V poslední době jsem se setkala hned s několika případy, že si zrakově postižení posteskli na to, že se setkávají s nepochopením okolí či příbuzných stran rozvržení věcí či předmětů v domácnosti. Já sama měla nedávno také takovou zkušenost, proto bych dnes ráda vysvětlila tuto, někdy až manickou potřebu, mít věci na svém místě.
O tom, zda jsou zrakově postižení milovníci pořádku či ne, jsem psala již dříve v článku: Jsou zrakově postižení milovníci pořádku? (blindicka.com). Zde se o tomto tématu také zmiňuji, ale je třeba jej neustále zdůrazňovat, a také vysvětlit, že to není ze strany zrakově postiženého rozmar či obsese.
Člověk, který nevidí, preferuje ve svých věcech pořádek. Není to pořádek ve smyslu toho, že by oblečení muselo být seřazené ve skříni v komíncích, že by hrnce musely stát jako vojáci v řadě podle velikosti či snad že se nesmí nikde nacházet ani zrnko prachu. Tento pořádek má charakter systému, který vyhovuje zrakově postiženému. Jeho věci mají přesně takové místo, které mají mít. A je úplně jedno, že to místo nezapadá do představy někoho dalšího. Když nevidíte a zanecháte sluchátka vlevo od rychlovarné konvice, tak chcete, aby tam byla, až je budete potřebovat. Uvedla jsem záměrně tento nepraktický příklad, jelikož asi málokdo nechává sluchátka odložená vedle konvice. Tudíž se stává, že ten, kdo s vámi bydlí v domácnosti či přijde na návštěvu (většinou matka), má tendenci nepřirozeně odložené věci odnášet na nějaká praktičtější místa, např. k monitoru počítače, který je navíc v jiné místnosti. Ano, jistě, logiku to má, a i to vypadá více upraveně a uklizeně. Ovšem nikoli ve světě člověka se zrakovým hendikepem.
Když si pamatuji, že mám sluchátka vedle konvice, tak je tam chci také posléze najít. Potřebujete sluchátka ke svému zařízení s hlasovým výstupem, např. do školy na přednášku, aby syntéza nerušila kolegy při hodině. Balíte se do školy, chcete vzít sluchátka a ony tam nejsou. Ale vy víte, že tam byla.
A tak voláte tomu, kdo s vámi žije v domácnosti, ten o ničem neví, jste zoufalí, sluchátka nejsou. Posléze je může najít vidící obyvatel vaší domácnosti. Jenže také můžete žít se samými lidmi, co mají zrakový hendikep, takže s hledáním je to ještě více složité. A tak to necháte plavat. Litujete ztráty sluchátek…Až někdy v budoucnu se dozvíte, shodou okolností, že je matka položila vedle monitoru počítače, protože se válela vedle rychlovarné konvice. Nebo je tam zcela náhodně najdete, když budete utírat prach.
Protože, já to tedy nedělám, neohmatávám všechny plochy v bytě, jestli tam něco neleží. Zpravidla vím, kde mi, co leží, a kam jsem to dala. Jistě, že se stane, že dám věc jinam než obvykle a říkám si, že si to budu pamatovat. Většinou však jdu na původní místo, a to nové zapomenu. To však můžu žehrat pouze sama sobě.
Proto bych chtěla apelovat na to, pokud žijete s někým, kdo má zrakový hendikep o velký respekt tohoto pořádkového pravidla. Ač je pro vás věc zanechaná na neobvyklém místě nervy drásající, nechte ji tam. A na druhou stranu, vracejte věci tam, odkud jste je vzali. Když mají nůžky své místo v první zásuvce při levé hraně v proutěném košíčku, vraťte je tam. Určitě není jedno, že jste je vrátili do první zásuvky, ale mimo košíček. Věřte, že i pár centimetrů může zrakově postiženého pěkně potrápit. Já, když věc nenajdu na daném místě, pak zbylé okolí aktivně neprohledávám. Věc by totiž mohla být kdekoli. Takové hledání čehokoli poslepu je totiž pěkně frustrující a vyčerpávající s nejistým výsledkem.
Udržování jistého status quo je důležité nejen v domácím prostředí, ale i v zaměstnání, pokud máte mezi kolegy zrakově postiženého. Týká se to např. osobních věcí. Moje hrnky v práci mají své místo. Moje kolegyně to ví, a tak je najdu vždy tam, kde mají být, kde jsem zvyklá – hezky oba v sobě v levé části skřínky na hrnky. Věci na mém stole jsou seřazeny dle mých potřeb. To samé se vztahuje i např. pověšený ručník či toaletní papír – nikdo nechce detailně hmatem zkoumat onu místnůstku.
Je jasné, že jsou případy, kdy při velkém množství lidí to nelze 100% dodržet, ale i sebemenší snaha o dodržení pravidel se počítá.
Stává se, že jsem označena za přísnou tetu, jelikož nechci, aby se nosilo jídlo do částí bytu, kam se obvykle nenosí, že vyžaduji, aby se použité hračky uklízeli zpět tam, kde byly, že chci, aby části hraček, které patří k sobě, tak zůstaly i po odchodu návštěvy, že chci, aby na zemi nic neleželo. Vypadám pak jako pedant a protivná hostitelka, avšak zavažte si oči a hledejte hračky po celém bytě, najděte mezi hračkami jídlo, které tam nemá co dělat, ale také třeba zkuste třídit části skládaček, které jsou smíchané v sobě. Tohle dělat nemůžu a ani nechci. Nechtěla bych to dělat, i kdybych na to viděla. Další věcí, nechci po cestě do jiné místnosti šlapat na různé hračky a razit si cestu. Nota bene nechci hračky ničit tím, že na ně budu šlapat.
Proto u nás doma platí jistá pravidla, která respektuje můj manžel, učím je i moji dceru, a přirozeně chci, aby je dodržovala i návštěva, která přijde. Jelikož návštěva odejde, ale já se tu budu trápit úklidem něčeho, co nemuselo ani vzniknout, když se nastaví určitý systém.
Doufám, že se mi podařilo dostatečně jasně vysvětlit potřebu dodržování jistých pravidel v domácnosti zrakově postiženého. Možná si řeknete, že pro jednou se svět nezboří, ale věřte, že zboří. Co kdybyste přenesli na jiné místo např. mobilní telefon, aniž byste o tom zrakově postiženého informovali, a on by si potřeboval zavolat pomoc…Chtěli byste toto mít na svědomí?
Komentáře
Okomentovat