Prostorová orientace a samostatný pohyb

Samostatný pohyb zrakově postižených je velmi často v hledáčku zájmu těch, kteří se o toto téma zajímají. Někteří si myslí, že ten, kdo nevidí, jde tam, kam chce. Jiní se naopak domnívají, že „slepci“ sedí doma. V textu se tedy dozvíte, jak to se samostatným pohybem u zrakově postižených je a jak to mám já sama. 


Linda stojí s bílou holí v pravé ruce, u levé nohy sedí Cilka


Kurz prostorové orientace a samostatného pohybu

Pokud se člověk dostane do situace, že jeho zraková vada mu neumožňuje samostatný pohyb, pak je třeba, aby vyhledal odbornou pomoc, a to instruktora prostorové orientace. Takové instruktory školí Tyfloservis, o.p.s.. Instruktoři mají odborné vzdělání takové míry, že vědí, jak s člověkem se zrakovým postižením pracovat. Člověk se učí, jak držet bílou hůl, jaké jsou techniky bílé hole, ale hlavně posléze se učí trasy, které bude nejčastěji chodit. 

Tento kurz je žádaný, ale také hodně obávaný. Za sebe můžu říci, že v rámci kurzu člověk vyjde zcela ze své komfortní zóny. Je třeba, aby byl zcela soustředěný a zapojil při práci své ostatní smysly, co má.

 

Učení tras

Člověk si předem určí, jaké trasy by chtěl ovládat. Kam tedy bude chodit např. k lékaři, do školy, do zaměstnání. Takto si může určit např. 3 nejfrekventovanější trasy. Neučí se však všechny najednou, učí se postupně, a to postupně a velmi detailně napřed jednu. Pokud instruktor shledá, že je trasa zvládnutá, tak až po čase, kdy má člověk zažitou již absolvovanou trasu, se přistupuje k výuce další. 

Trasu instruktor rozdělí na etapy, které se frekventant postupně memoruje jako básničku, a to podle typických linií, bodů a znaků, které na trase jsou. Nejsou to body vizuální, ale hmatové pomocí hole, ale např. i sluchové či čichové. Pro představu je to třeba to, že slyším tramvaj z levé strany či zprava cítím vůni z pekárny. Co se týče informací z bílé hole, pak se jedná např. o to, že musím holí nahmatat trávu či s ní ťuknout do lavičky. Na trase je takových bodů či znaků hodně, je třeba je po celou dobu hlídat a soustředit se na ně. V hlavě si vlastně odškrtávám jednotlivé body, a tím kontroluji, že jdu správně, a tak směřuji ke svému cíli. 

Proto se neučí několik tras najednou, proto je učení poměrně náročné jak fyzicky, tak psychicky, a proto vyžaduje také poměrně velkou časovou dotaci. 


Absolvování kurzu

Pravda je, že pokud člověk umí, byť jednu trasu, pak získá pocit větší samostatnosti a soběstačnosti. Když jsem se rozhodla pořídit si vodicího psa, podmínkou bylo, že musím mít absolvovaný kurz prostorové orientace. Tato podmínka je logická, neboť na trase spoléháte hlavně sami na sebe a vy jste ti, co musejí trasu znát. Ať jsou psi maximálně vycvičení a šikovní, nečtou vám myšlenky a opravdu neví, když jim řeknete, že jdeme na kožní, kde to kožní je, pokud tam tedy nechodíte pravidelně a již jste ho to nenaučili. Může se i stát, že pes bude vyveden z rovnováhy či bude mít nějaký jiný problém, a na trase přestane pracovat. Pak je na vás, abyste se dostali společně tam, kde to znáte. Proto výcviková škola, která vyžaduje absolvovaný kurz prostorové orientace, činí správně. 


Postoj se mění

Když jsem kurz absolvovala, byla jsem pozitivně motivovaná k získání vodicího psa. Připadala jsem si volněji a svobodněji zvlášť, když jsem pak se psem chodila. Když chodíte se psem, tak si vás snad každý všimne. Pes si udělá místo leckde, zvlášť moje Cilka, našla místo vždy a všude. Byla to taková dámička, která byla při práci důležitá a dávala okolí najevo, že ona je ta nejdůležitější, co pracuje. Pravda je, že tímto přístupem byla vynikající vodicí pes. 

Mohla jsem se na ni vždy spolehnout, vždy jsme se dokázaly společně dostat ze situace, kdy jsme se ztratily. Často jsme si troufly i tam, kde jsme to neznaly. Jak jsem již psala, orientace je vždy na člověku. Ale když je člověk ve společnosti svého vodicího psa, má pocit, že jsou na to prostě dva. Opravdu si nejsem jistá, že bych tohle vše zvládla pouze s holí. Racionálně samozřejmě ano, ale emocionálně ne. 


Pocity hrají roli

Tím se dostávám k tomu, že každý zrakově postižený nemá kurz prostorové orientace právě proto, že má obavy a strach pohybovat se bez kontroly zraku v terénu. Jiná věc je, když člověk chodí kolem domu či v klidné lokalitě, než když se musí pohybovat v hlučném provozu ve velkých městech. 

Ale i to, že by si člověk došel sám např. do blízké pekárny, není pro každého samozřejmostí. Já sama postupem let zjišťuji, že mám větší obavy, už nejsem tak neohrožená jako se psem. Také tím, že jsem matka, se dívám na svět již trochu jinak. Tím, že je aut stále víc a víc, a svět se tak nějak zrychluje, tak cítím již větší obavy, když mám jít sama.
 

Proto poslední dobou volím alternativní možnosti dopravy, a to pomoc manžela či rodinných příslušníků, je-li to možné. Ale hlavně možnost si zaplatit průvodcovskou službu od plzeňského TyfloCentra. Tato služba je tady právě proto, aby člověk, který má problém se zrakem, se mohl dostat tam, kam potřebuje. 

To, že člověk má kurz prostorové orientace, neznamená, že chodí vždy a všude samostatně. Zpravidla chodí tam, kde to má naučené. Ale i tak se stává, že návyk a znalost naučeného upadá. Ostatně jako u všeho, pokud se to necvičí pravidelně, pak je třeba si to zopakovat či naučit se znova. I trasy se dají znova přeučit či osvěžit si je. 

Určitě však není vhodné někoho do samostatného pohybu nutit. Je pochopitelné, že někdo kurz absolvovat nechce. Okolí by mělo chápat, jaké důvody daný člověk k tomu má a respektovat je. Každý činí dle svých možností a je to jeho rozhodnutí a svobodná vůle. To, že to šlo před několika lety, neznamená, že jsou stejné podmínky v aktuálním čase. 


Komentáře