Ale ty ještě něco vidíš…Tohle je tvrzení, s kterým se setkávají lidé, kteří mají těžké zrakové postižení ve smyslu konstatování, proč potřebují asistenci či proč chtějí poradit, když vidí. I já toto zažívám poměrně často. Ráda bych tedy uvedla, jak to s tím „viděním“ ve skutečnosti je.
Vidět a nevidět
Lidé vnímají to, že je někdo zcela nevidomý, to znamená, že nevidí vůbec nic. Ale ani toto není zcela pravda, jen opravdu malé množství úplně nevidomých nevidí nic. To, že slepý vnímá pouze černo-černou tmu je také mýtus. Ti, co se narodili slepí, nevidí nic, jenže to není tma, jak si mnoho lidí představuje. Navíc mnoho nevidomých má různé světelné halucinace či vnímá světelnou projekci.
Pokud však někdo ještě něco vidí, tak se to intaktní společnosti špatně chápe. Existuje představa o tom, že když ještě něco vidím, pak nemůžu být prakticky nevidomá, protože nevidomý nevidí nic. Stupně zrakové vady se vymezují dle zrakové ostrosti do pěti stupňů podle WHO.
Paradoxně při nabízení pomoci si lidé představí, že je třeba podat pomocnou ruku někomu, kdo má černé brýle, bílou hůl a vodicího psa než tomu, kdo přišel bez těchto signifikantních symbolů a dožaduje se pomoci. Když jsem nosila silné brýle, pak mi bylo odpovězeno, proč mám tedy ty brýle, když stejně nic nevidím, zda by to tedy nechtělo brýle silnější. V případě, že ani brýle nepomohou, a člověk je tedy nenosí, velmi špatně vidí, pak se setkává s názorem, zda by nebylo vhodné si brýle opatřit. Je třeba si uvědomit, že ani silné brýle zcela nekompenzují těžkou zrakovou vadu. Člověku nějakým způsobem pomáhají, ale i s jejich nošením má takový člověk velmi omezené zrakové možnosti. Potřebuje tedy předčítat text, jehož velikost nepřečte, potřebuje najít dveře s příslušným označením, přečíst vývěsní tabule, doprovodit na místo, kde ještě nebyl.
Někdy je zbytek zraku tak zanedbatelný ve formě stínů, obrysů, výrazných barev či světelných zdrojů, že jej nelze využít při prostorové orientaci a samostatném pohybu, k sebeobsluze a vůbec ne k práci s tištěným textem. I když takový člověk přišel někam sám, reagoval na různé podněty a působil tak, že má zrak dostatečný k daným úkonům, pak realita ale může být taková, že aktivity, které prováděl měl naučené, prošel kurzem, kde se je naučil, má je zautomatizované a jsou pro něj rutinní.
Změna stavu
O pomoc si pak takový zrakově postižený řekne tehdy, když nemá naučenou trasu, změnily se podmínky – nastala např. výluka, je třeba jít do jiné místnosti než obvykle, je třeba náhle vyplnit nějaké listiny či přečíst text, který je zrakově postiženému nedostupný. V těchto případech pak může tato „nesamostatnost“ zrakově postižené osoby zaskočit okolí, které bylo požádáno o asistenci.
Těžkosti nastanou i např. při hospitalizaci v nemocnici, kdy se jedná o náhlou změnu prostředí, adaptace na změnu pak trvá delší dobu, zrakově postižený toto prostředí nezná, tápe, hledá své věci, ačkoli přišel sám bez doprovodu. Personál náhlou dezorientaci nechápe, však ten člověk má brýle, jak je možné, že nevidí, nedokáže poznat tváře, netrefí bez doprovodu do jiné budovy na další vyšetření?
Pokud nastane taková situace, pak pro samotného zrakově postiženého je velmi vyčerpávající a frustrující. Sbírá sil, aby zvládl atmosféru v nemocnici, a navíc je třeba, aby se popasoval s vysvětlováním svých zrakových možností. Protože, má-li člověk nějaký zdravotní problém, a do toho ještě vysvětluje, že nevidí, ačkoli zdravotní dokumentace tento stav uvádí, pak je to velmi náročná stresující situace.
Tenké hranice
Hranice mezi zrakovými postiženími jsou velmi tenké. Kolikrát není velký rozdíl mezi praktickou a úplnou nevidomostí, jelikož ten prakticky nevidomý již své zbytky zraku na sebeobsluhu ani orientaci nevyužije a využívá metody a postupy totožné jako ten, který je nevidomý zcela. Ať je to Braillovo bodové písmo, indikátory barev či hladiny, speciální softwarové vybavení či vodicí pes. Protože to, že vnímáte tmavší flek místo člověka přes velmi hustou mlhu, vám k orientaci v prostoru nepomůže, ani při čtení tento zbytek zraku nevyužijete, zrovna tak vám nepomůže při pobytu v kuchyni. Proto je pro zrakově postižené velmi často jednodušší říci, že nevidí už skoro nic, vyhnou se tak náročnému procesu vysvětlování, přirovnávání a údivu nad jejich zrakovými možnostmi.
Doporučila bych tedy nerozporovat žádost o pomoc od někoho, o kom víte, že má nějaký druh zrakového znevýhodnění. Určitě vás ten člověk nezkouší, ale dostal se do situace, která je pro něj nová a nekomfortní, a tak potřebuje pomoci. Z nějakého důvodu nosí brýle, má k dispozici bílou hůl, a tak trpí jistým druhem hendikepu, je tedy oproti intaktní veřejnosti znevýhodněn. Ono takové konstatování o tom, že člověk ještě něco vidí, může ve finále působit vyčítavým a nadřazeným dojmem ve smyslu, jako byste to dotyčnému snad vyčítali či záviděli.
Komentáře
Okomentovat