V tomto textu bych chtěla popsat pár aspektů, které velmi úzce souvisí s tím, že člověk pracuje bez zrakové kontroly. Řešení problémů v rámci denních záležitostí bez vizuální kontroly mohou totiž vyžadovat větší nároky na další smysly, ale i tolerance a respekt od okolí.
Trpělivost
Pokud člověk ztrácí zrak, pak je třeba naučit se využívat ostatní smysly k sebeobslužným činnostem. Zapojuje se výrazně hmat ke zjišťování tvarů, velikosti či povrchu předmětů. K doplnění informací o něm nám poslouží čich. Při prostorové orientaci je dominantní sluch, díky němuž zjišťujeme, zda je možné přejít vozovku, z jaké strany vyjíždí auta či kde se nachází tramvajový pás. Někteří nevidomí využívají princip echolokace ke své orientaci, není to však tak, že by tuto schopnost měli všichni ti, kteří vidí špatně či nevidí vůbec. Častým mýtem také je, že ten, kdo má problémy se zrakem, automaticky lépe slyší. Je to tak, že tím, že člověk nemůže využít zrakové možnosti, snaží se je nahradit informacemi, které slyší. Mezi zrakově postiženými jsou i tací, kteří mají vážné problémy také se sluchem.
Pokud tedy nepracujeme zrakem, pak veškeré naše činnosti vyžadují více času na to, abychom je zvládali. K tomu je potřeba naučit se novým znalostem a dovednostem, jak tyto každodenní záležitosti zvládat „poslepu“. V rámci sociální rehabilitace je poměrně dost kurzů, které může jedinec absolvovat, což může v člověku přicházejícím o zrak budit obavy. Je třeba si určit priority, čemu se potřebuje osoba aktuálně věnovat a s tím začít.
Sama za sebe bych doporučila postupovat systematicky po malých částech k cíli, protože ve finále může být takové snažení kontraproduktivní. Aby si člověk osvojil nové znalosti, je potřeba, aby se na ně soustředil a zažil si je tak, aby mohl nově nabyté dovednosti efektivně aplikovat. Za mě se určitě vyplatí určit si malé cíle, a ty postupně zdolávat, než si vytyčit jeden velký, nesnadno dosažitelný.
Často slýchám, že naučit se tolik věcí trvá velmi dlouhou dobu, že než bude jedinec něco umět, že to vyžaduje velké úsilí a není to hned. Je to pravda, některé kurzy, ať se jedná o kurz prostorové orientace, nácviku sebeobslužných dovedností či práce s informačními technologiemi, trvají řádově měsíce či roky. Během nich se však stále člověk zdokonaluje a získává rozšíření dosavadních znalostí a schopností.
Ti, kteří přichází o zrak postupně či o něj přišli v průběhu života, jsou zvyklí přijímat zrakem 80 až 90% z okolí. Pamatují si, že proces získávání informací z okolí probíhá velmi rychle, což bez zrakové kontroly ovšem takto svižně nejde. Když si vezmeme např. prohlížení webové stránky – pomocí zraku člověk koukne a hned vidí rozložení stránky, vidí nadpisy, vidí odkazy, vidí barevné zvýraznění. Během pár vteřin se zorientuje efektivně po stránce. Nevidomý pomocí asistivních technologií takhle rychle nepracuje. Webovou stránku prochází např. po odkazech, nadpisech či formulářích. Také si může nechat přečíst celý obsah stránky najednou, a posléze si vybrat to, co ho zajímá. Tento proces je zdlouhavější a vyžaduje větší technickou gramotnost daného člověka.
V rámci procesu vzdělávání a učení se novým dovednostem bez zrakové kontroly je nutné se připravit na proces zdlouhavý vyžadující trpělivost a obětování se na cestě k soběstačnosti a samostatnosti. Toto však platí i u všech činností, které budeme vykonávat bez zraku. Ať se jedná o činnosti v kuchyni, při práci na počítači, při sebeobslužných záležitostech, ale i při orientaci v prostoru. Každá tato činnost vyžaduje od nás více času na její provedení, ale i maximální trpělivost v tom, abychom ji dokončili.
Soustředění
Soustředění jde ruku v ruce s trpělivostí. Pracuje-li člověk sluchem a hmatem, nemá možnost zrakové kontroly, pak na provedení daného úkonu se potřebuje více soustředit. Pokud vykonávám něco v kuchyni, využívám např. mluvící váhu, pak je třeba soustředit se na odezvu hlasového výstupu. Když na mě v tu chvíli bude mluvit další člověk, hrát nahlas hudba, pak práce od ruky moc nepůjde, a hlavně poslouchat informace z váhy již potřetí není moc zábavné. To samé se týká i dalších mluvících pomůcek jako je čtečka etiket Penfriend či mluvící mobilní telefon, který nám pomůže při vyhledávání různých receptů či při identifikaci tištěné předlohy pomocí OCR aplikací.
Již víme, že každé činnosti předchází příprava na ni, také víme, že je důležité, když nevidíme, abychom našli naše věci na stejném místě, kde jsme je uložili, ale také známe to, že zrakově postižení potřebují větší časovou dotaci na vše, co dělají. To se týká i pracovních a školních povinností zrakově postiženého.
Já většinou postupuji systematicky. Připravím si produkty či potřeby, které využiji. Postupně je odbavuji a uklízím. Stane se mi však, že mě něco vyvede z konceptu, přendám si nějakou věc na jiné místo, bezmyšlenkovitě ji uložím jinam či odbavím mezitím další záležitost. Posléze však zjistím, že je těžké navázat tam, kde jsem přestala, že již nevím, zda jsem přidala ingredienci, co byla na řadě nebo si shodím na zem to, co jsem odložila jinam, než to mělo být. Většinou se jedná např. o mouku, cukr či jinou potravinu, která nadělá maximální nepořádek. Náhle je třeba řešit úklid, který mi opět narušil činnost přípravy pokrmu, a to z důvodu mojí nesoustředěnosti a roztěkanosti ve snaze udělat více věcí najednou.
Ne nadarmo se říká: Práce kvapná, málo platná. Myslím si, i dle svých zkušeností, že u zrakově postiženého to platí dvojnásobek. Snažím se u všech úkonů, co dělám, vyhradit si dostatek času, připravit si vše potřebné, regulovat rušivé elementy, postupovat systematicky s trpělivostí a soustředěním.
Chtěla bych doporučit všem, ať je neodradí, řekněme, větší pracnost, když člověk pracuje bez zrakové kontroly. Přijetí hendikepu a učení se s ním sžít je trvající proces. Člověk se neustále učí, i když má zrakový hendikep již dlouhé roky, dokonce i od narození. Nově nabyté dovednosti, které umožní větší samostatnost a nezávislost, jsou však neocenitelné.
Komentáře
Okomentovat