Samostatnost zrakově postižených

    K napsání dnešního článku mě přivedla internetová diskuze, která proběhla sociálními sítěmi. Následující řádky jsou pouze mým názorem a mým pohledem na věc. Je mi jasné, že se nemusí slučovat s názory jiných zrakově postižených. O tom ale život je – je v něm názorová diverzita, a je to tak správně. Také je důležité, aby lidé respektovali názorové rozdíly druhých.

    Zrakově postižení nejsou homogenní skupinou. To znamená, že ač mají dva zrakově postižení stejnou diagnózu, či stejné zařazení dle míry a typu postižení, tak jejich potřeby, postupy a metody práce nejsou stejné. A i v případě, že by měli naprosto stejné zrakové postižení, tak i přesto nebudou jejich potřeby totožné.

    Zrovna tak jako každý hendikep, tak i vážné zrakové postižení limituje člověka v každodenním životě a úkonech s tím spojených. Omezení nastává jak v sociálních kontaktech, tak v ekonomické sféře. Převážná část zrakově postižených není ekonomicky aktivní, a tak své finanční zdroje získává z dávek sociální podpory.

    Na cestě k samostatnosti a nezávislosti zrakově postižených pomáhají různé sociální služby, které poskytují různorodé rehabilitační programy. Rehabilitace se snaží o opětné nabytí ztracených schopností. Zrakově postižený se tedy opět učí dělat věci, které např. dělal v době, kdy viděl, ale učí se je dělat nyní jinak a v souladu s jeho postižením. Učí se tak např. sebeobsluhu v domácnosti (přípravu jídel, péči o sebe, o domácnost, o dítě), učí se prostorovou orientaci a samostatný pohyb v exteriéru i interiéru, učí se vlastnoruční podpis, učí se psát na klávesnici počítače či Braillovo písmo. Učí se ale také nácvik sociálních dovedností, jak se chovat ve společnosti a způsob kontaktu s lidmi. Všechny tyto dovednosti mohou pak zrakově postiženého posunout na jeho cestě k samostatnosti.

    Proces učení se novým věcem bez kontroly zraku vyžaduje však větší časovou dotaci, ale také psychickou a fyzickou odolnost. Dispozice každého člověka jsou jiné, a tak ne každý v plném rozsahu je schopný zvládnout veškeré kurzy sociální rehabilitace. Není to o tom, že by daný člověk byl líný nebo nechtěl, ale z nějakého důvodu prostě nemůže. Nedovolí mu to jeho prostředí kde žije, nemůže kvůli svým socioekonomickým podmínkám, ale také z hlediska svého psychického rozpoložení. Nikdo z nás neví, jak se daný člověk cítí, co prožívá, jaké má strachy, stresy či motivaci zkoušet nové věci. Každopádně není naším úkolem někoho soudit a srovnávat ho sám se sebou.

    Každý člověk je individualita a má právo bez soudu ostatních zařídit si svůj život podle sebe. To, že jeden absolvuje s chutí všechny dostupné kurzy, učí se velmi rychle novým věcem, které velmi hravě zvládá, neznamená, že to tak bude dělat každý další zrakově postižený. Důležitý je respekt vůči názoru a možnostem jiných. Tím nechci říct, že se takoví nenajdou, ano, jistě jsou tací,  kteří se ve své sebelítosti zacyklí a nehne s nimi nikdo. Chtějí se užírat a trávit takto svůj čas, ale i tak není posláním takové lidi soudit.

    Z mých zkušeností vím, že zcela bez pomoci se těžce zrakově postižená osoba neobejde. A nemyslím tím jen pomoc organizací, které ji poskytují, ale i pomoc přátel, rodiny, kamarádů. I to je pomoc. Hodně lidí říká, že jsou zcela samostatní, že pomoc nepotřebují, ale myslí tím, že nevyužívají placenou asistenci charity či jiných sociálních služeb. Ale pak zjistíte, že bydlí s rodinou, kamarádka chodí pomáhat, partner nakupuje. To je podle mě také forma pomoci, i když za ni nikomu neplatí.

    Další věc je, že asi není v silách každého z nás být soběstačný v každé sféře našeho života. Jeden je výborný v prostorové orientaci, na sebeobsluhu si zaplatí asistenta; jiný si sám uvaří, vypere, ale bojí se samostatně chodit. A je to tak v pořádku. Proto zde jsou služby, které pomohou jednomu či druhému. A nikdo z nás se nemusí stydět za to, že tyto služby využívá. A nikdo by neměl konzumenta těchto služeb hodnotit jako líného či neschopného.

    Já sama využívám služeb své rodiny a přátel. Ráda jdu s kamarádkou na nákupy, sama tam nedojdu, je to tedy pro mě asistence. Jsem ráda, když mě manžel odveze tam, kam potřebuji. Protože se netajím tím, že mám kurz prostorové orientace, umím chodit samostatně s bílou holí ale po prodělané autonehodě mám respekt k samostatnému pohybu. I když s vodicím psem byla moje obava mnohem menší a cítila jsem se bezpečněji.

    Moc nevím, komu bych pomohla tím, že bych na sílu chodila samostatně bez pomoci. Je pro mě důležitější, co si o mě myslí okolí? Abych měla stres několik dní předtím, než někam vyrazím, že tam musím jít sama? Ne, nic z toho mi za to nestojí. Já sama se chci cítit dobře, chci být spokojená a potřebná partnerovi a rodině, což s trvalým stresem by šlo asi těžko, nemluvě o tom, že by to jistě mělo vliv i na fyzický stav. A tak si zaplatím průvodcovství či požádám manžela či někoho, kdo bude ochoten mě doprovodit.

    A možná podobně to mají i jiní, mají jiné další okolnosti a důvody, proč nechtějí či nemohou absolvovat ten či onen kurz, a tak jsou odběrateli různých sociálních programů a dávek. Každý má svůj život plně ve svých rukou. Já sama se snažím nesoudit nikoho, jelikož nikdy neznáme motivy jednání toho druhého. Buďme tedy tolerantní k jinakosti. Přeju všem těm, kteří jsou i přes svůj hendikep zcela nezávislí na pomoci těch druhých, ať jim to vydrží a respektují nás, kteří si přiznáme, že pomoc potřebujeme.