V mých textech se snažím sdílet se čtenáři podstatnou část života se zrakovým postižením. Popisuji to, co trápí zrakově postižené, píšu o mýtech ohledně tohoto hendikepu, ale i o tom, co nás může při komunikaci zraňovat. Dnes se chci podělit o pocity, postřehy či zkušenosti, se kterými se potýkají zrakově postižení ve svém životě.
Téma pomoci
Již jsem psala o tom, jak pomoci zrakově postiženému, ale i to, že pomoc není vždy automatická od všech okolo nás. Chci ale rozebrat to, když někdo s hendikepem nabízenou pomoc odmítne. Již jsem se setkala s odpovědí na odmítnutí pomoci, že jsem slepá a ještě nevděčná. Ráda bych řekla, že jsem velmi ráda za to, že si někdo všimne člověka s bílou holí a rozhodne se, že mu pomůže. Je třeba, aby ale tato akce měla také reakci tedy toho, kdo se rozhodne pomoc přijmout. Není přece dáno, že je povinnost přijímat vše, co se nabízí, protože nevidím. Je to tak, že člověk, který se pohybuje samostatně, potřebuje mnohem více soustředění na to, aby svoji trasu zvládl a došel přesně tam, kam potřebuje. Má v hlavě soupis trasy, který si prochází bod po bodu, a tak postupuje systematicky a obezřetně. Nabízená pomoc či oslovení jej tak může rozhodit a znejistět tak, že pomoc odmítne. Někdy se může stát, že odmítnutí je příkré a strohé. Což není ale způsobeno nevděčností a špatnými mravy nevidomého, ale tím, že byl vytržen z kontextu při činnosti, která je pro něj velmi náročná na psychiku, což samostatný pohyb bezesporu je.
Daný člověk, který pomoc nepřijal, může být „začátečník“ v chůzi s bílou holí, teprve začíná, třeba je zrovna prvně sám na trase, a tak má obavy, že by se mohl ztratit, špatně odbočit, nesprávně se rozhodnout, jakým směrem jít. Možná ale také před pár minutami prožil nějakou nepříjemnou situaci, dostal nepříjemné zprávy, a tak se sešlo více faktorů, kdy byl nucen zareagovat nepřiměřeným způsobem.
Prosím tedy myslete na to, že na zrakově postiženého jsou kladené vysoké nároky, co se týče samostatného pohybování. Je to práce soustředění, představivosti a určité dávky odvahy a statečnosti. Je třeba se držet předem stanovených bodů na trase, stačí jeden krok nesprávným směrem a nevidomý bude ztracen, a to doslova. Jemu se nestačí zastavit a rozhlédnout, musí se striktně držet orientačních bodů a znaků, dle kterých postupuje. Někteří se nebojí zavolat do davu či oslovit lidi kolem sebe a zeptají se na cestu, jiní však jsou více bojácní, a tak si všímají v terénu sami sebe a své trasy, proto mohou vaši pomoc odmítnou.
Tedy prosím myslete na všechny tyto faktory, které mohou hrát roli, nebojte se zrakově postiženého oslovit, ale také se nezlobte, když budete odmítnuti. Nesuďte nás podle reakce na ulici, protože prostorová orientace je vypjatá situace, kdy jsme maximálně soustředění bez možnosti se uvolnit ke klábosení. Chodíme-li trasu pravidelně a již dlouho, pak je situace jiná, ale v obezřetnosti a sledování okolí ostatními smysly polevit nemůžeme. Nelze si dovolit na trase riskovat. To, co řeším v terénu je, abych došla tam, kam potřebuji v pořádku.
Lítost
Nevidomého pak může mrzet, že reagoval tak, jak reagoval. Většinou se to děje až tehdy, když přijdeme do známého klidného prostředí a přehráváme si situaci tak, jak proběhla. Někdy jsem si říkala, že jsem mohla říci více slov, více vysvětlit situaci, objasnit to, jak to je. Jenže zkrátka na tohle na křižovatce či při nástupu do MHD není čas. Určitě není dobré dělat si představu o lidech se zrakovým postižením na základě velmi rychlé komunikace na ulici při zátěži, kterou prostorová orientace představuje.
Také zmiňme situaci, kdy zrakově postižený pomoc přijme, řekne, kam potřebuje jít či co by pro něj bylo přínosem, avšak člověk, který pomoc nabídl, vykoná úplně jinou zakázku, protože si myslí, že pro nevidomého je to lepší. Nevidomý se tak ocitne, kde vůbec nechtěl být, nemá představu, jak dále postupovat, logicky je rozladěn a frustrován, a navíc si vyslechne, že je nevděčný…
Beze sporu vše je o komunikaci a porozumění mezi lidmi, mohou se sejít situace, kdy jsou účastníci komunikace nedobře naloženi, a tak ve finále vznikne nějaký komunikační šum, který člověka posléze zamrzí. Je-li to možné, tak je žádoucí si vyjasnit, co nevidomý potřebuje, kam chce jít, raději si to vícekrát vysvětlit. Určitě je nežádoucí nutit mu něco jiného či si myslet, že vaše varianta je lepší než to, co skutečně postižený potřebuje. Není od věci si říci, jak postiženého uchopíte, na jaké straně půjdete, poté je dobré se přesvědčit, že nevidomý ví, kde se nachází, zná směr, kudy dále bude směřovat. Je velmi nepříjemné ocitnout se někde, kde si nejste jistí, že jste správně a slyšet pouze: „Tak nashledanou…“.
Vzít mezi sebe
Tím, jak se častěji hovoří o různých postiženích, tak jsou lidé více informovaní o tom, že ve společnosti existují lidé s hendikepem, kteří žijí své životy, ale vykonávají věci jinak nežli lidé bez postižení. A tak, doufám, předsudky, s kterými se potkal jistě každý znevýhodněný, ustupují do pozadí.
Co však je problém, který přetrvává, je, že většinová společnost neochotně začleňuje postižené mezi sebe. Sama jsem to pociťovala, když jsem přišla o zrak. Na gymnáziu jsme byli vcelku dobrá parta, ale když jsem přestala vidět, tak jak byli spolužáci zvyklí, vztahy ochladly. Určitě nikomu nic nevyčítám, jelikož pravda je, že pokud berete někoho, kdo nevidí, na výlet do společnosti, pak to vyžaduje určitou dávku péče, soustředění a starání se o něj. Překvapilo mě spíše to, že když jsme se 4 roky kamarádili, že je ztráta zraku takovou překážkou. Vždyť moje povaha, co měli kolegové rádi, zůstala, „pouze“ špatně vidím a potřebuji v určitých situacích pomoci.
Dost lidí respektuje ty, co mají postižení, ale mezi sebe by je nevzali. Znám hodně lidí, co si rádi povídají via chatovací aplikace, ale osobně by se asi nikdy nesešli. Na druhou stranu to může být způsobeno, že nevědí, jak by se měli k postiženému chovat. Je-li to tento důvod, pak apeluji na to se postiženého zeptat, rád vám to vysvětlí. V přístupu k lidem s hendikepem se, dle mého názoru, oddělí zrno od plev ve smyslu toho, že zůstanou opravdu ti, kteří berou člověka se vším, co má a jaký je. Určitě je péče o někoho s hendikepem náročná pro všechny, kdo takovou zkušenost nemají. Je to proces učení se novým věcem a překonávání limitů, ale pokud ten, co pomoc potřebuje, je ryzí člověk, s kterým je vám opravdu dobře, pak to rozhodně za to stojí. Já si těchto lidí velmi vážím, i když oni sami si ve finále nemyslí, že dělají něco nad rámec, něco výjimečného. Jedním z takových lidí je můj manžel, spravedlivý, obětavý a velmi skromný muž.
Komentáře
Okomentovat