Nevypadáte jako nevidomá

 Již dříve jsem se setkala s touto poznámkou, když jsem venčila kolem domu svého vodicího psa. Po letech se ke mně opět vrátila. Tentokrát při chůzi s bílou holí. Pojďme si vysvětlit, proč tento komentář není ani trochu vhodný. 

Okolnosti

Když jsem venčila psa, šla jsem v místě, kde to znám velmi svižně, již desítky let, měla jsem signalizační (kratší) hůl, tak se mojí mámy ptala její známá, jestli jsem opravdu na tom s očima tak špatně, jak tvrdí, že se jí to nezdá, když takhle „lítám“ kolem domu. Jednak tedy to urazilo moji mámu, neboť mohla vypadat, že přibarvuje postižení dcery, ale i mě, protože nemůžu asi chodit rychle a jistě, když nevidím…

Další příběh se stal tento měsíc, při samostatném pohybu ve čtvrti, kde bydlím. Tvrzení, které jsem musela vyslechnout:

„Kdybych nevěděla, že jste skoro nevidomá, tak si budu myslet, že vidíte normálně.“

„To jste si tu hůl vzala jen pro jistotu?“

„Vy na slepou vůbec nevypadáte.“

To jsou věty, které mnoho nevidomých a těžce zrakově postižených lidí slýchá překvapivě často. Na první pohled mohou znít jako nevinné poznámky. Ve skutečnosti však vycházejí z mylné představy o tom, jak by měl nevidomý člověk vypadat a jak by se měl pohybovat. Já sama jsem tedy zvyklá, ale po těch letech se mně toto tvrzení dotklo zvlášť v kontextu, kdy vím, že moje zbytky zraku mizí rychleji, než jsem myslela…

Jak si lidé představují nevidomého člověka

Mnoho lidí má stále zakořeněnou představu, že nevidomý člověk musí nejistě přešlapovat, narážet do překážek, neustále tápat kolem sebe, potřebovat doprovod, působit zmateně nebo bezradně. Někteří si dokonce myslí, že by lidé, co nevidí, měli sedět doma a nevycházet z domu. Nevidomí lidé absolvují kurz prostorové orientace a samostatného pohybu. Učí se pracovat s bílou holí – držení hole a její techniky. Učí se rozpoznávat orientační body a znaky, identifikují vodící linie. Trénují využívání sluchu, hmatu, paměti, ale i moderní technologie. Mnozí se po známých trasách pohybují rychleji a jistěji, než by si okolí dokázalo představit.

Právě tato samostatnost pak někdy vede k paradoxní situaci. Člověk, který zvládá pohyb dobře, je podezírán, že svůj handicap přehání, nebo dokonce předstírá. Pokud někdo chodí po trase, kterou zná velmi dobře, není důvod, aby působil nejistě. Nevidomý (zrakově postižený) člověk si vytváří dokonalou mentální mapu svého okolí. Ví, kde je chodník, kde odbočit, kde bývá přechod, kde stojí lavička nebo zastávka.

Bílá hůl není znakem bezmoci. Je to nástroj, který umožňuje bezpečný a samostatný pohyb. Když tedy nevidomý člověk kráčí svižně a jistě, není to důkaz, že vidí. Je to důkaz, že svou dovednost ovládá, že ví, jak pracovat s holí, chce být soběstačný, nebojí se vyrazit do světa s překážkami.

Postižení

Dalším problémem je představa, že postižení musí být na první pohled viditelné. Ve společnosti jsme zvyklí hledat vnější znaky, něco, co hned udeří do oka, je to patrné a hned identifikovatelné. Jenže mnoho zdravotních omezení není na první pohled patrných. To platí i u zrakového postižení, které je často „neviditelné“. Existují lidé se zbytky zraku, lidé s tunelovým viděním, lidé, kteří vidí pouze světlo a tmu, i lidé zcela nevidomí. Každý z nich se může pohybovat jinak, mít jiné dovednosti, schopnosti a životní strategie. Posuzovat závažnost postižení podle několika vteřin pozorování je velmi lehkovážné a nevyzrálé. 

Nelogická logika

Zvlášť nepříjemné je, když je zrakově postižený člověk obviněn z předstírání právě proto, že něco zvládá dobře. Když se člověk naučí dobře používat bílou hůl, je podezřelý, že není nevidomý. Když se samostatně pohybuje po městě, je podezřelý, že svůj handicap přehání. Když používá technologie a je soběstačný, je podezřelý, že pomoc vlastně nepotřebuje. Ale! Za touto samostatností bývají roky tréninku, zkušeností, překonávání překážek a každodenní práce na sobě samém. Lidé mají nějakou představu o nevidomých, ale ti přece do této představy rozhodně zapadat nemusejí, ale často ani nechtějí. Nemusíme přece chodit pomalu, ani nemusíme působit bezradně. Nemusíme mít doprovod, když trasu známe a ovládáme. A taky nemusíme narážet do zdí, aby veřejnost uvěřila našemu postižení.

Schopnost samostatně se pohybovat není důkazem, že člověk vidí. Je důkazem toho, že se naučil žít se svým handicapem, že s ním umí pracovat, že se adaptuje a překonává často své limity, aby si zajistil důstojnější a spokojenější život.

Možná by bylo vhodnější než analyzovat, jestli a jak člověk vidí, měli častěji lidé říkat, že obdivují, jak dobře jedinec zvládá své životní podmínky. I když obdiv také není úplně přesně to, co nevidomý potřebuje slyšet, jelikož obdivu jsou asi hodny jiné lidské činnosti, ale za mě stále lepší ten než pochybnost o mém postižení. Každopádně, co potřebujeme všichni je vzájemný respekt a tolerance. Protože cílem kompenzačních pomůcek, nácviku orientace a všech podpůrných opatření není, aby byl člověk se zrakovým postižením na první pohled bezradný, cílem je právě to, aby mohl žít co nejvíce samostatně. A když se mu to daří, není to důvod k pochybnostem. Je to důvod právě k respektu.