Byl leden roku 2001, přesněji 12. 1. 2001, vcelku by se to mohlo zdát jako poměrně numerologicky zajímavé datum, pro mě na zapamatování určitě. Ten den jsme vyrazili se spolužáky z gymnázia do hospůdky, kde jsme měli skupinově tvořit obsah do Půlnočních novin na maturitní ples. Ten den se mi tak strašně moc nechtělo jít ven… Dnes už vím, že jsem měla poslechnout svůj vnitřní hlas a nechodit tam.
Do té doby jsem byla vcelku samostatná jednotka s určitými
postupy, které jsem dělala jinak v rámci kompenzace svého zrakového
handicapu. Nosila jsem brýle o tloušťce 13 dioptrií, text jsem četla zvětšený a
tučný, písmo v knihách jsem louskala pomocí lupy do ruky o trojnásobném
zvětšení. Pohybovala jsem se samostatně bez potřeby bílé hole, tváře lidí kolem
sebe jsem sice nepoznávala, ale přijíždějící auto jsem rozeznala tak, že jsem
byla schopná se pohybovat v provozu. Nakupovat jsem chodila samostatně;
když jsem něco nepřečetla, hodně jsem se k tomu naklonila, či mi pomohla
kapesní lupa. Obsah mobilního telefonu, tenkrát velmi oblíbený modrý Alcatel,
jsem četla bez pomoci. K lékaři či na poštu jsem chodila sama. Když jsem
měla jít do neznámého prostředí, občas jsem využila doprovodu, aby mi ukázal
číslo dveří, či vchod do domu, kam jsem měla jít. V rámci interiéru jsem
si potřebné věci zařídila samostatně. Můj oční stav byl natolik stabilní již pár
let, že jsem to, co jsem měla, uměla využít na maximum. Nikdy mě nenapadlo, že
by to mohlo být jinak.
Onen osudný den jsme tedy se spolužačkou vyrazily na tvoření
textů do Půlnočních novin. Místo, kde jsme měli všichni sraz, bylo ten den
z technických důvodů uzavřeno. Přesouvali jsme se tedy hromadně na
alternativní stanoviště. Šla jsem v doprovodu mé dobré kamarádky, která
velmi dobře věděla, jak a co vidím, potom s kamarádem, který po dětské
obrně chodil s dvěma francouzskými holemi. Zastavili jsme se na červenou
na přechodu pro chodce. Bylo kolem 20. Hodiny večerní, byla tma, dobře jsem
viděla jasné světlo semaforu, a tedy to, že svítí červená. Jsem si zcela jistá,
že jsme všichni tři šli na zelenou. Těžko si představit, že já, co jsem
prakticky nevidomá, a spolužák o francouzských holích, půjdeme na červenou. I
když i tuto variantu se nám později policie snažila vnutit.
Co se dělo dál vím už jen z vyprávění. Z boční
ulice odbočil Nissan Patrol v poměrně velké rychlosti. Nabral mě svou
přední maskou a já letěla 50 metrů a spadla hlavou na beton. Přijela rychlá a
odvezli mě na urgentní příjem. V hlavě mám záblesky, jak mi sundávají
džíny, prstýnky, řetízek a náušnice. Co si pamatuji velmi dobře, že jsem chtěla
spát a jen spát a pořád mě někdo budil, a chtěl, abych se přesouvala
z lůžka na lůžko…Jenže to tak bolelo, a hlava tak bolela.
Také za mnou přišly spolužáci, jenže já chtěla jen spát, a
tak si opět nepamatuji, jak a kdo tam byl. Jen, že mi přinesli červené růže, a
ty mi visely nad hlavou. Ale možná to tak není, je mi totiž divné, že by na JIP
nechali viset růže. Ale já si to tak pamatuji.
A jak to bylo doopravdy? Převezli mě na jednotku intenzivní
péče s kontuzí mozku, tj. s těžkým otokem mozku. Měla jsem rozsáhlé podlitiny a pohmožděniny na celé levé straně těla. 4x denně mě vozili na CT hlavy, z čehož si
pamatuji jen, že byl nadlidský úkol se přesunout z lůžka na lůžko a že
hlava tak moc bolela. Bylo třeba sledovat krevní sraženinu v hlavě, zda se
zmenšuje, či zda bude třeba hlavu otevřít a sraženinu odsát.
V tomto jsem měla štěstí, že se sraženina zmenšovala. Z týdnu
na JIP si však pamatuji jen střípky. To, že u mě seděla máma dnem i nocí,
nevím. Matně si ji pamatuji, lékaře a sestry si nepamatuji vůbec. Opět jen to,
že chci spát a jen spát.
Po pár dnech mě přesunuli na klasický pokoj k ostatním
pacientkám, tam už si pamatuji, že za mnou přišly spolužačky a že jsem si
strašně moc chtěla umýt vlasy. K mojí smůle to však nebylo možné, stále mě
hlídali.
K mému velkému údivu, ani ne radosti, neboť
v nemocnici mi nic nechybělo a málo jsem si uvědomovala, že tam jsem, mě
po týdnu z nemocnice propustili. Nevydržela jsem sedět, stát, nešlo mi
dýchat, měla jsem zlámaná žebra, přeražený sval v ruce, strašně pohmožděné
stehno, moje levá strana byla jedna velká podlitina. I tak mi byla vystavena
propouštěcí zpráva a táta a strýc mě přivezli domů. Z následujících dní
doma toho také moc nevím, jen jsem spala a spala.
Když jsem se po čase stabilizovala, postupně jsem
zjišťovala, co se stalo a děje. Kromě pohmožděnin jsem zjistila i další
následky, přišla jsem zcela o chuť a čich. Jak roky běžely, tak se mi částečně
obojí obnovilo, ale čich je velmi slabý, chuť je na tom o něco lépe. Pozorovala
jsem i zhoršení vidění, což jsem ale připisovala následkům otřesu mozku.
Jakmile jsem byla schopná se účastnit výslechu, byla jsem
pozvána na policii, kde následoval řetěz nepříjemných událostí. Policie se mi
snažila vnutit myšlenku, že když špatně vidím, že nevím, zda jsme šli na
červenou či zelenou, i když já tvrdila, že jsme šli na zelenou. Moji výpověď
potvrdili i spolužáci, kteří byli se mnou na místě. Naštěstí nikomu dalšímu se
nic nestalo.
Policie měla „prý“ svědka, co viděl, že mám silné dioptrické
brýle, tak jsem určitě špatně vyhodnotila situaci na přecházení. Takže nakonec
po všech popotahováních jsem vyvázla s napomenutím s tím, že jsem do
té doby byla bezúhonná. Po čase jsme se dozvěděli, že muž, co řídil Nissan byl
synem prominentního podnikatele, a proto mě ve stavu, v jakém jsem byla
propustili z nemocnice, aby čin nemohl být klasifikován jako trestný, ale
jen jako přestupek. Protože, kdybych byla v nemocnici déle, než týden, tak
už by to bylo ublížení na zdraví.
Nikdo z mojí rodiny po proběhlých událostech neměl sílu
nijak se soudit či jít do sporu, jelikož jsem si z dne nehody nic
nepamatovala a bylo by to moje slovo proti jeho. Byla jsem šťastná, že jsem
naživu a bez trvalých následků. Ty měly teprve přijít.
Po dvou měsících od nehody jsem stále hůř viděla oproti
standardu, na který jsem byla zvyklá. Šla jsem k oční lékařce, která na
oku nic neshledala. Nutno říci, že v té době jsem již byla na pravé oko
zcela slepá. A zbýval mi tedy jen zbytek zraku na tom levém, které se
subjektivně dost horšilo, ale vina byla stále svalovaná na otřes mozku.
Pár dní po návštěvě oční ambulance jsem v oku začala
vnímat černé nitky, plovoucí skvrny a stín táhnoucí se ve vnitřním koutku podél
nosu. Musela jsem znova k lékaři a nastal kolotoč, který trval dalších pár
let.
Byla jsem odeslána na oční kliniku v Plzni, kde tedy
velmi rychle zjistili, že mi padá sítnice, čemuž se nelze divit po tak těžkém
otřesu a otoku mozku, a také po tom, co oko bylo v dětství již několikrát
operováno. Přijali mě k hospitalizaci, operace trvala tři hodiny, sítnice
byla připevněna na své místo, do oka byl vpraven silikonový olej, který měl
držet sítnici na svém místě. Po operaci vše vypadalo dobře. Ale já přišla o své
brýle, na které jsem byla zvyklá. Obrovský šok byl pro mě, když jsem vyslechla,
že k brýlím už se nikdy nevrátím a že už nikdy neuvidím jako před operací.
Až po propuštění z nemocnice jsem zjistila, jak silný
význam měla tato slova. Neviděla jsem na nic – mobilní telefon byl pro mě tabu,
žádný text jsem nepřečetla, ani s lupou, nevěděla jsem, co je šampón a co
mycí gel, neuměla jsem si vybrat jogurt v lednici, sama bez doprovodu jsem
ven vyjít nemohla. Třeba říci, že jsem byla v maturitním ročníku a
příprava na maturitu právě začala. A jak to dále pokračovalo, to si povíme zase
někdy příště.
Komentáře
Okomentovat