Prostředí, místo a orientace v souvislosti se zrakovým postižením

 Lidé, kteří mají vážné potíže se zrakem, využívají k prostorové orientaci a samostatnému pohybu bílé hole, vodicího psa či průvodce. Zvládnutí samostatného pohybu je jedním z kroků na cestě k soběstačnosti a samostatnosti zrakově postižených. S tímto od roku 1991 pomáhá projekt Tyfloservis, o.p.s., který dále nabízí podporu, informace a nácvik dovedností těm, kteří i s vážným postižením zraku hledají cestu k samostatnému životu. 


Linda stojí v lese


Mobilita, orientace a pohyb

Bílá hůl má mj. funkci orientační, pomáhá tak právě v orientaci, mobilitě a samostatnému pohybu. Úspěšnost zvládnutí prostorové orientace a samostatného pohybu v praxi významně ovlivňuje psychický rozvoj zrakově znevýhodněného člověka. Absence znalosti prostorové orientace pak může být problémem v oblasti sociálních kontaktů, sebereflexe a samostatnosti. 

Při pohybu osob se zrakovým postižením hovoříme tedy o pojmech jako je orientace, pohyb a mobilita. Orientací rozumíme znalost toho, kde se člověk nachází, kam jde a jak se do cíle dostane. Osoby se zrakovým postižením využívají ke své orientaci jiné možnosti nežli zrak, a to ostatní své smysly či např. paměť, aby určili vztah objektů v daném prostředí. Pohyb je pak schopnost hybnosti v prostoru, a to bezpečně a účinně. Díky mobilitě se pak můžeme přesouvat z místa na místo. 

Zrakově postižení se orientují pomocí vodících linií, což jsou prvky, které usnadňují pohyb lidem s tímto postižením. Linie jsou přirozené, tj. stěnou budovy či oplocením. Umělá vodící linie pak nahrazuje tu přirozenou, je např. tvořena reliéfní dlažbou.


Prostředí

Změna prostředí může být velkým stresorem pro zrakově postiženého. Pro intaktní jedince není problém přesouvat se z místa na místo, a to i ve smyslu stěhování či změny bydliště. V případě někoho, kdo nevidí, to může být frustrující záležitost. Pokud žijeme dlouhé roky na stejném místě, pak jej známe pomocí smyslů, které využíváme. Slyšíme, kde jezdí tramvaj, jak zní hluk našeho prostředí, známe zvuky a pachy místa, kde žijeme. Dokážeme z prostředí poznat změny díky těmto podnětům, které jsou třeba jiné či nějaké přibyly/ubyly. Pomocí bílé hole máme nachozené okolí, známe svoje trasy, tušíme, kde se co nachází či kde co je nebo bylo.

Pro mě osobně bylo velmi důležité zůstat v rámci sídliště, kde jsem vyrůstala a žila. Stres, který by se pojil se získáváním informací o novém místě, byl pro mě natolik nepředstavitelný, že jsme raději hledali bydlení delší dobu, abych mohla zůstat v mně známém prostředí. I když žiju desítky let na tom samém místě tak s tím, jak se vše rychle mění, tak ani zde nedokážu reagovat na změny a i tady mě překvapí přítomnost něčeho, co tu dříve nebylo a nikdo mi o tom neřekl. 

I když vám vidící přátelé, rodina či sociální služba popíše okolí, tak nikdy nejsou informace tak rozsáhlé jako v případě, že někde žijete desítky let a máte okolí pod kůží. 

Proto hodně zrakově postižených žije na místech, které nezná. Netuší, co je v jejich čtvrti k dispozici, nevědí, co mají za služby či možnosti k využití. Většinou znají pouze pár míst, kam chodí – dětské hřiště nebo cestu na autobus. Učí se sice trasy, ale těch je pouze omezené množství a výuka takové trasy trvá poměrně dlouhou dobu. 

Setkala jsem se s tím, že sám zrakově postižený řekl o svém bydlišti, že to tam nezná, že neví kde, co je a že tam není šťastný. Byl vytržen z prostředí, kde to důvěrně znal, na nové místo se neadaptoval. Pokud tedy v novém prostředí nemá sociální vazby, přátele či příbuzné, pak taková změna je zdrojem stresu. 


Nadbytek informací je kontraproduktivní

Možná si řeknete, proč zrakově postiženým jejich okolí někdo nepopisuje více a pravidelně? Věc se má ale tak, pokud s daným prostředím, místem či provozovnou nemáte zkušenost – nevyužíváte ji, nechodíte tam, pravidelně se s někým na místě nesetkáváte, vaše hůl o tento bod nezavadí, pak je pro někoho, kdo nevidí, tato informace nadbytečná. Nemá si ji s čím spojit a ke svému pohybu a orientaci ji nepotřebuje. 

Člověk, který vidí, zpracuje očima denně tolik nadbytečných informací, které nevyužije, ale dokáže je filtrovat. Ví, že je někde viděl či vídá, i když tam vlastně nechodí a nebyl. U nevidícího je to tak, že pokud místo nepotřebuje, tak o něm prostě neví. Na svých trasách má důležité vodící linie, orientační body a znaky. Ty, co nejsou pro jeho pohyb důležité, nezná. 

Pokud tedy povedete zrakově postiženého jako průvodci, tak určitě popisujte okolí, zrakově hendikepovaný to ocení, je to pro něj informace, která může být v danou chvílí zajímavá, ale abstraktní. Nečekejte ale, že si bude při vašem dalším setkání vše pamatovat. Pečlivě zkuste informace filtrovat ve smyslu, že není důležité vědět, v jaké posloupnosti šly obchody v pasáži za sebou, ale že při cestě do pasáže jste přešli most a že pasáž se nachází vedle barokního kostela. 



Komentáře