V tomto textu bych se ráda podělila o strasti každodennosti, které jsou spojeny s tím, že člověk nevidí, a tak z toho vyplývají možné obavy, které přichází člověku s hendikepem na mysl.
Strasti, obavy a předsudky
Zrakově postižení čelí mnoha výzvám, které se pro vidícího člověka mohou zdát nepředstavitelné. Jedním z klíčových aspektů, se kterým se musí nevidomí potýkat, je interakce s vidícími lidmi. Tato interakce je často zatížena obavami, strastmi a předsudky, které mohou ovlivňovat kvalitu života zrakově postižených osob.
Jednou z obav, kterou nevidomí při kontaktu s vidícími lidmi mají, je strach z nepochopení nebo nevhodného chování. Nevidomí často čelí situacím, kdy je vidící lidé nevědomky přehlížejí, nebo se k nim chovají s přehnanou ochranou či lítostí. To může vést k pocitu izolace nebo pocitu, že nejsou plnohodnotnými členy společnosti. Další častou obavou je, že vidící lidé nebudou respektovat jejich autonomii a schopnosti, a budou je podceňovat. Také se nevidomí mohou obávat své neschopnosti číst neverbální signály, jako jsou výrazy obličeje nebo gesta vidících. Tento strach může vést k nejistotě při interakcích, což může způsobit, že se nevidomí lidé budou vyhýbat sociálním situacím.
Nevidící také často musí čelit technickým problémům, například s přístupností informací, které jsou vidícímu člověku snadno dostupné. Další významnou obavou je pocit závislosti na pomoci druhých. Nevidomí se setkávají s nedostatkem soukromí, protože jsou nuceni požádat o pomoc i v situacích, které by za normálních okolností rádi zvládli sami.
Zrakově postižení se také setkávají s předsudky, které vycházejí z nevědomosti nebo mylných představ vidících lidí. Jedním z nejčastějších předsudků je, že nevidomý člověk není schopen vykonávat určité činnosti nebo se zapojit do společenského života na stejné úrovni jako vidící. Tento předsudek může vést k diskriminaci v zaměstnání, vzdělávání nebo v přístupu k veřejným službám. Dalším častým předsudkem je vnímání nevidomých jako lidí, kteří jsou neustále v nouzi a potřebují soucit. Tento přístup může být pro nevidomé ponižující, protože jim upírá možnost být vnímáni jako nezávislí a kompetentní jedinci.
Na novém místě
Ráda bych zmínila, že popsané jsou zkušenosti a pocity moje a mých přátel. Jistě existují zrakově postižení, kteří takové obavy nesdílí, a možná jim přijdou malicherné. Ale také možná text pomůže těm, kteří mají podobné strasti jako já, a tak vzájemné sdílení pomůže v pochopení a přijetí toho, že jsou v životě situace, které nám prostě obavy přinesou, když nevidíme.
Vždy, když jdu např. k novému lékaři či kamkoli, kde neznají moji diagnózu, tak mi samozřejmě přijde na mysl, co zase budou říkat, nač se mě budou ptát ohledně toho, že nevidím. Zažila jsem totiž opakovaně, že se lékařka ptala, zda opravdu nevidím. Nebo pronesla něco ve smyslu, aha, vy asi nevidíte… Když jsem se ptala, zda mě dovede ke stolu s rentgenem či mám vzít doprovod, tak vůbec netušila, co má odpovědět. Posléze jsem chtěla navigovat, kam si mám lehnout, když hůl jsem musela nechat v kabince. Další zmatky a pokus o nasměrování zpět do převlékárny také moc nedopadl. Ráda bych nechávala doprovod v čekárně, ale často to nelze, jelikož si prostě personál neví rady a tápe, když má interagovat s někým, kdo nevidí. Proto řeším a představuji si situace, které se mohou odehrávat na novém místě. Nutno zmínit, že jsou i tací, kteří se hole nezaleknou, nepokládají otázky o původu mého nevidění, zkrátka se věnují tomu, proč jsem tam přišla, aniž by museli dávat na zřetel můj hendikep.
Bohužel se člověk ale také potká s tím, že sice okolí vidí, že je člověk nevidomý, a tak přepne, a začne jednat s doprovodem ve smyslu, posaďte paní zde, ať se paní svlékne, přiveďte mi sem paní…Nevím vlastně, kterého modelu jednání a chování se více obávám.
Ve službách
Přiznám se i k tomu, že se nerada objednávám na nové služby, ať se jedná o kosmetiku, kadeřnictví, ale i např. nehty. Již jsem prožila předsudky ve smyslu, že přece člověk, který nevidí, tak takové služby nepotřebuje, když na sebe nevidí.
Jenže to je holý nesmysl. Když nevidím, tak právě proto chci mít vlasy upravené a zastřižené. To samé platí o manikúře a pedikúře. Proto, že lidi nevidí, tak přece o sebe nepřestanou pečovat. Dle této teorie by si všichni mohli dělat nehty sami doma, když na to vidí…I tohle platí o péči o pleť a další kosmetické úkony jako depilace, epilace a jiné vymoženosti doby. Péče o zevnějšek není jaksi odvislá od zrakové vady, ale spíše od nastavení každého z nás. Jak je zřejmé, tak toto se mi nechce opětovně vysvětlovat, když přijdu do nějaké nové služby.
Již jsem se zmiňovala, že citově náročné pro mě byly i situace, kdy jsem nosila dioptrické brýle o hodně dioptriích, kdy jsem se často nevyhnula poznámkám na ně. Týkalo se to právě počtu dioptrií, tloušťky skel a komentáře ve smyslu, proč tedy říkám, že text nepřečtu, když mám takový brejle, že jsou mi tedy k ničemu.
Raději bych tam nešla
V časech, kdy jsem chodila samostatně, pouze jsem měla ony brýle, tak častokrát jsem si dělala hlavu, a to několik dní dopředu, že mám někam jít sama, mám s někým sraz, mám se dostavit do konkrétních dveří, a já řešila v hlavě, jak se tam dostanu, jak najdu ony dveře, jak najdu skupinu spolužáků, ke které se mám připojit aj. Raději jsem vymýšlela, že třeba vstanu dříve, dojdu někam, kde se potkám s jinou spolužačkou, třeba ji vyzvednu i doma hlavně, abych s někým šla, ať netápu tam, kde to neznám. Hodně krát mě to stálo přemýšlení, logistiku, čas navíc, ale vyřešila jsem to tak, abych neměla velký stres. Někdy však situace vyřešit nešla, a tak jsem prožívala stres po cestě tam a noc předtím, jak si s problémem poradím.
Asi si řeknete, proč jsem něco neřekla nahlas. Nepodělila se o své pocity a nepožádala o pomoc? Bylo to právě z důvodu nepochopení mého postižení. Okolí si myslelo, že mám prostě brýle, tak ten, kdo je nosí, je má proto, aby mu nedostatečnost zraku kompenzovaly. Když chodím sama, čtu z knih, za pomocí lupy, tak přece není možné, že nenajdu skupinu lidí na určitém místě. A také v období dospívání se člověk pere s popíráním hendikepu, hledáním sama sebe a stydí se za to, že je jiný a zdrojem stálých komentářů na jeho vzhled, co se týče vzhledu očí, tloušťky brýlí a dalších věcí s tímto spojených. V době, kdy jsem prožívala výše popsané, nebyly k dispozici žádné služby, které by obstaraly doprovod či navigaci na určité místo, aby se nevidomí vyhnul případnému stresu.
Vzpomínám na to, jak jsem nechtěla jít za lidmi do hospůdky, neboť jsem nevěděla, jak je tam najdu. Mobilní telefony nebyly ještě v kurzu, a tak si domluvit, ať na mě počkají venku, to nešlo. A přece vidím, mám brýle, tak oč jde?
Nebo koupit něco u pultového prodeje, když jsem neviděla na zboží a pouze se domnívala, co tam mají, to byl taky počin, který mě stresoval. Často jsem chtěla něco, co nebylo v nabídce a úplně jsem z tónu hlasu tušila, jak prodavačka ztrácí nervy, když chci stále něco, co nemají k dispozici. Dnes bych řekla, že nevidím, zda mi pomůže…Tenkrát jsem se neuměla obhájit a postavit se sama za sebe.
Připojím ještě jeden příběh. Právě u pultu jsem kupovala bonbóny, které jsem měla přinést bratrovi. Běžně jsme je kupovali na tomto místě, tak jsem čekala, že budou k sehnání, ale nebyly. Prodavačka tedy chtěla vědět, jaké jiné budu chtít. A tak jsem ukázala rukou náhodně směrem, kde byly asi bonbóny. Prodavačka mi je prodala a já odešla. Doma jsem dostala vynadáno, proč kupuji cukrátka, které jsou tak drahé a které vlastně ani nejíme? Odpověď byla, že jsem je chtěla ochutnat. Nevěděla jsem ani trochu, co to kupuji za typ bonbónů, prostě výběr byl zcela náhodný. Nemohla jsem doma říci, že jsem na to neviděla…
Stud
Stud za vlastní hendikep provází hodně lidí, kteří mají nějaký typ postižení. Dříve musel člověk informace zjišťovat osobně, chodil se ptát na různá místa, aby dostal informace, které potřeboval. Dnes je doba internetu jednodušší a dostupnější. Ale i tak lidé raději použijí anonymní možnost dotazu s tím, že mají potřebu vysvětlit, proč jsou anonymní. Říkají, že mají ve skupině známé, že nechtějí, aby oni lidé věděli, že se jim zrak zhoršil. Nechtějí, aby někdo věděl, že se ptají na pomůcky, které by jim pomohly, jelikož rodina stále popírá to, že jedinec ztrácí zrak.
Změna místa
Pochopitelné obavy řeší nevidomý člověk, když se stěhuje do neznámého. Má strach, jak si zvykne na nové místo. Jak se bude učit nové trasy v místě bydliště, ale i třeba to, zda najde příjemnou trasu na venčení svého vodicího miláčka. V obavách koluje také přijetí své osoby okolím, když jedinec nevidí.
Jednodušší, zdá se mi, je to třeba na maloměstě, kde má člověk svou sociální bublinu a kde ho znají. Vědí, když přijde na nákup, že mu pomohou, když se staví v restauraci pro jídlo, jak na tom osoba se zrakem je. Ale ve větších městech je vše zrychlené a anonymní. Přesun lidí je velký a na všímání si svého okolí není čas.
Tak přirozeně panují obavy ze zvykání si na nové místo, nové lidi, nové trasy, a hlavně zařizování všeho, než se člověk opět vrátí do nějaké své rutiny a zaběhlého systému.
Text měl přiblížit pocity a prožívání každodenního života v souvislosti s tím, že člověk nevidí. A tak řeší situace, které se z vnějšku mohou zdát, že ani k řešení nejsou. Interakce nevidomých s vidícími lidmi je zatížena mnoha obavami, strastmi a předsudky, které mohou negativně ovlivňovat kvalitu života nevidomých osob. Je důležité, aby se společnost snažila tyto bariéry odstraňovat prostřednictvím vzdělávání, zlepšování přístupnosti a podporování respektu a porozumění mezi vidícími a nevidomými lidmi.
Komentáře
Okomentovat