V tomto textu přináším pár postřehů, shrnutí a připomínek za posledních pár dní, které jsem nasbírala při návštěvách různých institucí, ale hlavně lékařských zařízení.
Zdravotnické zařízení
Komunikace se zrakově postiženým ve zdravotnickém zařízení je velkým tématem, které se hojně probírá. Hodně lidí se zrakovým postižením má velmi mnoho zkušeností jak pozitivních, tak negativních. Tyto zkušenosti vyplývají hlavně z nedostatku informací o tom, jak přistupovat k někomu, kdo špatně vidí. Velmi často se mi stává, že se potkávám s názorem, že zdravotnický personál se diví tomu, že přicházím na ošetření, však můj největší hendikep je to, že nevidím. Je to velká absurdita, ale již jsem si to vyslechla, jste slepá, a ještě máte to či ono. Zdravotničtí pracovníci, ačkoli studují tak, aby člověku pomohli s jeho zdravotními problémy, často tápou, když mají ošetřit někoho, kdo má zrakové znevýhodnění. Člověk očekává, že mu pomohou, ale často jsou zdrojem frustrace a rozmrzení, když nevědí, jak jednat se někým, kdo má zrakové znevýhodnění.
Paní zná dávkování?
Když je to možné, po lékařích mě doprovází můj manžel. A tak, aniž by chtěl, je velmi často zapojen do hovoru mezi mnou a personálem. Nejčastější prohřešek, co se objevuje, je, že otázky týkající se mojí osoby, jsou směřovány na manžela (doprovod). Aniž by osoba věděla, zda je průvodce příbuzný či placený pracovník, ptá se na moje osobní záležitosti jako, jestli znám dávkování léků. Já se hned zapojila do hovoru, paní tedy zjistila, že ta slepá paní hovoří, ví, jaké léky pobírá, a dokonce komunikuje. Rozumím tomu, že když mluvčí nemá oční kontakt s člověkem s bílou holí, že je v rozpacích, tak se v neznalosti obrátí na někoho, kdo oční kontakt má, tj. doprovod. Ale vžijte se do kůže zrakově postiženého, že pro něj to není důstojné zvlášť, když byste chtěli odpovědi na otázky po jeho doprovodu, co by byl zcela cizí placená sociální služba. Máte-li dotaz na zrakově postiženého, směřujte jej přímo k němu.
Stále myslete na důstojnost
Další veselá chvilka v posledních dnech proběhla tehdy, když po mě lékař chtěl, abych svlékla spodní prádlo, aniž by se alespoň pozastavil nad tím, zda je doprovod žádoucí. Pravděpodobně usoudil, že když se mnou přišel, tak může vidět vše. Určitě si přítomnost doprovodu v ordinaci koriguje sám zrakově postižený, ale nějakou alespoň malou diskrétnost bych od lékaře očekávala. Lékař pokračoval dále, že mezi řečí oslovil manžela s dotazem ve smyslu: a vy jako vidíte normálně? Úplně netuším, k čemu mu tato informace je? Nebo má pocit, že s nevidomou ženou může být pouze nevidomý muž? Či chtěl pouze zachovat komunikaci? V tomto případě je asi lepší mlčeti…
Empatie a vstřícnost
Mám lékaře, ke kterým chodím dvacet let a více. I tak se mi v telefonickém rozhovoru stalo, že říkám lékařce, že jí volám proto, že se k ní tak snadno nedostanu, že potřebuji doprovod, když nevidím. Raději na to stále upozorňuji, jelikož opravdu nepředpokládám, že si to pamatuje, ačkoli tolik lidí k ní s bílou holí nechodí, ale i tak na svůj hendikep upozorním, aby obě strany věděly, na čem jsou. I tak mi po pěti minutách řekla: máte po ruce tužku, napište si telefonní číslo a vyjednejte si to… Občas by neškodilo nedělat věci automaticky a myslet na to, s kým hovoříte a dát si děj do souvislostí.
Příklady dobré praxe
Abych ale stále nezmiňovala jen negativní příklady, tak při mém putování po vyšetřeních, jsem zažila i velmi milé a vstřícné jednání. Bohužel je jich stále méně než těch negativních. Musím ale říci, že mě přístup personálu potěšil. Šla jsem na RTG. Manžel mě dovedl k sestře, která mě volala. Bez jakýchkoli komentářů mě převzala, nabídla mi ruku. Nedoprovodila to tím, zda půjde manžel dál, zda já to zvládnu…Dovedla mě k židli, okomentovala, že tam židle je, že si mám odložit. Když viděla, že jsem hotová, přivedla mě k rentgenu, upravila mě, posléze dovedla zpět k židli. Počkala, až budu hotová, dovedla mě ke dveřím a rozloučily jsme se.
Nepadla žádná otázka na to, jak se mi to stalo, zda ještě něco vidím, zda se umím podepsat, zda se zvládnu svléct? Jako každý jiný jsem přišla, udělalo se vyšetření, paní mi pomohla přesně tak, abych se cítila důstojně a ne, že jí pomoc mně obtěžuje, nekladla otázky nad rámec vyšetření, šlo to rychle a komfortně.
Zbytečné otázky
Právě častým zlozvykem lidí, kteří se při své práci setkají s člověkem se zrakovým postižením, ať jsou to lékaři, úředníci či jiní pracovníci ve službách, je, že je-li chvíle ticha, tak pokládají nadbytečné otázky stylu: a vy nevidíte nic? Jak se vám to stalo? To máte od narození? Ještě někdo to má v rodině? Tyto otázky nejsou vůbec vhodné, proč bych na ně měla odpovídat, když jdu na vyšetření srdce. Ptá se onen lékař každého pacienta na jeho intimní záležitosti? Nebo je člověk s bílou holí opravdu takovým exotem? Pokud nemáte tedy souhlas s tím, že budete rozebírat osobní záležitosti zrakově postiženého, tak se těmto otázkám vyhněte, někdy mohou být opravdu citlivé a osobní.
Komentáře
Okomentovat