Časté prohřešky v interakci se zrakově postiženým

Tento text přináší tři nešvary v komunikaci okolí se zrakově postiženým. Vybrala jsem tyto příklady na základě zkušeností z minulých pár dní. Pojďme si je tedy popsat a povědět si, jak by to mělo správně být. 

Linda sedí na lavici-sedačce v chodbě. Vedle ní, v levé části obrázku je vidět ještě jedna lavice, vpravo pak židle. Za Lindou je ještě jedna řada sezení.


1. Kontaktování zrakově postiženého

Chyby v oslovení a prvním kontaktu s někým, kdo nevidí, tudíž mluvčího nemůže spatřit, když přichází, jsou snad ty nejčastější. Pro mě je tento nešvar snad jeden z nejvíce nepříjemných. Minulý týden se mi to na jedné akci stalo hned dvakrát, a to od lidí, kteří již roky pracují s lidmi se zrakovým znevýhodněním. Jak to nemá vypadat: Ahoj, Lindo…dramatická pauza. Mluvčí čeká, zda se chytnu. Můj mozek zpracovává informace, známe se dobře, tykáme si, hlas je mi povědomý, mám říci ahoj či dobrý den, vteřiny běží, moje nejistota narůstá. Tuším tedy, kdo to je, řeknu dobrý den. Odpověď: Jé, ty jsi mě poznala po hlase…Jak jinak bych vás měla poznat? Tohoto konkrétního člověka jsem neviděla několik let, nejsme přátelé, nestýkáme se, náhodně se vídáme na akcích po pár letech. Proč předpokládá, že ho hned identifikuji? 

Říkám si, kde je problém, když má člověk přijít a říci pozdrav a představit se? Ulehčí mi tak brainstorming a zachová se důstojně. Takto mi přijde, že zkouší to, zda je taková celebrita, že si ho pamatuji, nebo si myslí, že je snad pro mě tak důležitý, že ho hned identifikuji? Možná je těmto lidem trapné přijít do skupiny lidí a představit se, a tak čekají, zda je zrakově postižený pozná. I ty, co znám velmi dobře, jsem s nimi v kontaktu denně, nemusím na místě, kde je nečekám, poznat. Co pak lidi, co vidím jednou za tři roky? Proto vás tedy prosím, ať se představíte, pokud se nestýkáte, doplňte pro dokreslení pár informací ve stylu: Ahoj, jsem Tonda Novák, známe se z studijního kroužku literatury. Nechat zrakově postiženého tápat v nejistotě, číst mu z výrazu, zda člověka poznal či nepoznal, případně to ještě doplnit slovy: ty nevíš, kdo jsem? To jsem si myslel/a, že mě poznáš, to mě tedy od tebe mrzí…Tohle se opravdu do komunikace dospělých kultivovaných lidí nehodí. 

Téma představení se a oslovení detailněji:

Anonymita nepotěší: Anonymita zrakově postiženého nepotěší (blindicka.com)

Oslovení ZP: Oslovení zrakově postiženého (blindicka.com)

 

2. Odcházení bez oznámení

Není příjemné, když s někým hovoříte, on najednou zahlédne jiný podnět, a odejde od vás bez toho, aniž by vám to řekl. Zrakově postižený pak mluví naprázdno, často si nemusí nějakou dobu všimnout, že jeho protějšek v konverzaci již dávno není tam, kde byl. Stačí tedy upozornit, že na chvilku odejdete a za pár okamžiků jste zpět. I po návratu je žádoucí se nahlásit. Je totiž nepříjemné, když mluvíte do prostoru či k cizím lidem, pokud je to na veřejném místě. Zrakově postižený se pak může cítit trapně a nepatřičně. 

Více k tématu odcházení: Odcházení aneb Ohlaste se zrakově postiženému (blindicka.com)


3. Pevné místo

Člověk, který nevidí, preferuje ve svých věcech pořádek. Není to pořádek ve smyslu toho, že by oblečení muselo být seřazené ve skříni v komíncích, že by hrnce musely stát jako vojáci v řadě podle velikosti či snad že se nesmí nikde nacházet ani zrnko prachu. Tento pořádek má charakter systému, který vyhovuje zrakově postiženému. Jeho věci mají přesně takové místo, které mají mít. A je úplně jedno, že to místo nezapadá do představy někoho dalšího. Když nevidíte a zanecháte sluchátka vlevo od rychlovarné konvice, tak chcete, aby tam byla, až je budete potřebovat. Uvedla jsem záměrně tento nepraktický příklad, jelikož asi málokdo nechává sluchátka odložená vedle konvice. Tudíž se stává, že ten, kdo s vámi bydlí v domácnosti či přijde na návštěvu (většinou matka), má tendenci nepřirozeně odložené věci odnášet na nějaká praktičtější místa, např. k monitoru počítače, který je navíc v jiné místnosti. Ano, jistě, logiku to má, a i to vypadá více upraveně a uklizeně. Ovšem nikoli ve světě člověka se zrakovým hendikepem. 

A tak jsem velmi rozladěná, když ráno hledám kartáč na vlasy, který má své dané místo. To, že ho manžel s dcerou položili na skříňku v rámci koupelny, je jedno, protože pro mě, když nevidím, je to tak velký prostor, že stejně musím zavolat a optat se, zda neví, kde ten kartáč je. Když se spoléháte, že tam ta věc je a ona není, pak vám to naruší plány a postupy toho, co děláte, když věc, co potřebujete, chybí. Tyto příklady jsou maličkosti, ale může se to týkat důležitějších věcí jako jsou peníze či klíče. 

Ale abych nepomlouvala pouze ty, co vidí a kteří mají tendenci toto pravidlo zapomínat či si ho nechtějí pamatovat, tak i samotní zrakově postižení občas zhřeší. Vždy si nadávám, když položím věc na místo, kde obvykle nebývá s tím, že si to budu pamatovat…Inu, nepamatuji a pak hledám. Nebo si postavím sklenku tam, kam ji stavět nemám, neboť na toto místo nejsem zvyklá, vždy to dopadne tak, že sklenku rozbiju, musím uklízet, což jistě potvrdí každý, kdo nevidí, že uklízet střepy je peklo zvlášť v kombinaci s dítětem či psem

Je tedy žádoucí dodržovat pravidla domácnosti, kde žije zrakově postižený. Nepřemisťovat mu věci z místa na místo, pokud byste to chtěli dělat, pak jedině se svolením majitele. Nestavte předměty na místa, kde obvykle nebývají, opět je dobré o tom informovat či se zmínit, že např. váza byla přesunuta ze stolu malého na ten větší aj. A hlavně nerozporujte dané uspořádání předmětů v domácnosti zrakově znevýhodněného. 
  

Více k tématu důležitosti pevného místa: Proč je pro zrakově postižené tak důležité, aby měly věci své pevné místo? (blindicka.com)




Komentáře

  1. Přitom když telefonují (pevná linka, kde není vidět, kdo volá) a druhá strana je nevidí, je to představení se v 90 % zcela automatické, protože to je slušnost.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat