Respekt vůči odlišnosti a jedinečnosti (nejen) lidí se zrakovým hendikepem

V poslední době jsem se opět setkala s případy toho, že se „zdraví“ lidé podivovali nad tím, že někdo se zrakovým postižením pracuje, vychovává dítě, má vlastní domácnost či je ve svazku manželském. Ráda bych se zamyslela nad tím, kde se tyto úvahy berou, a vlastně proč tomu tak je?


Linda na ZČU u uměleckého artefaktu "krychle"


Obecně platí, že společnost stále trpí předsudky vůči jinakosti, ať se jedná o lidi s hendikepem, s jiným vyznáním či jinou barvou pleti. Neustále se odlišnost propírá, rozebírá, povídá se, jak by to mělo ideálně být či jak to být nemá. Často o tom ale hovoří lidé, kteří s danou odlišností nemají pražádné zkušenosti, tak své názory formují pouze na základě svých domněnek. 


Unáhlené soudy

Velmi často jsem se v minulosti setkávala s tím, že když nevidím, že bych neměla studovat, že bez kontroly zraku je těžké si najít partnera prý, kdo by chtěl ženu, která nevidí. A že přece nemůžu vychovávat dítě…aj. Velmi často se mi stávalo, že si o mně povídaly ve veřejné dopravě s tím, že kdyby byly mnou, že by raději seděli doma, že jsem chudák, že jsem tak mladá, a tak postižená…Jenže ony, většinou to byly ženy, právě mnou nejsou. Nevědí nic o mém životě, neví nic o mých zkušenostech, dovednostech a schopnostech, a přesto si dovolí veřejně vypouštět ničím nepodložené soudy. 

Problém je v tom, že tito lidé soudí podle sebe. Oni by nezvládli samostatnou chůzi, oni si neumí představit, že by neviděli, a tak nejde dělat bez zraku absolutně nic – pouze sedět doma. Dříve mi tyto nevyžádané komentáře přišly líto, neuměla jsem na ně dostatečně hbitě reagovat, dnes je situace jiná. Vážím si sama sebe, jsem smířená s tím, že mám zrakový hendikep, a tak se umím ohradit proti těmto invektivám. 


Nesoudit předem

Chci tedy apelovat na všechny, kteří mají tendenci stále něco posuzovat, hodnotit a vyvozovat z věcí závěry, aniž by s nimi měli zkušenosti, ať to nedělají. Představte si, že daný člověk bojuje s tím, že má hendikep, může ho mít zčerstva, zvyká si na něj, třeba udělal první kroky na dlouhé cestě učení se novým věcem – k samostatnosti a soběstačnosti, a vy jej srazíte opět na začátek tvrzeními, o kterých nemáte ani zbla tušení. To, že si neumí někdo představit, jak se něco dá udělat, jak se žije s tím či oním hendikepem, že to jinému nejde, či že to jiný běžně nedělá a hlavně, že to neexistuje.  


Nevidíme za hranice bubliny

Každý žijeme ve své sociální bublině, kdy zpravidla za její hranice nevidíme. Proto je pro nás snadné vynést soud nad něčím, co již v naší bublině není a s čím nemáme zkušenost. Proto bych uvítala větší toleranci k neznámému a, pro nás, nepochopitelnému. Lidé se zrakovým hendikepem po většinou dělají stejné věci jako lidé vidící. Dělají je pouze jinak za pomoci jiných metod či postupů, jelikož dominantním smyslem u nich není zrak, ale využívají k životu smysly ostatní. Využívají k tomu i potřebné kompenzační pomůcky, učí se sebeobslužné techniky, učí se chodit s bílou holí. Svět poznávají jinak, nevěnují pozornost vizuálnímu vjemu, ale konzumují okolí pomocí sluchu, hmatu, chuti a čichu. Velmi často učení se metod bez kontroly zraku vyžaduje velké úsilí a opuštění své komfortní zóny, jelikož se člověk musí po náhlé ztrátě zraku přeučit všechny své dosavadní postupy. 


Žijeme běžné životy

Život se zrakovým postižením je zrovna tak kvalitní jako je život ostatních. Kolikrát se mi stalo, že ode mě vidící kamarádka přejala postup z kuchyně, neboť můj, založený na absenci zraku, jí přišel praktičtější. 


Pravda je, že lidé se zrakovým hendikepem nemohou dělat absolutně vše, jak člověk bez hendikepu – řídit auto, pracovat jako chirurg či pilot dopravního letadla. Ale ani všichni ti, co by to dělat mohli, to nedělají, a nikdo se nepodivuje. Tudíž zrakově postiženým nevadí, že toto zrovna dělat nemohou, protože zcela běžné věci to nejsou. Absence zraku tedy neznamená absence života – studujeme, pracujeme, vybíráme si partnery, máme děti, nakupujeme, díváme se na televizi, vyřizujeme záležitosti praktického života aj.  


Respekt pro všechny

Nikdo nemůže rozumět všemu zvlášť, když se s tím doposud nesetkal, ale ráda bych, aby si každý odpustil unáhlené soudy. Pokud je pro vás určitá věc nepředstavitelná, tak se slušně zrakově postiženého zeptejte, jak to dělá, co k tomu potřebuje. Jistě vám to rád vysvětlí a podělí se o své zkušenosti, které směřují ke stejné cestě, pouze využívají jiných postupů a metod. Možná se posléze chytnete za hlavu, jak bylo od vás neuvážené dělat předčasné závěry či unáhlená prohlášení o nemožnosti vychovávat dítě, číst si či pracovat se zrakovým (či jiným) hendikepem. 

 

Komentáře