Na jedné z mých přednášek posluchač pronesl něco ve smyslu, že lidé, kteří nevidí, jsou pro něj nadprůměrně inteligentní. Jelikož to, co on vidí, oni musí stále nosit a zpracovávat v hlavě. A je to vlastně pravda, stále něco kontrolujeme, analyzujeme, plánujeme…
Nevidomí stále přemýšlí
Pro vidícího je velká část dne automatická. Jde po ulici, periferně vnímá překážky, lidi, orientační body, a mozek to zpracovává téměř bez námahy, zkrátka automaticky, aniž by to stálo nějaké větší úsilí. Nevidomý člověk tuhle automatiku nemá.
Každý krok, každý pohyb v prostoru je výsledkem aktivního procesu. A není to jen v prostoru, týká se to všeho kolem organizace života – sbalení sebe a dětí ven, kontrola potřebných věcí, ověřování jejich přítomnosti na správném místě…
Člověk, který nevidí, stále v hlavě analyzuje, kde je, co slyší kolem sebe, co to znamená pro jeho orientaci, je to bezpečné a další otázky ve smyslu toho, co bude následovat za další krok, zda má pohromadě vše, co potřebuje, zda dítě má všechny hračky, co neslo s sebou. Pro vidící stačí pohled, zrakově postižený musí využít na tuto kontrolu ostatní smysly – hlavně hmat a sluch. Všechny tyto činnosti vyžadují soustředění a určitý typ námahy a výdeje energie. Není to vědomé přemýšlení ve stylu teď si tady sednu a budu analyzovat. Je to spíš neustálé běžící pozadí, které se nedá vypnout.
Mozek stále pracuje
Nevidomý člověk si vytváří obraz světa jinak. Pomocí sluchu určuje odrazy zvuků, vzdálenost či směr. Pomocí čichu zjistí, kde jsou jeho orientační body (pekárna, restaurace, drogerie aj.). Hmatem, pomocí bíle hole zjistí povrch, změny terénu, vibrace. Důležitá je paměť, nevidomý má mapy prostoru, zkušenosti, kde již byl, kde to zná, kde si to pamatuje a vybavuje. Během tohoto všeho však musí hlídat další podněty, např. co říká děcko, odpovídá lidem s žádostí o pomoc, poslouchá různá hlášení, notifikace na mobilu/hodinkách…
To znamená, že mozek neustále kombinuje informace, vyhodnocuje rizika, aktualizuje mapu okolí. Zjednodušeně řečeno, to, co vidící vidí jedním pohledem, nevidomý skládá z mnoha zdrojů v čase.
Kognitivní zátěž
Tahle neustálá aktivita má důsledky v podobě mentální únavy, kdy např. po delší chůzi v neznámém (ale i známém) prostředí není člověk unavený jen fyzicky, ale hlavně psychicky. Jelikož mozek byl celou dobu v pohotovosti. Vzniká napětí. Nejde o paniku, ale o lehké trvalé napětí. Jedinec musí být stále připravený reagovat, nesmí ztratit pozornost. To vše se může projevit podrážděností nebo rychlejší únavou. Člověk má omezenou kapacitu na vše reagovat pozitivně, nadšeně a s radostí. Když už mozek řeší orientaci, zbývá méně kapacity na složitou konverzaci, rozhodování či multitasking. Zde to zdůrazňuji proto, že často slyším, že vidící nabídl pomoc nevidomému, ale ten reagoval podrážděně a nepříjemně. Není třeba si to brát osobně, zde je vysvětleno, jaké to může mít příčiny. Proto je třeba pochopit, že mluvení za chůze může být náročné, složité instrukce v pohybu jsou problém. Často instrukce nezohledňují zásady potřeb nevidomých při orientaci.
Vidící to často nepochopí, protože ten proces není vidět. Nevidomý často jde „normálně“, reaguje „normálně“. Jenže uvnitř běží neustálá analýza zvuků, odhad rozložení prostoru či kontrola bezpečnosti (zvuky semaforu, nástup do MHD, přecházení). Vidící má pocit, že je to snadné, že to nevidomému jde, že to dělá automaticky. Jenže je za tím neustálé soustředění, napětí, kontrolování, plánování.
Kontakt
Když na nevidomého někdo mluví bez kontextu, tak mu zvyšuje zátěž a soustředění.
Když ho přeruší v orientaci, rozhodí jeho plán trasy, který je třeba neustále kontrolovat a ověřovat.
Když po něm chce rychlou reakci, nemusí mít nevidomý kapacitu reagovat, natož vlídně a přátelsky.
Příklad (velmi častý)
Nevidomý přechází silnici, někdo na něj začne mluvit, mozek musí přepnout a reagovat, zda je to na něj, co se po něm chce, roste riziko chyby.
Tohle není o tom, že by nevidomý něco nezvládal. Je to způsob analýzy prostředí a adaptace na ztrátu zraku. Mozek zrakově postiženého zpracovává víc typů informací najednou a nahrazuje chybějící zrak. Ale je to tedy větší zátěž pro nevidomého.
Stačí pár jednoduchých rad:
Dát kontext (při kontaktu: Ahoj, tady Jana, stojím vlevo od tebe.)
Nepřetěžovat informacemi v pohybu
Respektování, když se člověk potřebuje soustředit
Nebrat osobně, když nevidomý nereaguje hned
Nevidomý člověk je téměř neustále v kognitivním procesu. Aktivně skládá obraz světa pomocí jiných smyslů nežli zrakem. Funguje s vyšší mentální zátěží, a často i s lehkým trvalým napětím. To, co vidící vnímá jako samozřejmost, je pro nevidomého výsledek nepřetržité práce mozku.
Komentáře
Okomentovat