Změna prostředí pro zrakově postiženého

V tomto textu bych se chtěla zaměřit na problematiku změny prostředí v životě zrakově postiženého. Vycházím opět ze svých zkušeností, názorů a preferencí. Nelze určitě veškerá pravidla a obecnosti aplikovat na všechny zrakově postižené, protože každý vnímá a prožívá svůj hendikep zcela jinak. Na téma tohoto článku mě přivedly hned dvě události v posledních dnech v mém životě. Zkusme si je společně rozebrat.

Linda v ZOO u žiraf

Změna je proces, kdy se mění počáteční stav za stav cílový, který je zpravidla jiný. Když se zeptáte zrakově postiženého, co je pro něj v životě se zrakovým postižením náročné, tak je to zpravidla samostatný pohyb v prostoru a velký počet náhlých změn, na něž bude adaptace trvat delší dobu a které můžou působit disharmonii v životě zrakově postiženého. V tomto případě můžeme rozumět i změnu místa, tj. přemístění věcí, které mají mít své pevné místo, toto je pro ZP velmi důležité, podrobněji můžete číst zde: Proč je pro zrakově postižené tak důležité, aby měly věci své pevné místo? (blindicka.com) a Jsou zrakově postižení milovníci pořádku? (blindicka.com).


Takovým diskomfortem v životě zrakově postiženého může být změna prostředí, kam pravidelně dochází, žije či pracuje. Například to může být změna místa působiště ošetřujícího lékaře. Docházela jsem pravidelně na oční kliniku, kde jsem věděla, jaké přesně dveře mám hledat, uměla jsem je v řadě dveří identifikovat, věděla jsem, kde zhruba lékař sedí, kam se posadím já. Chodila jsem tam sama či s vodicím psem. Stres pro mě nastal tehdy, když mi zdravotní sestra oznámila, že lékař dnes ordinuje v prvních dveřích…Ale já nevěděla, které jsou ty první, jak to bude vypadat uvnitř, kam se mám posadit... Ano, je tam personál, který poradí, avšak to pro mě byl jistá obava, zda vůbec zachytím, z kterých dveří hlas zavolá moje jméno. Jelikož personál si již zvykl, že se pohybuji po klinice úplně jistě, tak by pravděpodobně nikdo nečekal, že najednou potřebuji navigaci, když léta předtím jsem trefila úplně jistě. Pravděpodobně nikoho nenapadne, že „pouhá“ změna dveří může vyvolat takovou nejistotu. Musela jsem požádat o sestřičku o pomoc, že nevím, kam se mám v této jiné místnosti posadit, okno bylo z jiné strany, místnost měla jiné proporce, vyšetřovací přístroj stál také v jiné části prostoru…


To samé se stalo na lůžkovém oddělní, kde jsem ležela několik let za sebou na různých operacích. Zde jsem znala každou místnost, pohybovala jsem se tam sama bez hole podél zdí a uměla jsem se tam orientovat. Jenže jednoho dne jsem přišla na kontrolu a na klinice proběhla reorganizace prostoru. Tam, kde dříve byla sesterna, byla ošetřovna, kde byl pacientský pokoj, byla úklidová místnost. A opět – když mě lékař zavolal, zůstala jsem stát na prahu místnosti, jelikož jsem ji znala jako sesternu, ne tmavé vyšetřovací prostředí. Takže z jistoty se rázem stane situace, která vás může pěkně znejistit, i když je to vlastně v rámci prostředí, které velmi dobře znáte. 

Se změnou prostředí souvisí mnoho situací, ať je to přesun nábytku v rámci domácnosti, kdy stále narážíte do věcí, které na novém místě dříve nebyly, nebo se snažíte nahmatat úchytku šuplíku, který už tam dávno není. I když jsem si u nás doma sama vybrala místo pro nábytek a umístila sama všechny věci tam, kam jsem potřebovala, tak mi trvalo velmi dlouho, než jsem si zvykla na dispozice bytu, na vypínače, na vodovodní baterie, jelikož vše je na pohmat, sluch, ale i čich jiné a nové, než byl člověk zvyklí tam, kde předtím žil. 

Pro mě je velkým stresem to, že bych se měla stěhovat zcela do neznámého prostředí. Je hodně zrakově postižených, kteří kvůli zaměstnání, rodině či studiu opustili své prostředí a naučili se žít jinde s tím, že se učili si zvykat na nové prostředí. Já od malička žila s rodiči v plzeňské čtvrti Bolevec, kde znám každý kout, snad každý panelák, hřiště či lavičku…Jako děti jsme trávili dětství venku, proto si umím představit i teď kde, co je, před jakým domem revitalizovali vnitroblok, kde byla ta a ta prodejna, i když to vše dnes již nevidím, ale v mysli mám stále živé vzpomínky a představy, jak to vypadalo a kde to zhruba je. Chodníky mám nachozené, zvuky naposlouchané. 


Proto jsem byla velmi šťastná, že můj muž, když jsme ještě spolu randili, bydlel také v této, pro mě známé, čtvrti. Nemusela jsem se učit trasu za ním, nemusel mě stále vyzvedávat, ani doprovázet zpět domů, trefila jsem sama, znala jsem okolí, kde bydlel. Bylo to pro mě velmi úlevné. 


Proto, když jsme později sháněli společné bydlení, bylo pro mě velice důležité zůstat v této „mojí čtvrti“. Po vysvětlení všech mých negativních pocitů, co by pro mě mělo přestěhování na zcela nové neznámé místo znamenat, mě manžel podpořil a hledali jsme naše bydlení tam, kde jsem zvyklá. Ano, manipulační prostor se velmi zmenšil, ale štěstí nám přálo a já jsem za to velmi šťastná. 


Protože, jak jsem již zmínila, i když teď už nechodím bez bílé hole či vodicího psa, tak zde po Bolevci můžu vyrazit samostatně s holí vlastně kamkoli, znám to tady již desítky let a je to pro mě vlídné a přívětivé prostředí. Mám tu své lékaře, rodiče, známé, ale i kadeřnici či školky a školy pro dceru. Kdybych bydlela ve zcela novém prostředí, tak bych se na všechna tato místa musela naučit docházet buď za pomocí doprovodu, či nácviku nové trasy v rámci samostatného pohybu. Pro mě tedy bylo pro spokojený život velmi důležité zůstat tam, kde to důvěrně znám. Je jasné, že ne vždy to lze takto v životě zařídit, ale je třeba zdůraznit, že i taková, vcelku malicherná věc, může hrát v životě zrakově postiženého velkou roli. 

Znám ty, kteří se přestěhovali nebo žijí v rámci nějakého města, vsi, čtvrti, ale když jsem se zeptala, kam tam chodí ven, na procházky, nakupovat, tak řekli, že nevědí, co je v okolí, že znají pouze cestu domů a do zaměstnání/školy více, že nevědí. A tohle jsem zažít nechtěla. 

Ještě bych zmínila, že změnou prostředí je v tomto případě myšleno také, když jedeme třeba na dovolenou, jelikož aklimatizace a zvyk na nový prostor ubytovacího zařízení prostě nějaký čas trvá. Zvyknout si, jakým směrem se nachází jídelna, kam se jde na zahradu, které dveře jsou od vašeho pokoje může být zlehka iritující, jelikož to vyžaduje soustředění a nácvik. Proto se nedivte, když doprovázíte zrakově postiženého na nějakou akci, na rekondici, do restaurace, k novému lékaři prostě tam, kde ještě nebyl, že může znejistět, znervóznět, i když má s sebou vidící doprovod. Zrakově postižený se snaží pomocí smyslů, které má k dispozici, adaptovat na nové prostředí a vjemy s ním spojené. 


Komentáře

  1. Tak to je moc zajímavý článek! Obecně se mi na vašem blogu líbí, jak se snažíte seznámit společnost se světem zrakově postižených a přitom u toho se sebe neděláte chudinku, to moc oceňuji :) Já si třeba neumím ani jako člověk s funkčním zrakem představit stěhování z domu na vesnici třeba sem a právě proto ještě více obdivuji všechny, kteří se do nějaké takové situace třeba dostali a zvládli to, nevidomé či nějakým způsobem znevýhodněné obzvlášť.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, moc si cením toho, že se vám mé články líbí.

      Vymazat

Okomentovat