Pomoc zrakově postiženému

V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad tím, kdy zrakově postižený potřebuje pomoci ale také nad tím, kdy je tato pomoc pro něj spíše kontraproduktivní. Možná v textu najdete malou radu či návod, jak při nabídce pomoci vůči zrakově postiženému postupovat.

Linda jde po dřevěném chodníčku na Chalupské slati

Pomoc je vítaná

Často se stane, že se zrakově postižený dostane do situace, ve které si neví rady. Většinou to bývá, když se na trase při samostatném pohybu vyskytne nějaká neplánovaná překážka, resp. to, co tam ještě včera nebylo. Dalšími příklady jsou situace při identifikaci vozu MHD, zjištění, zda je na semaforu červená/zelená, či zda je možné přejít silnici. Pokud tedy vidíte, že se zdá zrakově postižený bezradný či bloudí nebezpečným místem, tak určitě neváhejte jej oslovit. Bude-li situace taková, že oslovený rád pomoc přijme, tak je dobré si vyslechnout, jak by bylo vhodné pomoci.

Setkávám se s tím, že lidé sice pomoct chtějí, ale chtějí pomoct i v případě, že zrakově postižený pomoc odmítne. I tak na něj stále hovoří a snaží se jej navigovat za každou cenu. Je třeba mít na mysli, že ne každá situace, která se může z vnějšku jevit jako nepřehledná, taková opravdu je. Protože, občas zrakově postižený hledá např. hranu chodníku či jemu známou vodící linii, a tím, jak na něj stále někdo naléhavě hovoří, je vyveden z konceptu, kdy ve finále se může tímto zásahem dostat do situace, ze které se nebude umět dostat.

Respekt k odmítnutí

Stane-li se, že nabídnete pomoc, která nebude kvitována, neberte to prosím jako nevděčnost, ale prostě jen fakt, že oslovený člověk pomoc nepotřebuje. Zatím se ve své situaci orientuje, a tak jej můžete nechat v klidu být svým pánem.

Máte-li pocit, že i tak musíte zasahovat, zeptejte se, jak můžete pomoci. Zda chce dotyčný vyvést ze situace, zda hledá chodník či pouze, zda je u něj vše v pořádku. Když se dozvíte, že je vše v pořádku, dál neklaďte otázky. Může se opravdu stát, že tím, jak se musí zrakově postižený soustředit na vaše slova, ještě na odezvu z bílé hole, že bude nervózní, roztěkaný a nepříjemný, jelikož musí své smysly směřovat v náročné situaci na dva podněty. Proto tedy přijměte prosté NE jako odpověď a dále nenaléhejte.

Určitě nepokřikujte na samostatně jdoucí osobu s bílou holí různé rady, kudy se má vydat. Tím, že budete volat: pojď sem, zkus ještě trochu tudy, sem nechoď, jdeš blbě, tam to nepůjde – tak mu stejně nepomůžete. Jediné, co by mohlo pomoci, je, když k zrakově postiženému přistoupíte a nabídnete mu rámě, kam se zavěsí a odvedete ho tam, kam potřebuje.

Pokud takto pomůžete, ujistěte se několikrát, že zrakově postižený ví, kde se nachází, že je ve správném směru, že jeho cesta bude pokračovat žádoucím směrem. Jelikož, když někoho, kdo nevidí, necháte stát někde náhodně, tak to pro něj může být velkou stresovou zátěží, ze které se nebude umět bez pomoci dostat.

Navigace

Pokud by se stalo, že budete nuceni navigovat zrakově postiženého, pak se vyhněte slovům jako sem, tam, tady, támhle či další jiná příslovečná určení, která stejně o konkrétním místě nic neřeknou. Je třeba být konkrétní a říci např. po vaší pravé ruce, ve směru chůze pět metrů, na vaší levé straně dva metry. Zrakově postižení mají přehled o vzdálenostech, tak se nemusíte bát je použít. Pokud je vám bližší informovat o poloze něčeho ve stylu rozložení ručiček na hodinkách (tzv. hodinová pozice), pak je to také možnost, jak přiblížit polohu např. klíče leží na šesti hodinách. Je to relativní směr k objektu určený pomocí dvanáctihodinového ciferníku – tam, kam se díváte je dvanáct hodin, za vámi šest hodin atd.

Nepřemisťujte zrakově postiženého

Pokud budete pomáhat, tak si vyslechněte, jak to bude pro toho, komu pomáháte, pohodlné a komfortní. Určitě nestrkejte zrakově postiženého před sebou, nevoďte ho za ramena, nestrkejte ho za pozadí do vozů MHD, rozhodně ho beze slova nepopadněte a netahejte ho přes přechod na vozovce, aniž byste se ho předem zeptali. Netahejte ho za jeho bílou hůl, s tou vůbec nemanipulujte, zrovna tak postrojem na vodicím psovi, to je v kompetenci majitele hole a psa.

Někdy moc, někdy málo

Bohužel není asi v moci nikoho najít zlatou střední cestu. V mém životě se mi stává, že lidé pomáhat chtějí, ptají se, když se ptám já, je mi odpovězeno. Není tomu tak vždy, občas se člověk odpovědi nedočkal, i když věděl, že kolem lidé jsou. Doba je tak uspěchaná, že si lidé asi všímají více sami sebe než okolí.

Jsou ale i situace, kdy lidé vidí, že by byla pomoc potřebná, ale mají vůči člověku s postižením ostych. Zde bych chtěla zdůraznit, ať se ničeho nebojíte. Přistoupíte k člověku s postižením úplně normálně a zeptáte se, zda nepotřebuje pomoc. Komunikujte přirozeně, zrakově postižený vám bude vděčný, že jste se rozhodli jej oslovit a nabídnout pomoc. Jelikož jsou situace, kdy opravdu pomoc je vítaná, když se pak objeví někdo, kdo ji nabídne, tak má člověk hned radost, že mohl pomoci, ale i ten druhý, že mu bylo pomoženo.

Přirozenost a důstojnost

Chovejte se tedy přirozeně a lidsky. Při komunikaci se zrakově postiženým dodržujte zásady slušného chování. Pokud se vám stane, že je nabídnutá pomoc odmítnuta, tak nezanevřete na nabízení pomoci. Pokud vás zrakově postižený odmítne vulgárně a neslušně, pak je to vizitka pouze té dané osoby, nikoli všech se zrakovým postižením. Nedělejte nic, na čem byste se vzájemně nedomluvili. Všichni ti, kteří mají nějaký hendikep vědí, že pomoc od intaktního okolí potřebují. Když je jí opravdu třeba, tak je kvitována. Děkuji všem, kteří nejsou lhostejní ke svému okolí a nabízejí svoji pomoc těm, kteří ji potřebují.