V textu přináším zamyšlení nad jedním z mýtů ohledně lidí se zrakovým postižením. Je to přesvědčení intaktní veřejnosti, že člověk, který nevidí, má automaticky dokonalý sluch a hmat.
Smysly
V posledních týdnech jsem absolvovala dvě konzultační schůzky, kde autoři nových „inovativních“ vychytávek pro nevidomé žili v domnění, že když nevidím, že přece mám fantasticky vyvinut sluch a hmat. Obtížené bylo vysvětlit, že to tak není, ale hlavně předat argumenty tak, aby mi věřili. Přišli na schůzku s tím, že tohle je přece dané, a když to tak není, tak jejich unikátní zařízení nebude fungovat, a tak tuto myšlenku nechtěli opustit. A pokud ji neopustili, dumají nad tím dodnes...
Hmat
Je pravda, že hmatové neboli haptické vnímání je pro mnoho nevidomých jedním z klíčových smyslů, který jim pomáhá získávat informace o světě kolem sebe. Na rozdíl od vidících lidí, kteří se spoléhají primárně na zrak, využívají nevidomí lidé hmat jako jeden z hlavních prostředků pro orientaci, komunikaci a interakci s okolním prostředím. Tento smysl nevidomým umožňuje rozeznávat textury, tvary, velikosti a vzdálenosti, což je zásadní pro zvládání každodenních činností – např. čtení Braillova písma, pohyb za pomoci bílé hole ve známých i neznámých prostorech nebo identifikace předmětů. Přestože je hmatové vnímání pro nevidomé velmi důležité, jeho rozvoj a schopnost využívat hmat jako primární zdroj informací nejsou vždy stejné u všech nevidomých osob. U některých jedinců se může hmatové vnímání rozvíjet jinak nebo pomaleji, a to z různých důvodů. Rozdíly ve vnímání hmatem u nevidomých mohou být ovlivněny faktory, jako je věk, ve kterém ztratili zrak, jejich individuální zkušenosti a možnosti tréninku nebo celková citlivost nervové soustavy. Citlivost tedy ovlivní také různé přidružená onemocnění (např. cukrovka), úraz (popálení), ale i narůstající věk jedinců.
Já sama jsem se narodila skoro nevidomá, a tak jsem kompenzovala své postižení ostatními smysly. Jsem však spíše orientovaná na sluch, tj. poslechově, ráda analyzuji různé zvuky, změti zvuků, filtruji je a porovnávám. Více jsem schopna rozlišit a orientovat se podle sluchu nežli hmatem. Ačkoli si myslím, že svůj hmat trénuji, ale i tak mi čtení hmatových předloh (map, obrázků) dělá problémy. A to jsem ve svém životě měla i dost vizuálních zkušeností, a tak si jisté věci dokážu představit i tak, jak vypadají reálně. Ale co ti, pro které jsou různé objekty pouze abstraktní? Nemohli je vidět, pak dostanou model před sebe a mají jej rozpoznat a hned pochopit pouze z předlohy?
Jeden z těch, kteří vyvíjel inovaci pro nevidomé totiž vycházel z předpokladu, když mi dá hmatový model čehokoli a k tomu hlasový výstup, že si sama hned představím a budu mít reálnou představu o skutečném tvaru, prostorového umístění a konkrétní vizuální podoby předmětů, věcí a budov. Ale u mě to takto nefunguje, potřebuji, aby zobrazení pro hmatové vnímání bylo jednoduché, a při jeho průzkumu mám ráda přítomnost někoho, kdo ví, jak při práci s tyflografikou postupovat.
Význam hmatového vnímání pro nevidomé
Hmatové vnímání je pro nevidomé důležité, protože umožňuje přijímat informace o povrchu, tvaru a struktuře předmětů, což je klíčové pro orientaci i samostatný život. Přes hmat získáváme informace, které nám umožňují provádět běžné činnosti, od rozeznávání předmětů po schopnost bezpečně se pohybovat v prostoru. Další významnou oblastí, kde je hmat zásadní, je právě prostorová orientace. Pomocí hmatových podnětů, jako jsou reliéfní mapy nebo vodicí linie na zemi venku či uvnitř budov se nevidomí mohou lépe orientovat v prostoru a pohybovat se bezpečněji. Hmatové a haptické vnímání umožňuje také vnímání teploty, vibrací či tlaku, což napomáhá při interakci s různými materiály a povrchy.
Ne všechno, co je hmatové, je vhodné jako reliéfní grafika pro nevidomé. Existují určitá pravidla a doporučení, která zajišťují, že hmatové grafiky jsou efektivní a užitečné. Mezi tato pravidla patří např. jednoduchost a srozumitelnost. Reliéfní grafika by měla být co nejjednodušší a snadno pochopitelná na dotek. Komplikované a detailní znázornění mohou být matoucí. Velikost a rozlišení - hmatové prvky by měly mít dostatečnou velikost, aby byly snadno rozpoznatelné. Mezi jednotlivými prvky by mělo být dostatečné místo, aby se nepletly. Je žádoucí používat standardní symboly, které pomohou při interpretaci hmatové grafiky např. různé druhy čar (plné, přerušované) mohou mít specifické významy. Materiály použité pro reliéfní grafiku by měly mít vhodnou texturu a být příjemné na dotek. Příliš hrubé nebo ostré materiály mohou být nepříjemné nebo dokonce bolestivé. Kde je to možné, by měly být použity Braillovy popisky pro doplnění hmatové grafiky.
Haptické mapy či hmatová zobrazení jistě přispívají ke zlepšení kvality života lidí se zrakovým postižením. Poskytují jim nezávislost a možnost se bezpečně a efektivně v rámci možností orientovat v prostoru. To vede k vyšší míře integrace těchto osob do společnosti a zlepšení jejich celkové nezávislosti. Haptické mapy představují důležitý krok směrem k větší inkluzi a podpoře nevidomých a slabozrakých osob.
Sluch
Podobné je to u vnímání sluchem. Pokud používáte převážnou část života zrak, pak přechod ke vnímání mluveného, tj. sluchových informací je náročný. Často ti, kteří mají zbytky zraku, nechtějí opustit vnímání zrakem a přistoupit k vnímání sluchem, tj. začít využívat ke své práci hlasový výstup. Stejně jako hmat, tak i sluch se dá trénovat, ale i zde záleží na individuálních schopnostech daného jedince.
Rozdíly v rozvoji hmatového a sluchového vnímání
Ačkoli jsou hmat i sluch pro nevidomé nezbytné, ne všichni zrakově postižení mají hmatové a sluchové vnímání automaticky rozvinuté na vysoké úrovni. Někteří nevidomí zvlášť ti, kteří ztratili zrak později v životě, mohou mít slabší hmatové vnímání. Ale i zpracování sluchových podnětů jim může činit problémy, protože se na hmat a sluch spoléhali méně než ti, kteří se s touto ztrátou potýkali od narození.
U lidí, kteří se narodili nevidomí, dochází k adaptaci mozku, který věnuje více pozornosti hmatovým a sluchovým podnětům. Tito jedinci mají zpravidla vyvinutější schopnosti rozlišování detailů pomocí hmatu. Na druhou stranu ti, kteří ztratili zrak v pozdějším věku, mohou potřebovat delší dobu na to, aby si hmatové dovednosti osvojili, a jejich mozek může mít menší kapacitu pro adaptaci na nové způsoby vnímání. Důvodem, proč někteří nevidomí nemají od narození tak vyvinuté hmatové vnímání. Může to být i genetické předurčení, zkrátka nemusí mít člověk takovou citlivost ve svých nervových zakončeních. Schopnost využívat hmat jako primární smysl tak může být ovlivněna jak geneticky danou citlivostí, tak i stimulací a cvičením během vývoje.
Trénink a pravidelná stimulace hmatového vnímání může významně pomoci těm, kteří nemají tento smysl přirozeně rozvinutý. Speciální cvičení na rozpoznávání tvarů, textur a rozměrů může pomoci zlepšit citlivost prstů a schopnost rozlišovat jemné rozdíly v hmatových podnětech. U dětí se zrakovým postižením je takový trénink často součástí vzdělávacího procesu, aby se jejich hmatové schopnosti co nejvíce rozvinuly. Přestože je hmatový smysl klíčový, jeho úroveň rozvoje se liší podle individuálních faktorů, jako je věk ztráty zraku, genetické dispozice a možnost tréninku. Díky vhodnému tréninku a dostupným technologiím je možné hmatové schopnosti zlepšovat a usnadnit tak nevidomým jejich každodenní život.
Závěr
Rozvoj sluchového a hmatového vnímání u zcela nevidomého dítěte od narození může být způsoben několika faktory, zejména adaptací mozku a prioritizací smyslů. Když se dítě narodí bez zraku, jeho mozek se začne přizpůsobovat této situaci tak, že přerozděluje zdroje a pozornost na jiné smysly, především na sluch a hmat. Avšak vývoj těchto smyslů není vždy rovnoměrný. Mozek často dává přednost jednomu smyslu před druhým, což může vést k tomu, že sluch je rozvinutější než hmat, nebo naopak. Proto některé dětí (i dospělí) využívají sluch jako hlavního zdroje informací. Sluchový smysl poskytuje nevidomým dětem okamžité informace o prostoru (např. vzdálenost a umístění předmětů) a sociálních podnětech. Pokud je sluch dominantní, může to zpomalit intenzivní využívání a trénink hmatových dovedností.
Důležitou roli hraje také zkušenost a způsob, jakým je dítě vystaveno různým podnětům. Pokud nevidomé dítě vyrůstá v prostředí, kde více spoléhá na sluch – třeba proto, že rodiče často komentují zvukové podněty, ale také že dítě nemá dostatek předmětů pro hmatové zkoumání – může to vést k dominantnímu rozvoji sluchu a méně rozvinutým hmatovým schopnostem.
Vývoj jednoho smyslu, ať už sluchu nebo hmatu, může být ovlivněn genetickými dispozicemi, ale i prostředím, ve kterém člověk vyrůstá. V ideálním případě je vhodné zajistit jedinci podněty, které stimulují oba smysly, aby dosáhl co nejlepšího rozvoje jak sluchového, tak hmatového vnímání.
Komentáře
Okomentovat