Jak se chovat a komunikovat s lidmi se zrakovým postižením

1. Základy komunikace s nevidomým a slabozrakým

 

        V následujícím textu se dozvíte několik užitečných rad, které by Vám mohly pomoci při setkání se zrakově postiženou osobou. V textu se zpravidla užit termín „nevidomý“, ale obecně se pravidla týkají všech zrakově postižených.

    Základní pravidlo, které potřebujete znát, je: Zeptat se nevidomého předem, zda si přeje Vaši pomoc. Tak ukážete, že respektujete jeho osobní svobodu. Vypadalo by to asi takto: „Mohu vám pomoci při přecházení?" Bude-li odpověď kladná, nabídněte paži a řekněte: „Prosím, přidržte se mně nad loktem", a přejděte společně. Nahlaste také např., že je třeba nastoupit či sestoupit z chodníku. Pokud potkáte nevidomého, neváhejte nabídnout mu pomoc. Pozdravte dotyčného a pak řekněte například: „Jdu na nádraží. Chcete jít se mnou?" Je-li odpověď kladná, opět nabídněte paži a pokračujte společně. Netahejte nikdy nevidomého za ruku ani ho nestrkejte před sebou. Tím u něj vzniká pocit nejistoty.

         Stane-li se Vám, že je Vaše pomoc odmítnuta, nebuďte z toho rozčilení, někteří zrakově postižení dávají přednost vlastní samostatnosti.

        Jestliže jdete s nevidomým, který je zavěšen do Vaší paže, není nutné říkat: "Nyní zahneme vlevo nebo vpravo". Zrakově postižený vycítí tento pohyb a následuje Vás automaticky.

    Nacházíte-li se např. někde ve společnosti či MHD, ukažte nevidomému sedadlo, ale ponechte na něm, zda si chce sednout.

        

        Abyste se vyhnuli zmatkům s usazováním nevidomého, tak to učiňte takto: Položte ruku nevidomého na opěradlo: „Zde je židle, toto je opěradlo", on sám okamžitě zjistí její polohu a posadí se. Nebo položte jeho ruku na okraj křesla a řekněte: "Křeslo je po vaší pravici". Nevidomý pak snadno určí jeho polohu.

         V komunikaci s nevidomým se vyhněte popisům jako: "židle je tady" nebo "stůl je tam". Takové ukazování vyžaduje vizuální zpětnou vazbu, a tak nemá význam pro člověka se zrakovým handicapem. Řekněte spíše: „Před Vámi je židle", „Malý stůl je asi jeden metr za Vámi". Při obsluze u stolu můžete říci: „Sklenka je před Vaší levou rukou" nebo „10 centimetrů vlevo od Vaší pravé ruky je popelník". Můžete také lehce ťuknout na dotyčný předmět, aby ho nevidomý poznal po zvuku. Dáváte-li mu do ruky skleničku, řekněte, kam ji může odložit: "Vlevo od Vašeho křesla je nízký stolek."

                

       V hovoru s nevidomými není třeba se vyhýbat některým slovům, jak si to mnozí myslí. Sami nevidomí hovoří o svém handicapu. Slovo „slepota" používají a vnímají stejně jako jiná slova. Slov „vidět", „kouknout se", „mrknout", „prohlédnout si" aj. používají k vyjádření svého způsobu vnímání: cítit, hmatat, dotýkat se aj. Bez obav můžete říci nevidomému: "Chtěl byste se podívat na tuto věc?" a zároveň mu podejte do rukou dotyčný předmět (např. láhev). Je ovšem značně nevkusné říkat: „Jste slepý?; Úplně?; Takže nevidíte nic?; To je hrozné!“

                

        Nevidomí mají dobrou sluchovou paměť, ale předpokládat, že rozeznají hlas, když v okolním hluku zaslechli jen dvě, tři slova a ještě ve chvíli, kdy se mají soustředit na spoustu jiných vjemů... Takže nepřistupujte např. na ulici k nevidomému a neříkejte pouze: „Dobrý den, jak se máte“, ale "Dobrý den, pane X, já jsem Y". Nezdravte zrakově postižené pouze úklonem hlavy nebo pokynutím ruky.

      Často můžete potkat zrakově postiženého v doprovodu průvodce, kdy se setkáváme s tím, že se mluví s průvodcem, místo aby se hovořilo přímo s nevidomým. Takže: vždy hovoříme na nevidomého, i když se zdá divné hovořit na někoho, s kým nemáme oční kontakt. Nevidomý se samostatně schopen si vyřídit své záležitosti, průvodce je s ním za účelem bezpečného doprovodu nikoli vyřizování osobních věcí.

   Pokud chcete nevidomému něco podat, oslovte ho jménem. Neznáte-li jeho jméno, neurčité oslovení doplňte dotekem. Tak bude vědět, že se Obracíte na něj.

      Nevidomí často nepozná, zda je člověk, k němuž hovoří, ještě přítomen. To se může stát např. na rušné ulici, v kavárně… Stává se proto, že nevidomý hovoří k prázdné židli. Oznamte mu tedy vždy, že odcházíte a také, že jste se vrátili. Když to neuděláte, nevidomý nemusí Váš odchod (příchod) zaregistrovat.

      Může se Vám stát, že budete požádáni, abyste nevidomému asistovali při nákupech. A tak doprovoďte nevidomého do oddělení s příslušným zbožím. I nevidomí si chtějí vybírat z nabídky, kterou obchod má. Dávejte mu proto do ruky různé vzorky zboží, aby si mohl nevidomý udělat představu o tvaru, materiálu, velikosti a kvalitě. Popište mu barvu, vzor, atd.

     Po nákupech Vás může nevidomý požádat o to, abyste mu pomohli při návštěvě toalety. Doprovoďte ho a sdělte, o jaký typ zařízení se jedná (pisoár, kabina). Před použitím kabiny zkontrolujte čistotu WC, ukažte, kde je papír a splachovací zařízení. Nevidomý rovněž uvítá, když mu pomůžete nalézt umyvadlo, mýdlo, ručník nebo osušovač. Jestliže jste opačného pohlaví, požádejte někoho, kdo nevidomému na WC pomůže, není-li nikdo takový na blízku, pomozte sami rychle a přirozeně i na WC pro opačné pohlaví.

        Pravidlo u nevidomých zní, že každá věc má mít přesné místo, kde ji lze najít. A tak společně užívané předměty vracejte na původní místo. Pokud si nejste jisti, zeptejte se nevidomého, nebo ho nechte, aby věc sám uložil. Dveře místností by měli být buď zavřené, nebo zcela otevřené. Dveře skříní a zásuvky mají být vždy zavřené. Pootevřené dveře se mohou stát bolestivou a nebezpečnou překážkou. Nenechávejte ležet volně povalující se předměty (hračky, kbelík aj.) v místech, kde se pravidelně nevidomý pohybuje.

 

2. Průvodcovství

    V následujícím textu se dočtete, jak si počínat, stanete-li se průvodcem nevidomé osoby. Jedná-li si o pomoc při chůzi, tak průvodce nevidomého netlačí před sebou, ale ani jej nevleče. Kráčí přibližně o půl kroku před ním, uvolněně a klidně, po rovném terénu, v přírodě, stejně tak i na schodech. Průvodce jde vždy po té straně nevidomého, která je méně schůdná, kde může hrozit nějaké nebezpečí - výkopy na chodníku, silniční provoz apod.

       Průvodce s nevidomým neztrácí kontakt. Jde o spojení prostřed­nictvím hmatu - držení se nabíd­nuté paže nad loktem, ale též o kontakt slovní. Je-li průvodce nucen na čas se vzdálit, vyhledá nevidomému vhodné místo na čekání, popíše mu okolí a na­značí vhodnou orientaci vůči prostředí. Tedy například nene­chá ho stát čelem ke zdi nebo uprostřed chodníku. Průvodce sdělí, že odchází, případně proč a na jak dlouho.

    Průvodce vždy podává nevidomému informace o okolním prostředí. Jde-li o cestu naléhavou, za nepříznivých podmínek, jsou to informace krátké, o nejdůležitějších bodech, aby nevidomý nebyl zbytečně rozptylován. Jde-li o cestu klidnější, pak se průvodce při svém popisu může věnovat detailnějšímu popisu. Nevyhýbá se při tom zrakovým dojmům včetně barev.

         Přichází-li průvodce s nevidomým ke dveřím, snaží se předem, aby nevidomý kráčel po té straně, na které se u dveří nacházejí panty. Průvodce volnou rukou otevírá dveře, kliku pak vezme do ruky, za kterou se jej drží nevidomý. Nevidomý svou volnou rukou sklouzne po prů­vodcově ruce, za níž se drží. Snadno nalezne kliku a sám poté zavírá.

                

    Při nastupování či vystupování v hromadných dopravních prostředcích, stejně tak jako na pohyblivých schodech, jde průvodce jako vždy mírně vpředu. Držadlo, madlo nebo opěradlo volného sedadla ukáže průvodce tak, že na ně položí ruku, za kterou se jej nevidomý drží, ten pak po jeho paži svou rukou sklouzne až k určenému objektu. Snadno se sám může posadit nebo pevně uchopit držadla. Během celé jízdy by neměl průvodce ztratit s nevidomým kontakt - jde spíše o možnost kontaktu slovního a přítomnost průvodce v blízkosti nevidomého.

        Při nasedání do osobního auto­mobilu nevidomému ukážeme kliku u dveří, případně, jsou-li otevřeny, i hranu střechy vozidla. Otevírání a zavírání dveří může již nevidomý provádět sám. Zavírá-li dveře průvodce, měl by o tom nevidomý předem vědět.

        Při sedání si ke stolu přichází průvodce s nevidomým k židli zezadu. Průvodce židli nastaví tak, aby její opěradlo bylo rovnoběžně s hranou stolu. Na opěradlo položí svou ruku, za kterou se jej drží nevidomý. Ten pak může snadno vyhledat židli i stůl. Sám židli odsunuje a sedá si. Teprve poté odchází průvodce na své místo, nejlépe vedle nevidomého. Průvodce nevidomému sdělí, jací lidé ještě případně u stolu sedí a kde. Ale již během příchodu ke stolu upozorňuje nevidomého na předměty (květiny, příbory, sklenice s nápoji atd.), které by mohl shodit. Při výběru jídla průvodce pomůže se čtením jídelního lístku, přivolá obsluhující personál či popíše rozložení pokrmu na talíři – pomocí rozložení číslic na ciferníku hodin. Při placení můžete nevidomému pomoci při identifikaci peněz.

                

    Na úřadech, u lékaře a v jiných interiérech podá průvodce nevidomému stručné informace o rozmístění nábytku a osobách v místnosti.

     Když dojde na podepisování úředních listin, tak průvodce seznámí nevidomého nejprve s jejich obsahem. Při vlastním pak: průvodce položí podpisovou šablonu přesně na místo podpisu, průvodce položí ukazováček volné ruky nevidomého na řádku tak, aby ukazoval na místo, kde se nevidomý může sám podepsat, průvodce položí hrot tužky, kterou drží nevidomý, přesně na místo, kde začíná podpis. Průvodce nevidomého doprovází, avšak nejedná a nerozhoduje za něj; a navzájem respektují důstojnost druhého.

 

Zdroj:

CERHA, J. Rady průvodcům nevidomých. Praha, Tyfloservis, o.p.s., 2016.

VAN DYCK, H. Ne tak, ale tak. Praha, Tyfloservis, o.p.s., edice Iris, sv. 2., 4. vyd., (1. vydání 1996).