V dnešním textu bych ráda přiblížila soubor otázek, které často dostávají lidé se zrakovým hendikepem. Dostáváme je jednak od lidí, které již nějakou dobu známe, ale například i od těch, které vidíme poprvé, či s nimi jedeme ve veřejné dopravě nebo se potkáme při venčení vodicího psa.
Z otázek jsem jich pro tento text vybrala jen pár – ty nejčastější. Někdy příště si určitě představíme jistě další otázky, které mohou být možná někdy až nepřístojné či nevhodné. Povím vám k nim i to, co si o tom myslím já a jak na tyto otázky reaguji.
- Vy ale ještě něco vidíte, že jo? A co?
Velmi často tato otázka vznikne z toho, že si lidé myslí, že přece bych nebyla sama v lese se psem, cestovala vlakem či přecházela rušnou křižovatku, kdybych nic neviděla. V mém případě je úplně jedno, že vidím obrysy a světlo, jelikož to mi při orientaci na křižovatce zcela nepomůže. Samostatnost daného jedince není odvislá od vážnosti zrakové vady. Zcela nevidomí jsou plně soběstační, myšleno v rámci hendikepu a toho, co jim zdravotní stav dovolí. A naopak – ti, co mají z objektivního pohledu drobnou vadu, nemusí běžné činnosti zvládat tak snadno. Však to je podobné i u těch, co hendikep nemají, záleží také na založení člověka, jak se ke svému životu postaví.
Nicméně chápu, že je asi velmi lákavé se ptát lidí s bílou holí, jak vidí či nevidí, ale pokud člověka neznáte, jste si cizí, asi bych nezačínala konverzační rozhovor s tím, ať vám popíše svoji zrakovou vadu. Každému toto není příjemné zvlášť, když má rozebírat svůj zdravotní stav. Zkuste si povídat o obecných věcech, počasí je vděčné téma, a třeba se časem dozvíte i to, jak zrakově postižený, s kterým hovoříte, vidí.
- A jak se vám to stalo?
Tato otázka následuje většinou po té první. Já sama vcelku s tímto nemám problém, narodila jsem se se zrakovým postižením. Ale představte si, že někdo přišel o zrak vlivem nějaké vážné nehody/úrazu. Určitě asi nebude chtít tyto záležitosti rozebírat někde na ulici s neznámým člověkem. Ač tato otázka může působit nevinně, pro někoho může být velmi citově zabarvená.
- Tak to jste chudák, to já bych takto žít nemohl/a…
Tohle není otázka, ale konstatování, které velmi často přichází po zjištění předchozích informací. Věřte, že tímto prohlášením nikomu v ničem nepomůžete. Ba naopak. Jsou lidé, kteří se vyrovnávají se svým znevýhodněním dost dlouho, zvykají si na něj, či je pro ně nové, a pak se dozví tvrzení, že tento stav není k žití. Ač se může někomu zdát ztráta zraku nepřekonatelnou překážkou v životě, žije mezi námi hodně lidí se zrakovým postižením, kteří mají své naplněné životy, pracují, mají rodiny, nebo jsou s tím, co mají spokojení a šťastní. Protože život se zrakem neznají, tak ani neví, jaké je ho ztratit. Proto pro ně tvrzení, že by takto někdo jiný žít nemohl, je úplně liché.
I projevený soucit či politování není asi úplně na místě. Mnoho zrakově postižených soucit nepotřebuje, necítí se jako chudáci a ani tak nevystupují. I když chápu, že okolí chce takto projevit svoji účast, a prostě jen naznačit, že je mrzí, že nevidíme. Což je samozřejmě v pořádku. Věřím, že většina zrakově postižených uvítá vaši účast, úplně stačí, když je podpoříte slovy, že držíte palce ve všem a ať se jim v životě daří. To přece musí potěšit každého – mě osobně rozhodně.
- A jak se najíš?
Tato otázka může vypadat na první pohled poněkud směšně, ale opravdu se mi stalo, že se mě na to někdo ptal. Když to vezmu doslova, tak žvýkací svaly a polykací reflex mám v pořádku. Když to rozebereme detailně, tak rozumím tomu, že pro „vidící“ je těžké si představit, že by měli konzumovat něco, nač nevidí. Já sama, ačkoli mám zbytek zraku, tak jsem mnohokrát v životě neviděla nic natož na to, co mám na talíři. Potom byl úkol toho, kdo se mnou jedl či jídlo připravoval, mi říci, co na talíři mám. Nejčastěji se to dělá, že pokrm na talíři si rozdělíme, jako ciferník hodin, a tak se dozvíme, že na dvanácté je rýže, na trojce zelenina a na šestce maso. Pak se může zrakově postižený orientovat už přehledně na svém talíři.
Obsah talíře zpracujeme příborem. Určitě jsou ti, co raději využijí pouze lžíci, ale i ti, co mají raději jídlo na talíři již např. rozkrájené pro lepší manipulaci s ním. Když si člověk jídlo připravuje sám, pak ví, co si kam položil a z čeho se jeho talíř skládá. V případě jídla, když na něj nevidíme, což je určitý hendikep, jelikož se říká, že se jí i očima, pak v tomto případě hraje hlavní roli čich. Já ráda jídlo očichávám, připadám si v tomto případě jako Hawkey Pierce ze slavného seriálu M.A.S.H., který ke svému jídlu také velmi často čichal. 😊 😊 😊
Určitě bych ale doporučila držet se kulturních pravidel a omezit tuto činnost na minimum ve společnosti. Kde pak přichází na scénu slovní popis toho, co se chystáme konzumovat.
- Ty se koukáš na televizi?
Ano, velmi často koukám na televizi. Dnes již mají chytré televize i možnost audiopopisu, kdy je přidán popisek pro nevidomé tak, aby pomocí dialogů a audiopopisu nevidomý věděl, co se na obrazovce odehrává. Pak může sledovat film/pořad bez slovního výkladu druhé osoby. Když pak sledujeme něco, co popis nemá k dispozici, tak je dobré mít k ruce někoho, kdo vám „hluchá“ místa popíše. Jsou to místa, kde se nemluví a jen se tam něco děje, co není bez zrakové kontroly postřehnutelné.
Ale i ti, co k ruce někoho takového nemají, na televizi koukají. Sledují zpravodajské relace, seriály, ale i soutěže a další zábavní pořady. A jak se orientujeme v postavách ve filmu? Ne, dle toho, jak vypadají, ale podle jejich hlasu. Problém je, když mají hlasy podobné, tak se např. manžela ptám, zda je to ta žena, co byla na začátku či ta, co jela v tom autě…A podobné situace. Určitě tedy koukáme na televizi, někteří dokonce velmi rádi a často. I bez kontroly zrakem to jde velmi dobře.
Další text na téma otázek souvisejících se zrakovým postižením si můžete přečíst zde: Otázky ve spojení se zrakovým postižením (blindicka.com)
Komentáře
Okomentovat