Jak mi autonehoda změnila život

    Byl leden roku 2001, přesněji 12. 1. 2001, vcelku by se to mohlo zdát jako poměrně numerologicky zajímavé datum, pro mě na zapamatování určitě. Ten den jsme vyrazili se spolužáky z gymnázia do hospůdky, kde jsme měli skupinově tvořit obsah do Půlnočních novin na maturitní ples. Ten den se mi tak strašně moc nechtělo jít ven… Dnes už vím, že jsem měla poslechnout svůj vnitřní hlas a nechodit tam.

    Do té doby jsem byla vcelku samostatná jednotka s určitými postupy, které jsem dělala jinak v rámci kompenzace svého zrakového handicapu. Nosila jsem brýle o tloušťce 13 dioptrií, text jsem četla zvětšený a tučný, písmo v knihách jsem louskala pomocí lupy do ruky o trojnásobném zvětšení. Pohybovala jsem se samostatně bez potřeby bílé hole, tváře lidí kolem sebe jsem sice nepoznávala, ale přijíždějící auto jsem rozeznala tak, že jsem byla schopná se pohybovat v provozu. Nakupovat jsem chodila samostatně; když jsem něco nepřečetla, hodně jsem se k tomu naklonila, či mi pomohla kapesní lupa. Obsah mobilního telefonu, tenkrát velmi oblíbený modrý Alcatel, jsem četla bez pomoci. K lékaři či na poštu jsem chodila sama. Když jsem měla jít do neznámého prostředí, občas jsem využila doprovodu, aby mi ukázal číslo dveří, či vchod do domu, kam jsem měla jít. V rámci interiéru jsem si potřebné věci zařídila samostatně. Můj oční stav byl natolik stabilní již pár let, že jsem to, co jsem měla, uměla využít na maximum. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

    Onen osudný den jsme tedy se spolužačkou vyrazily na tvoření textů do Půlnočních novin. Místo, kde jsme měli všichni sraz, bylo ten den z technických důvodů uzavřeno. Přesouvali jsme se tedy hromadně na alternativní stanoviště. Šla jsem v doprovodu mé dobré kamarádky, která velmi dobře věděla, jak a co vidím, potom s kamarádem, který po dětské obrně chodil s dvěma francouzskými holemi. Zastavili jsme se na červenou na přechodu pro chodce. Bylo kolem 20. Hodiny večerní, byla tma, dobře jsem viděla jasné světlo semaforu, a tedy to, že svítí červená. Jsem si zcela jistá, že jsme všichni tři šli na zelenou. Těžko si představit, že já, co jsem prakticky nevidomá, a spolužák o francouzských holích, půjdeme na červenou. I když i tuto variantu se nám později policie snažila vnutit.

    Co se dělo dál vím už jen z vyprávění. Z boční ulice odbočil Nissan Patrol v poměrně velké rychlosti. Nabral mě svou přední maskou a já letěla 50 metrů a spadla hlavou na beton. Přijela rychlá a odvezli mě na urgentní příjem. V hlavě mám záblesky, jak mi sundávají džíny, prstýnky, řetízek a náušnice. Co si pamatuji velmi dobře, že jsem chtěla spát a jen spát a pořád mě někdo budil, a chtěl, abych se přesouvala z lůžka na lůžko…Jenže to tak bolelo, a hlava tak bolela.  

    Také za mnou přišly spolužáci, jenže já chtěla jen spát, a tak si opět nepamatuji, jak a kdo tam byl. Jen, že mi přinesli červené růže, a ty mi visely nad hlavou. Ale možná to tak není, je mi totiž divné, že by na JIP nechali viset růže. Ale já si to tak pamatuji.

    A jak to bylo doopravdy? Převezli mě na jednotku intenzivní péče s kontuzí mozku, tj. s těžkým otokem mozku. Měla jsem rozsáhlé podlitiny a pohmožděniny na celé levé straně těla.  4x denně mě vozili na CT hlavy, z čehož si pamatuji jen, že byl nadlidský úkol se přesunout z lůžka na lůžko a že hlava tak moc bolela. Bylo třeba sledovat krevní sraženinu v hlavě, zda se zmenšuje, či zda bude třeba hlavu otevřít a sraženinu odsát.

    V tomto jsem měla štěstí, že se sraženina zmenšovala. Z týdnu na JIP si však pamatuji jen střípky. To, že u mě seděla máma dnem i nocí, nevím. Matně si ji pamatuji, lékaře a sestry si nepamatuji vůbec. Opět jen to, že chci spát a jen spát.

    Po pár dnech mě přesunuli na klasický pokoj k ostatním pacientkám, tam už si pamatuji, že za mnou přišly spolužačky a že jsem si strašně moc chtěla umýt vlasy. K mojí smůle to však nebylo možné, stále mě hlídali.

    K mému velkému údivu, ani ne radosti, neboť v nemocnici mi nic nechybělo a málo jsem si uvědomovala, že tam jsem, mě po týdnu z nemocnice propustili. Nevydržela jsem sedět, stát, nešlo mi dýchat, měla jsem zlámaná žebra, přeražený sval v ruce, strašně pohmožděné stehno, moje levá strana byla jedna velká podlitina. I tak mi byla vystavena propouštěcí zpráva a táta a strýc mě přivezli domů. Z následujících dní doma toho také moc nevím, jen jsem spala a spala.

    Když jsem se po čase stabilizovala, postupně jsem zjišťovala, co se stalo a děje. Kromě pohmožděnin jsem zjistila i další následky, přišla jsem zcela o chuť a čich. Jak roky běžely, tak se mi částečně obojí obnovilo, ale čich je velmi slabý, chuť je na tom o něco lépe. Pozorovala jsem i zhoršení vidění, což jsem ale připisovala následkům otřesu mozku.

    Jakmile jsem byla schopná se účastnit výslechu, byla jsem pozvána na policii, kde následoval řetěz nepříjemných událostí. Policie se mi snažila vnutit myšlenku, že když špatně vidím, že nevím, zda jsme šli na červenou či zelenou, i když já tvrdila, že jsme šli na zelenou. Moji výpověď potvrdili i spolužáci, kteří byli se mnou na místě. Naštěstí nikomu dalšímu se nic nestalo.  

    Policie měla „prý“ svědka, co viděl, že mám silné dioptrické brýle, tak jsem určitě špatně vyhodnotila situaci na přecházení. Takže nakonec po všech popotahováních jsem vyvázla s napomenutím s tím, že jsem do té doby byla bezúhonná. Po čase jsme se dozvěděli, že muž, co řídil Nissan byl synem prominentního podnikatele, a proto mě ve stavu, v jakém jsem byla propustili z nemocnice, aby čin nemohl být klasifikován jako trestný, ale jen jako přestupek. Protože, kdybych byla v nemocnici déle, než týden, tak už by to bylo ublížení na zdraví.

    Nikdo z mojí rodiny po proběhlých událostech neměl sílu nijak se soudit či jít do sporu, jelikož jsem si z dne nehody nic nepamatovala a bylo by to moje slovo proti jeho. Byla jsem šťastná, že jsem naživu a bez trvalých následků. Ty měly teprve přijít.

    Po dvou měsících od nehody jsem stále hůř viděla oproti standardu, na který jsem byla zvyklá. Šla jsem k oční lékařce, která na oku nic neshledala. Nutno říci, že v té době jsem již byla na pravé oko zcela slepá. A zbýval mi tedy jen zbytek zraku na tom levém, které se subjektivně dost horšilo, ale vina byla stále svalovaná na otřes mozku.

    Pár dní po návštěvě oční ambulance jsem v oku začala vnímat černé nitky, plovoucí skvrny a stín táhnoucí se ve vnitřním koutku podél nosu. Musela jsem znova k lékaři a nastal kolotoč, který trval dalších pár let.

    Byla jsem odeslána na oční kliniku v Plzni, kde tedy velmi rychle zjistili, že mi padá sítnice, čemuž se nelze divit po tak těžkém otřesu a otoku mozku, a také po tom, co oko bylo v dětství již několikrát operováno. Přijali mě k hospitalizaci, operace trvala tři hodiny, sítnice byla připevněna na své místo, do oka byl vpraven silikonový olej, který měl držet sítnici na svém místě. Po operaci vše vypadalo dobře. Ale já přišla o své brýle, na které jsem byla zvyklá. Obrovský šok byl pro mě, když jsem vyslechla, že k brýlím už se nikdy nevrátím a že už nikdy neuvidím jako před operací.

    Až po propuštění z nemocnice jsem zjistila, jak silný význam měla tato slova. Neviděla jsem na nic – mobilní telefon byl pro mě tabu, žádný text jsem nepřečetla, ani s lupou, nevěděla jsem, co je šampón a co mycí gel, neuměla jsem si vybrat jogurt v lednici, sama bez doprovodu jsem ven vyjít nemohla. Třeba říci, že jsem byla v maturitním ročníku a příprava na maturitu právě začala. A jak to dále pokračovalo, to si povíme zase někdy příště.