Co často trápí zrakově postižené

Tento text přináší takový vhled do denních starostí a obav, které přináší život se zrakovým postižením. Ten sebou nese různé překážky a stresové situace, s kterými je třeba se poprat a vyrovnat. Text nemá být formou stěžování na daný stav, ale spíše přiblížení pocitů a rozpoložení při zdolávání překážek lidí se zrakovým znevýhodněním. 

Linda stojí na trávě u stromu, levou rukou se opírá.V pozadí je vidět chodník a silnice


Obavy z nošení bílé hole

Ačkoli je bílá hůl již velmi dlouho spojována se slepotou, tak ne každý, kdo by měl hůl kvůli svému komfortu nosit, ji opravdu nosí. I když člověk ví, že by mu hůl výrazně pomohla v orientaci, že by ulevil sobě, jak v soustředění, tak v případné větší samostatnosti, i tak má v sobě psychické bloky či předsudky o nošení bílé hole. Nejčastější obavou bývá reakce okolí. Jak bude okolí reagovat, co na to řekne, zda nebudou probíhat zesměšňující komentáře na adresu toho, kdo si hůl nese. Často se také setkávám s názorem, že je daná osoba ještě mladá, tak se nebude přece ukazovat s holí. Nošení hole však není indikováno věkem, ale zrakovou vadou. Častokrát lidé riskují své zdraví tím, že díky svému zrakovému omezení nedokážou řádně vyhodnotit situaci. Mohou pak ohrožovat sebe, ale i své okolí tím, že mu nedají najevo, že špatně vidí, a tak kolemjdoucí nemohou tušit, že má daný člověk nějaké znevýhodnění. 

Samotný proces přijetí hole je tedy velmi individuální. Někdo hůl vezme jako nutnou součást procesu sžívání se s hendikepem, jiný má vůči nošení a označení se touto pomůckou velké výhrady, které je třeba zpracovat a překonat, což může trvat v řádu měsíců i let. Neexistuje však ale univerzální návod, který by tento proces usnadnil. Je třeba sám v sobě si srovnat pocity a priority a určit si, zda pro náš další život nebude hůl spíše benefitem nežli nepřítelem.  


Nedostatek informací z okolí

Tento problém vidím já sama na sobě v situacích, kdy se baví intaktní okolí o věcech, které jsou přece zřejmé – ve smyslu toho, že žirafa má dlouhý krk a že na Staroměstském orloji putují postavičky. Zkrátka věci, co jsou automatické, běžné a triviální ve světě vizuálním, mohou být pro někoho, kdo nemá zrakovou kontrolu nepředstavitelné a neznámé. Nebyly nám buď popsány, nebyly dostatečně vysvětleny a ani jsme neměli možnost si je osahat na nějakém haptickém modelu, tudíž s danou věcí nemáme žádnou zkušenost. 

Mám vidícího manžela, moji rodiče i bratr neměli zrakový hendikep, ale i tak stále zjišťuji, co vše neznám, nevím, že to vypadá takto nebo, že to vůbec existuje. Proto vždy apeluji na to, že je velmi vítané popisovat zrakově postiženému vše, co vás zrovna napadne, i když je to maličkost. Jsem si ale vědoma, že někoho, kdo vidí zcela „normálně“, nenapadne právě popis něčeho tak běžného a zřejmého. Proto i ten, kdo špatně vidí, by si měl sám říci, ať mu vidící popíše vše, co vidí v okolí. I sebemenší maličkost je zajímavá a obohacující. Ale i tak by to měla být vzájemná kooperace mezi vidícím a zrakově postiženým, aby si určili systém popisu, aby naopak nebylo informací příliš velké množství, které by ve finále spíše zahltilo nežli obohatilo.  


Strach z nemožnosti nalezení zaměstnání

I když lidé bez zrakové kontroly fungují zcela stejně jako lidé „zdraví“ , vystudují vysoké školy, mají několik akademických titulů, pečují o děti, tak najít relevantní zaměstnání svým schopnostem a vzdělání je velmi těžké, nebojím se říci, že je nemožné. Často zrakově postižení touží po pracovní příležitosti s adekvátním ohodnocením. Velmi často tak zažíváme zklamání a odmítnutí. 

Když je v životopisu znatelné, že člověk má nějaké omezení, pak zpravidla se mu potenciální zaměstnavatel již nikdy neozve. Často spolupráce ztroskotá právě na předsudcích, které mají zaměstnavatelé vůči lidem se zrakovým hendikepem. Bojí se toho, že jejich práce nebude efektivní, bojí se jejich přítomnosti na pracovišti, velkých finančních nákladů na úpravu pracoviště, že bude potřeba, aby se o takového člověka na místě výkonu povolání staral aj. Lidé tedy mají obavy z jiného a nového, přes které se nedokáží přenést. 

Firmy, které zaměstnají postiženého člověka, sice mohou dostávat od státu tzv. náhradní plnění, ale ani toto nemotivuje firmy tyto lidi do svých řad přijmout. Já si ale stále myslím, že lidé nevidomí mohou nabídnout práci kvalitní vzhledem k dosaženému vzdělání a praxe, i když kvantita je nižší, protože je pravda, že nebudeme nikdy tak rychlí jako člověk vidící, ale oplatíme to spolehlivostí, učenlivostí a poctivostí. 


Obavy z nepochopení hendikepu

Mnoho lidí, co mají problém se zrakem, trápí to, že jejich okolí nechápe jejich vadu. Dělá jim starost to, že i když se budou věnovat vysvětlení, v čem spočívá jejich zraková vada, co je limituje, co mohou dělat a za jakých okolností co a jak vidí, tak se pak ale najdou ti, co toto nerespektují, i když na to byli upozorněni. Důsledek je pak to, že se zrakově postižení straní intaktní společnosti, nevyhledávají nové kontakty a zahořknou na své okolí. 

Měla jsem na gymnáziu vyučující, která dostala v prvním ročníku instrukce, že je třeba mi nosit testy ve zvětšené podobě. Před každou písemkou, když byla avízovaná, jsem vyučující požádala, ať na to myslí, abych měla důstojný přístup k obsahu testu a nemusela stále obtěžovat sousedku v lavici, ať mi to přečte, že na to nevidím. Profesorka přislíbila, že samozřejmě větší test přinese, nepřinesla ho snad ani jednou za ty 4 roky…


Neúcta a bagatelizování okolí vůči zrakovému hendikepu

Všimla jsem si, že hodně zrakově postižených má zkušenost s nedůstojným chováním např. úředníků či zdravotníků vůči jejich osobě. Mluví o nich před nimi ve 3. osobě, soukromé informace směřují vůči doprovodu či jinak dávají najevo, že je člověk hendikepován, tudíž jeho postavení není rovnocenné. Setkáváme se často s obraty ve smyslu: Ať si paní sedne na židli, paní se umí podepsat, bude s tím umět paní pracovat, paní bydlí sama? Všechny tyto poznámky jsou velmi nedůstojné a ponižující vůči těm, kteří mají jakékoli postižení. 

Jinými typy nevhodného chování, jsou narážky na to, že člověk svůj hendikep předstírá, že je to pouze nějaká póza, však jsem tě viděla, jak si čteš text a najednou vytahuješ bílou hůl, to chceš být asi zajímavá…Však s tím zrakem to nebude tak zlé, operace by ti jistě pomohla, když nosíš, tak silné brýle, jak je možné, že nevidíš. Když nevidíš, proč tedy nemáš brýle? Je hodně takových nesmyslů, které lze zaslechnout od těch, kteří neprojevili trochu pochopení a empatie. Bohužel na to doplácí ten, kterého se výroky týkají. Každý ještě nemusí být smířen se svým hendikepem, je na cestě přijetí, a takové komentáře jsou pro něj velmi frustrující a zraňující. 


Komentáře