Stále se setkávám s tím, že okolí nechápe rozsah zrakového postižení. Lidé si myslí, že existuje úplná slepota, kdy lidé vidí _černo“, a pak tedy zbytek. To je, že člověk něco vidí, tak jak si může stěžovat, chodit s holí a pobírat sociální dávky. Pojďme si to opět rozebrat.
Přechod
Progresivní zrakové vady představují skupinu onemocnění očí, při nichž dochází k postupnému zhoršování zrakových funkcí v čase. Typickým příznakem některých z těchto vad je snížená schopnost adaptace oka na změnu světelných podmínek. Člověk tak negativně reaguje na přechod ze světla do tmy, ale činí problém i obrácený přechod.
Lidé ale také mohou mít takovou zrakovou vadu, že za denního světla mají často relativně zachovalé vizuální schopnosti. Jsou schopni rozpoznávat obrysy, orientační body i tváře a jejich pohyb v prostoru působí jistě a koordinovaně. Problém však nastává v okamžiku, kdy dojde k poklesu intenzity osvětlení – při soumraku, umělém osvětlení nebo při přechodu z exteriéru do interiéru. Zrakový vjem se stává neostrým a neúplným. Dochází ke ztrátě schopnosti rozlišovat kontrasty, obrysy předmětů i hranice mezi světlem a stínem.
Tento proces má přímý dopad na orientaci a samostatný pohyb. Takoví jedinci často popisují situaci, kdy se v průběhu několika minut ocitají v prostředí, ve kterém se přestávají vyznávat a orientovat. Světla lamp, reflektorů či světelné reklamy navíc způsobují oslnění, které dále zhoršuje schopnost rozeznat prostorové uspořádání. Okraje chodníků, obrubníky nebo schody přestávají být viditelné, čímž se pohyb stává rizikovým.
Psychologický dopad těchto změn je výrazný. Postižený člověk se dostává do situace, kdy musí čelit náhlé ztrátě jistoty, která byla ještě před chvílí samozřejmá. Tento kontrast mezi „relativně dobrým“ viděním ve dne a „neviděním“ po setmění je pro mnoho osob frustrující. Vede ke ztrátě sebedůvěry, k omezování pohybu mimo domov a často i k sociální izolaci. K tomu se ještě mohou připojit nevhodné poznámky těch, kteří nemají absolutní představu o těchto těžkostech, a připojí konstatování typu, že je to divné, že se člověk najednou neorientuje, když včera to šlo, a zda není jedinec simulant, když se najednou na známém místě nevyzná…
Počasí a zima
S příchodem zimního období, kdy se dny zkracují, se tyto potíže ještě prohlubují – člověk se musí přizpůsobit kratšímu časovému rozpětí, během něhož může vykonávat běžné aktivity. Z hlediska rehabilitace je důležité zaměřit se nejen na kompenzační pomůcky, ale i na nácvik prostorové orientace, používání vhodného osvětlení, techniky redukce oslnění a psychologickou podporu. Klíčová je také edukace veřejnosti – lidé bez zrakového postižení často netuší, že zraková vada není vždy konstantní. Mnoho osob s progresivní vadou vidí v určitou denní dobu velmi dobře, zatímco o pár hodin později ztrácí schopnost bezpečného pohybu. Jedinec si může pobyt venku užívat, být si jistý sám sebou, ale jakmile přejde denní světlo, horší stav je ještě, když je slunečno, a najednou se zešeří. Náhle ztratí člověk vše, oč se opíral. Pro sebe v okamžiku jedinec „oslepne“. Musí začít používat techniky, které aplikuje jako nevidomý. Takový náhlý přechod a rychlá adaptace na nastalé podmínky může být náročná a vyčerpávající. Tento fenomén ukazuje, že zrakové postižení není jednoznačná, stabilní kategorie, ale dynamický stav, který se mění v závislosti na prostředí a světelných podmínkách. Porozumění této skutečnosti je nezbytné jak pro blízké a veřejnost, tak pro odborníky, kteří s těmito lidmi pracují.
Přechod mezi světlem a tmou není pozvolný. Někdy stačí pár minut. Slunce zajde za obzor a člověk, který ještě před chvílí s jistotou kráčel po chodníku, teď tápe, ztrácí rovnováhu, rozpoznává jen záblesky světel, které mu spíše ubližují, než pomáhají. Stává se i to, že lidé plánují své aktivity tak, aby je zvládli za přítomnosti denního světla. Což však může být i problém v čase, kdy je např. inverze, mlha či hustě prší. Ale i slunce, které je zdrojem světla, může být příčinou oslnění a nepohodlí. Vychytat tedy podmínky, kdy se jedinec cítí bezpečně a pohodlně, je velmi náročné. Pro mnohé lidi bez zrakového postižení je tma jen nepříjemná kulisa. Ale pro někoho, kdo trpí zrakovou vadou, může být tma synonymem ztráty. Ztráty kontroly, jistoty, svobody. Člověk, který se přes den pohybuje s přirozenou jistotou, se večer uzavírá doma. Ne proto, že by se mu nechtělo – ale proto, že tma ho doslova odřízne od světa.
Možnost vyjít si ven, zařídit běžné věci, sejít se s přáteli – to vše se smrskává do několika denních hodin. A to může být zdrojem frustrace, smutku, někdy i bezmoci.
Je-li zraková vada progresivní, tak to neznamená jen ubývající schopnost vidět. Znamená také nutnost přizpůsobovat se, učit se novým způsobům mobility a orientace, překonávat strach, přijímat limity a zároveň se s nimi snažit žít důstojně. A to vyžaduje neuvěřitelnou dávku odvahy. Na všem tomto je třeba pracovat, někdy je tato práce na měsíce, ale často i na roky. Vyžaduje dávku sebezapření, trpělivosti a vytrvalosti.
Proto, když potkáte člověka, který se při stmívání náhle zastaví, váhá, znejistí, neberte to jako slabost a simulování. Možná právě v tu chvíli bojuje s tím, že jeho svět se změnil. Že světlo, které vám dává jistotu, jemu bere orientaci. A že zatímco vy vidíte cestu před sebou, on hledá možnost, která mu ještě dovolí dále v chůzi pokračovat.
Komentáře
Okomentovat