Následující text přináší pár mých postřehů jako matky, která je prakticky nevidomá. Jedná se spíše o reakce intaktního okolí na fakt, že jsem matka, která má zdravotní postižení.
Názor okolí
Lidé chtějí vyjádřit názor k čemukoli, co se naskytne, aniž by o dané problematice měli nějakou představu. To samé se týká představ o životě s hendikepem. Proto se často setkáváme s různými druhy předsudků o našich životech. I když osvěta stále probíhá, pořád panuje mezi lidmi představa o tom, že člověk s postižením je nekompetentní k tomu pracovat, studovat, bydlet samostatně či se starat o potomka.
Svým způsobem jsou tyto představy pochopitelné, jelikož člověk s postižením má opravdu nějaké znevýhodnění, které ho v životě limituje. A pokud vás něco limituje, tak potřebujete pomoc dalších lidí ve svém životě. Opravdu zjednodušeně řečeno je to pravda. Ale v současné době existuje velké množství kompenzačních pomůcek a technik, a tak lidé s postižením nejsou tolik odkázáni na pomoc druhých. Na tomto místě chci zdůraznit, že nehovořím o vážných druzích postižení, které opravdu vyžadují nepřetržitou přítomnost pečující osoby. Zaměřuji se stále na zrakové postižení, kdy je na trhu k dispozici výrazná nabídka zařízení, která mohou pomoci při kompenzaci zrakové vady.
Jedná se o různé pomůcky k sebeobsluze, k prostorové orientaci či k práci s textem. Zrovna tak existuje rozsáhlá nabídka sociálních služeb, které poskytnou potřebnou edukaci či asistenci, bude-li postižený potřebovat. Díky různými rehabilitačním a rekvalifikačním kurzům může člověk se zrakovým hendikepem získat nové dovednosti a znalosti, aby si mohl zlepšit svoji samostatnost a soběstačnost, díky nimž se bude moci více začlenit mezi intaktní společnost.
Reakce okolí
Co se týká reakce na to, že jsem se rozhodla být matkou, tak stran odborné veřejnosti jsem se nesetkala s žádným nedůstojným a hanlivým přístupem. Mám na mysli přístup lékařů a odborných pracovníků, kteří nikterak nezpochybňovali moji volbu, ani mě od ní neodrazovali.
Nevyžádané rady
Ale i tak jsem dostala hodně rad a poznámek, o které jsem nežádala. Většinou od těch, kteří nemají představu o životě s postižením, nedokáží si představit, že by sami žili s hendikepem, nemají dostatek relevantních informací, ale i tak potřebují nahlas říci svůj pohled na danou věc. Dozvěděla jsem se tedy, že mi určitě doma bude pomáhat s dítětem ještě další osoba (mimo manžela) – většinou to měla být nějaká asistentka či moje maminka. Také jsem slýchala, že mám skvělého manžela, což beze sporu ano, ale tady to bylo míněno ve smyslu, že se bude muset starat o mě i dítě, jak to bude asi zvládat… Dále jsem byla upozorněna na to, že náš potomek bude chudák, když bude mít slepou matku…
Stále žena s bílou holí v jedné ruce a za druhou ruku držící dítě budí emoce. Říkala jsem si, že po těch letech již nikoho v rámci místa, kde žijeme, tímto nepřekvapíme. Nicméně jsme měly s dcerou sraz s mojí maminkou, a tak jsme si kráčely na určené místo. Když jsme se sešly, tak mi moje máma říká, že žena, kterou jsme míjely, o níž jsem věděla, dcera mě upozornila, stále na nás zírá. Nutno říci, že jsme již stihly přejít křižovatku a ujít kus cesty parkem, paní stále nepokrytě zírala...
Ráda bych, aby matky s bílou holí či vodicím psem nebyly takovou atrakcí pro veřejnost. Můžete nás potkat s holí, s vodicím psem, jak v jedné ruce držíme hůl či psa, za druhou ruku nás drží dítě. Ale také můžeme prohledávat prostor před sebou za pomocí hole a druhou rukou za sebou táhnout kočárek. Také můžeme mít dítě v nosítku či nosící bundě na hrudi a jít s holí… Když je dítě větší, tak se může pohybovat samostatně vedle jdoucí matky, aby bylo nevidomou osobou slyšet, pak má někde na těle připevněnou rolničku za stejným účelem, jako je jí opatřen vodicí pes.
Při péči o naše děti využíváme různé pomůcky, vymýšlíme různé techniky, jak si přizpůsobit denní činnosti našemu hendikepu, máme možnost zeptat se zkušenějších na radu s péčí o potomky. Nevidomé matky vzájemně sdílí své příběhy tak, aby se mohly mezi sebou inspirovat a motivovat. Není tedy nutné zpochybňovat roli nevidomé matky, jistě každá z nás ocení nabízenou pomoc a respektující přístup.
Věřím, že každý z nás dokáže racionálně posoudit své možnosti, dovednosti a situaci tak, aby vyhodnotil, zda je v jeho silách býti rodičem. Je naprosto v pořádku býti rodičem zrovna tak, jako je v pořádku jím nebýt. Snažme se tedy více o toleranci k jinakosti a pochopení odlišností světa kolem nás.
Komentáře
Okomentovat