Střípky ze života prakticky nevidomé matky

Hodně dotazů stran mého zrakového postižení je směřováno právě na moji roli matky. Již jste se mohli dočíst, jak si s Toničkou společně čteme anebo také jak společně malujeme různé obrázky. V tomto textu bych se ráda podělila o různé praktické postřehy z každodenního života.

Tonička si hraje s VPN


Velmi často se mě lidé ptají, jak vím, kde má dcera všechny hračky a jestli jich má takové velké množství jako dětí mívají, jak se v tom vyznám. Ano, Tonička má velké množství hraček, a proto se od malička učíme, že je třeba věci uklízet a rovnat. Aktuálně je jí 3 a půl roku, tak je již schopná pochopit, že je třeba udržovat pořádek a že hračky mají své místo. Je pravda, že uklízíme hračky několikrát denně. Vždy, když si s něčím hraje, je posléze třeba to uklidit. Je-li to hra, puzzle, kostky, pak je třeba to opět roztřídit tam, kam to patří. Tohle opatření není kvůli zrakovému hendikepu, ale aby si dcera zvykla, že je věci třeba třídit. Určitě si nebude chtít hrát s něčím, co bude rozházené na různých místech a nebude to kompletní. Rozhodně si nepředstavujte, že Tonička s radostí jde a uklízí. Také jsou u nás protesty a odmítání, ale za pomoci mámy či táty to jde vždy lépe. Své místo tedy mají knihy, kostky, různé jiné hry a ostatní hračky.


Dcera samozřejmě interaguje s mámou i tátou. Když se jí na něco zeptá manžel, tak jemu stačí, když Tonička kývne na souhlas či nesouhlas. Stále tedy připomínáme, že Toni mámě musí odpovědět slovně, že máma nevidí, jak hýbe hlavou. Když se jí tedy na něco ptám a je ticho, ptám se znova se slovy, že mi musí odpovědět nahlas, abych věděla, že mě vnímá. Tuhle komunikaci zvládá velmi dobře a jsem za to velmi ráda. Podobné je to u gest – jako je mávání, krčení rameny či další grimasy. Stává se, že dceru pozdravím a ona mi zamává, já ji pak napomínám, že je neslušné nezdravit. Proto opět zdůrazňujeme, že máma nevidí, že je třeba říct „ahoj“.


V poslední době mě dcera překvapila hned několikrát, a to venku na procházce. Má velmi dobře napozorováno, kdy mi manžel hlásí obrubníky, terénní nerovnosti a různé překážky. Šli jsme nedávno na vycházku, najednou se ozvalo: „Mámo, pozor“, hned mi dala Tonička ruku a řekla, že je tam bordel, myšleno nějaká halda písku na chodníku.


Co hlídá velmi pečlivě, ale hlavně také kvůli sobě, jsou projíždějící kola. To hlásí již na desítky metrů, že jede kolo a řadí se ke kraji. Snažíme se jí učit bezpečnosti, jelikož přece jen aktuálně manžel dává pozor na nás obě, tak je třeba, aby v tom byl systém, abychom byli všichni v bezpečí. Pokud je situace nepřehledná, na ulici je hodně lidí, ještě psi a kola, tak je dcera zvyklá jít za ruku, aniž by musela pobíhat a my ji museli napomínat. Ale tohle je možná dáno spíše její klidnější povahou nežli disciplínou. I když je s námi můj manžel, tak velmi často kontroluji, kde se dítě pohybuje, abych měla sama přehled, kde si hraje. Tonička je na zavolání zvyklá už poměrně dlouho, stačí, když řekne ano či jinak zareaguje. To ostatně bylo i pěkně slyšet v první sérii podcastů POTMĚ.


Tento týden jsme měly s dcerou takovou první naši velkou zkoušku improvizace a odhodlání. Vyrazili jsme si na jeden z plzeňských bazénů, který ještě neprošel rekonstrukcí šaten – už jako dítě z mateřské školky jsem tam absolvovala plavecké kurzy, a je to tam stále stejné. Nicméně, když se jde na bazén venkovní, tam je rekonstrukce hotová. Stačí tedy projít dveřmi a jít chodbou rovnou za nosem, kdy dojdete již na venkovní plochu, kde pak čeká manžel. Chodba není dlouhá a lze se držet levé vodící linie, kde je zeď. Levou rukou tedy hlídám zeď, za pravou ruku mě drží dcera. Tuhle cestu umíme a známe dobře. Jenže zřejmě pandemická opatření zavinila to, že na plochu k venkovnímu bazénu se letos dostanete pouze vnitřními prostorami, což na internetu nestálo.


Dojeli jsme tedy na bazén a zjistili komplikace. Vnitřkem jsem šla několikrát, ale naposledy tak v roce 2017, a to ještě s doprovodem, a to si řekněme upřímně, to se člověk tak nesoustředí, jelikož ví, že má doprovod. Znala jsem za ty roky rozložení šaten, ale nevěděla jsem, zda se tam nějaká dispozice nezměnila. Už jsme byli na odchodu, ale to dětské srdce se tak chtělo koupat…Nu, což, v interiéru nám žádné extra nebezpečí nehrozilo, maximálně se zeptám, kterými dveřmi se dostanu ze šaten.


Vzala jsem Toničku za ruku, řekla jsem ji, že teď ať dává pozor, že bude dobrodružství. Chytla se mě a vyrazily jsme. Prostor byl stále stejný, bohužel nic nového tam nepřibylo, v naší situaci jedině dobře. Tonička šla instinktivně k prvním dveřím, které byly k dispozici. Ocitly jsme se v prostoru s velkými sušáky na vlasy a tělo, které dříve dominovaly bazénovým šatnám. Další dveře vedly do sprch, stále jsem byla orientovaná. Zde už jsme slyšely dědu a tátu, kteří prošli šatnami pánů, a tak jsme se vydaly za hlasy. Další cestu z útrob bazénu ven jsme absolvovali již všichni společně.


Velmi mě potěšilo, že dcera pochopila, že je třeba, aby byla soustředěná a jakoby aktivní, přesně to neumím popsat, ale cítila jsem, že jsme na to dvě, a i když je to malé dítě, že společně se prostě vymotáme. Když jsme tam šly další den, tak Tonička už věděla jistě kudy, tak spíš mě táhla za sebou, než bych já byla ta vedoucí.


Pro nás to byla taková nečekaná situace či překážka, kterou jsme musely vyřešit operativně, a jsem moc ráda, že jsme si to zkusily. I když já nejsem zastánce toho, aby děti vodily své nevidomé rodiče již od útlého věku. Nechci na svoji dceru přenášet takovou odpovědnost, že by musela být odmala soustředěná a dávat pozor na mámu. Tonička je ještě malá, ale věřím, že jak poroste, tak hodně věcí zvládne přirozeně, jelikož uvidí, že tak pomáhá mámě táta či babička. Ale ráda bych, aby zůstala dítětem se vším všudy a já se dostala samostatně tam, kam bude třeba, či v doprovodu vidícího.


Až dcera sama nazná, že společně zvládneme jít např. na nákup či k babičce, tak to tak bude. Určitě ji nechci připravovat na to, že jednou bude vodit svoji mámu. Tohle je však můj aktuální postoj. Každý rodič to má jistě jinak a činí tak dle svého nejlepšího cítění a mínění pro své dítě. Každopádně pracujeme společně na tom, aby dcera pochopila, že máma nevidí, že dělá některé věci jinak. Ráda bych, aby Toni věděla, jak má ke mně přistupovat, ale aby si užívala své dětské radosti 

Komentáře