Nerespektující přístup ke zrakově postiženému

Již jsem psala texty na téma dehonestace a nešvarů v komunikaci vůči někomu, kdo má zrakové postižení. Ale stále si v diskuzích všímám toho, že lidé s hendikepem mají zkušenosti s nepochopením nebo nevhodnými či pochybovačnými poznámkami směrem k postiženým. A tak o tomto chci opět napsat pár řádek. 

Dehonestování lidí se zrakovým postižením (nejen s ním) je nejen nevhodné, ale může být pro ně i zraňující. Zrakově postižení lidé čelí nejen fyzickým výzvám např. v podobě zdolávání překážek ve veřejném prostoru, ale i nepochopení a předsudkům společnosti. Výsměch, znevažování nebo bagatelizace jejich potřeb může vést k pocitu vyloučení, podkopávat jejich sebevědomí a způsobit frustraci. Některé výroky a postoje, které se běžně mohou zdát nevinné, však mají na lidi s postižením negativní dopad. Lidé si často neuvědomí, že poznámka, kterou pronesli, může zraňovat a způsobit řetězec nepříjemných událostí, a tak nevidomému uškodí. 

Poznámky se často týkají pochybností o postižení, o původu postižení, komentování vzhledu očí, nošení bílé hole, poznámky na vodicího psa, pochybnosti o vhodnosti mateřství, vzdělání, pracovního zapojení se aj. 

Příklady nevhodných poznámek a jejich dopad

1. Bagatelizace schopností: Výroky jako „Vždyť to zvládneš stejně jako ostatní“ nebo „Přece to nemůže být tak těžké“. Tato tvrzení mohou působit demotivujícím dojmem. Zrakově postižení musí překonávat překážky, které si lidé bez postižení nemusí uvědomit. Taková slova zpochybňují jejich zkušenosti a snahu. Každý však je jiný a má různé možnosti jak fyzické, tak psychické. Porovnávání na základě toho, že lidé mají zrakový hendikep je nesmyslné jako porovnávání kohokoli s kýmkoli jiným. Každý žije a zdolává výzvy života dle svých individuálních schopností a možností.

2. Znevažování používání pomůcek: Poznámky o tom, že někdo používá „speciální“ pomůcky nebo technologie (např. bílé hole nebo odečítače obrazovky) mohou vést k pocitu vyloučení. Například výrok „Proč potřebuješ nosit bílou hůl, když přece ještě něco vidíš?“ „Proč teď čteš s lupou, když včera jsi četla normálně?“ Toto může vyvolat dojem méněcennosti. Nevidomí se může začít stranit okolí či přestat danou pomůcku využívat, neboť se za ní bude stydět. 

3. Zlehčování stavu postižení: Poznámky typu: „Aspoň to nemáš tak těžké jako ti, co jsou úplně slepí“ nebo „To tvé postižení není přece tak hrozné či nemusíš chodit do práce, když bereš sociální dávky“. Tyto věty zraňují a velmi ubližují, jelikož každý stupeň postižení přináší své výzvy a lidé s různou mírou zrakového postižení řeší specifické výzvy a situace, které musí umět vyřešit vzhledem k postižení, které mají. 

4. Výsměch za chyby a orientační nedokonalosti: Lidé se zrakovým postižením mohou mít obtíže s pohybem v neznámém prostoru nebo s identifikací objektů. Výsměch za chyby, kdy např. narazí do nějaké překážky nebo přehlédnou něco, může vést ke studu a omezit snahu být samostatní. Sama mám s takovými poznámky hojné zkušenosti, když jsem do něco narazila či zakopla, něco neviděla, tak jsem obdržela poznámky ve stylu, že jsem slepejš, nač mi jsou ty silný brejle apod. 

5. Narážky na omezené možnosti: Tvrzení jako „Tohle přece nemůžeš vidět“ nebo „Ty to nemůžeš pochopit, protože na to nevidíš“ může být velmi zraňující. Takové výroky mohou naznačovat, že jsou nevidomí kvůli svému postižení neschopní nebo méně hodnotní. A také, že nestojí vidícímu za to, aby mu objekt či věc, na kterou nevidí, přiblížil. 

6. Přílišné vyzdvihování úsilí: I když úmysl může být pozitivní, věty jako „Jsi tak inspirativní, že to zvládáš“ mohou být vnímány jako přehlížení individuality a schopností. Velmi často nevidomí odpovídají, že si ale život s hendikepem nevybrali, a tak neradi slyší, že jsou za to obdivování. Zrakově postižení lidé chtějí, aby byli vnímáni jako rovnocenní, ne jako hrdinové nebo někdo výjimečný jen proto, že zvládají běžné aktivity.

Důsledky nevhodných poznámek

Nevhodné připomínky mohou mít dopad na psychiku zrakově postiženého člověka. Neustálá kritika nebo podceňování může vést ke snížení sebevědomí: Častá kritika nebo bagatelizace zkušeností nevidomých může zrakově postiženého člověka přesvědčit, že opravdu není schopen zvládat věci samostatně.

Tvrzení okolí mohou vést k izolaci a vyhýbání se společnosti. Pokud jsou zrakově postižení opakovaně konfrontováni s nevhodnými poznámkami, mohou se začít vyhýbat společenským aktivitám nebo veřejným místům.

Dalším důsledkem může být strach z požádání o pomoc. Zrakově postižení se mohou cítit trapně nebo zahanbeně, pokud jim společnost dává najevo, že jejich potřeby jsou obtěžující či nepatřičné.

Přístup s respektem

Je důležité si uvědomit, že každý má své specifické potřeby. Klíčem je citlivost, empatie a ochota porozumět. Nabízet pomoc je v pořádku, ale je důležité respektovat, pokud ji člověk s postižením odmítne. Pokud si nevíte rady, jak správně přistupovat, je lepší se zdvořile zeptat. Dehonestující poznámky a nevhodný přístup ke zrakově postiženým nejen že nejsou správné, ale mohou mít vážný dopad na psychickou pohodu a sociální integraci. Respekt, empatie a pochopení jsou cestou, jak zrakově postiženým lidem zajistit respektující postavení ve společnosti.