Co je náhrada za vizuální vjem?

V nedávné době jsem obdržela sérii otázek na mé zrakové postižení, přičemž jednou z nich byla otázka, co je pro mě náhradou za vizuální vjem. V následujícím textu se pokusím poskytnout odpověď na tuto otázku, která zprvu vypadá zcela nevinně, ale určitý druh zamyšlení vyžaduje. 

Podle mého názoru vizuální vjem nelze zcela nahradit, jelikož je to taková výjimečná nenahraditelná zkušenost. Je to soubor prožitků, který jiný smysl, který člověk má, nenahradí. V případě zrakově postižených je třeba, a tak se člověk s tímto hendikepem i přizpůsobil, ztrátu vizuálního vjemu kompenzovat. 

Haptická zkušenost

Intaktní společnost konzumuje svět zrakem. Pokud chceme se zrakovým hendikepem získávat informace z okolí, pak k tomu musíme využívat jiných prostředků, než jsou naše oči. Velmi často se říká: "Kouknu a vidím", když člověk hledá řešení nějakého problému. V případě zrakově postiženého, zrovna tak v mém, to mám !sáhnu a vidím". Primárně tedy k čerpání informací o okolí využívám hmat. Je tedy pro mě velmi důležité, když si mohu na danou věc sáhnout. To pak mám s věcí kontakt a můžu si o ní udělat představu. Určitě je vítané, když někdo vidící popíše věc, objekt, ale to, že si člověk danou věc osahá, je nepřenositelné. Když je haptická zkušenost doplněna o výklad, pak to má ještě mnohem větší význam při skládání si představy o tom, jak věc vypadá. 

Já osobně to mám tak, že když přijdeme do obchodu, mám tendenci na vše sahat. Jdeme kolem regálů se zbožím a já už mám ruku od těla a zjišťuji, co se tam nachází. Samozřejmě by mi mohl můj doprovod říci, co v regálech je, a také to dělá, ale moje potřeba si na věci sáhnout je stejná jako, když „zdravý“ člověk na dané věci kouká. On je vidí, já je hmatám, a tak je svým způsobem také vidím. 

Tato moje potřeba vždy dost popouzela moji mamku, stále mi říkala, nesahej na to, musíš na to pořád sahat, nesahej na nic. Rozumím tomu, že když jsem byla malá, tak nechtěla, abych něco rozbila, ale dělala to, i když jsem byla už dospělá, a pravděpodobně to dělá stále, ale já to už asi nějak vytěsnila, že to při našem společném nakupování ani nevnímám. 

Hmat se mi již několikrát ukázal jako mnohem více precizní než zrak. Jak na vše sahám, ohmatávám, pak často na zboží odhalím kazy, které oko přehlédne zvlášť, když se při nakupování pospíchá. Nedávný příklad – dcera chtěla lízátko, manžel jej dal do košíku, při vykládání nákupu na pult u pokladny beru lízátko do ruky, zase ho proženu pod rukama a ono bylo v půlce zlomené, což zrakem pod obalem nezjistíte. Takových příkladů mám mnoho. 

Slyším trávu růst

Je jasné, že na vše si nejde sáhnout, ohmatat, poznat skrze prsty, pak přichází tedy popis od ostatních, který může, a je, být subjektivní. Záleží tedy na tom, kdo popis poskytne, v jaké náladě a rozpoložení se nachází, jak on osobně danou věc vnímá, tak ve finále může mít popis rozmanitost.

Toto však platí spíše při popisu výtvarných či uměleckých děl, kde se variabilita výkladů nabízí. Pokud se jedná o věci každodenního života, pak věřím, že se popis bude shodovat od více lidí. Proto za hmatem následuje sluch. Rozhodně nechci říci, že je sluch za hmatem, jelikož nelze upřednostnit jeden před druhým. Jedoucí auto sice nevidím, ale když chci přecházet, pak jej musím odposlouchat. Při prostorové orientaci je pro mě sluch nepostradatelný. Zrovna tak, když chci zjistit situaci v rušném prostředí, pak poslouchám a filtruji informace. Vidící člověk přehlédne místnost a vidí muže, ženy… Zrakově postižený slyší znět hlasů – ženských, mužských a dělá si představu o složení společnosti v místnosti.  Zrovna tak, když v létě lovíme v místnosti nepříjemný hmyz, manžel kouká, já poslouchám, kde zvíře je, stává se, že jej slyším dříve, než on ho vidí.

Sluch je pro zrakově postižené velmi významný tím, že díky němu mohou získávat informace nejen ze svého okolí, ale díky němu mohou využívat i různé asistivní technologie, které jsou založené na hlasovém výstupu. Díky těmto technologiím pak mohou udržovat sociální kontakty, vzdělávat se, komunikovat, pracovat, ale také trávit svůj volný čas četbou různých formátů knih, ať jsou to digitální či audio verze různých typů literatury. 

Čich a chuť

Tyto dva smysly určitě nemůžeme vyloučit z možnosti poznávání světa. I ony mají své nezanedbatelné místo. Protože, pokud nemáte zrakovou kontrolu, chcete ověřit, zda obsah lednice je ještě poživatelný, pak nastupuje čich a také kontrolní ochutnání. Bohužel není jiná možnost, když nemáte možnost bez zraku zjistit, zda potraviny již neprochází nějakou vizuální změnou. Na tomto místě bych chtěla zmínit, že pro ty, co nemají k ruce vidící osobu, pak např. pro tyto případy mohou využít aplikaci Be My Eyes, kde jsou dobrovolníci na zavolání připraveni poskytnout pomoc např. ve formě zjištění, zda daný jogurt už na sobě nemá plíseň. 

Říká se, že člověk jí očima. V případě zrakově postiženého není plating (úprava pokrmu na talíři) až tak důležitý.  Zrakově postižený zcela neocení na milimetry upravený talíř, což vlastně ani není ve finále zárukou kvalitního jídla. Zrak může strávníky zmást tím, že uvidí dokonalý talíř, tak se předpokládá, že bude také kvalitní. I barevné spektrum na talíři může naznačit strávníkovi, co bude konzumovat, což ve finále může být také klam. Zrakově postižený není v tomto smyslu ovlivněn žádným vizuálním prvním dojmem, dojem na něj udělá až vyvážená chuť daného pokrmu. Není tak rozptylován vizuálními vjemy a soustředí se na poznání chutí na talíři. 

A pokud se ptáte, zda máte při popisu předmětů, okolí, jídla používat pro potřeby zrakově postižených barvy, pak určitě ano. Pro nevidomé od narození jsou to spíše obecnosti, s kterými zkušenost nemají, nic si pod tím pojmem nepředstaví, ale vědí, že existují a že je náš svět z barev stvořen. Více na téma nevidomí a barvy přináší následující texty: 

Nevidomí a barvy: Nevidomí a barvy (blindicka.com)

Jak zrakově postižení rozpoznávají barvy: Jak zrakově postižení rozpoznávají barvy? (blindicka.com)

Věřím, že jsem přiblížila moje vnímání světa ostatními smysly než zrakem. V mém případě malý zbytek zraku mám, ale onen zbytek mi ve většině případů nepřinese relevantní informaci, a tak musím použít ještě zbylé smysly, abych dostala z prostředí informaci, kterou potřebuji.