Oslovení zrakově postiženého

Příspěvků o tom, jak komunikovat se zrakově postiženým najdete na mém blogu hned několik: 

1. Co (ne) dělat v přítomnosti zrakově postiženého (blindicka.com)
2. Jak se chovat a komunikovat s lidmi se zrakovým postižením (blindicka.com)
3. Komunikace s člověkem, kterého vede vodicí pes + dovednosti vodicího psa (blindicka.com)

Dnes bych se ale chtěla zaměřit na jeden aspekt komunikace, a to je oslovení. Správné oslovení je základem komunikace. U zrakově postiženého to platí dvojnásobně. V poslední době jsem se setkala totiž s tím, že mě kontaktovali lidé, které jsem znala v mládí. Znali jsme se dobře, setkávali se, znali svá jména, rodiče, příbuzné, adresy bydliště aj. Já v té době však nosila „pouze“ silné brýle, pohybovala se samostatně, takže by se mohlo zdát, že mě zrakový hendikep neomezuje. To je však velký mýtus, protože i slabozraký je zrakově postižený: Slabozraký je také zrakově postižený (blindicka.com). Takže nebylo třeba naše potkávání se více specifikovat a představovat se.

Ale vraťme se zpět k tématu. Pár lidí z minulosti mi, nezávisle na sobě, v poslední době napsalo, že mě vídá v místě bydliště, v obchodě, jeden muž, s kterým jsem se scházela mi dokonce napsal, že mě minul na zastávce tramvaje a že mi to moc slušelo. A já se tedy ptám: Proč mě tito lidé neosloví na té ulici, v obchodě přímo? Chápu, že když člověk nemá zrakový hendikep, tak naváže oční kontakt a hned ví, zda se druhá strana tzv. chytla. Zda ví, kdo je ten druhý, někdy stačí kývnout hlavou na pozdrav a náhodné setkání je vyřešeno. V komunikaci se zrakově postiženým je situace složitější. 

Určitě nemějte ostych zrakově postiženého kontaktovat. Každý z nás bude jistě rád za pozdrav či připomenutí se. Dobré je, když k člověku přistoupíte a nevíte, zda vás alespoň trochu vidí, dotknout se ho jemně na rameni či paži, a pozdravit ho. Prosté – ahoj – však stačit nebude. Jelikož pokud jste se delší dobu neviděli, tak vás zrakově postižený po hlase nepozná. Doplňte své celé jméno a podle vzoru Brigitte Jones doplňte více informací. Bude to vypadat asi takto: Ahoj, jsem Adéla Šťastná, hrávali jsme spolu vybíjenou v devadesátkách. Pak již uvidíte, jak se bude hovor vyvíjet. Ano, může se zdát, že zrakově postižený nebude vědět, že si vás nebude pamatovat, ale na tom přece není nic zlého. Tak můžete dále příběh rozvíjet, a třeba nakonec společně pěkně popovídáte a zavzpomínáte na staré časy. 

Pokud je situace taková, že si člověka pamatujete bez hendikepu či – jako v mém případě – v jeho méně závažné formě, situace je stejná, odhoďte ostych a oslovte nás. To, že nyní držím bílou hůl nebo jdu v doprovodu vodicího psa, neznamená, že vás ráda neuvidím. 

Další věcí může být, že pokud si myslíte, že stojíte dostatečně blízko, upíráte pohled na známou osobu, ale ona nereaguje, že to znamená, že nestojí o kontakt s vámi, tak je to omyl. Kontaktovaná osoba vás prostě vidět nemůže, jelikož má problém se zrakem. Může se pohybovat zcela samostatně, dokonce i bez bílé hole, ale obličej nerozezná ani na pár centimetrů. Doporučila bych tedy odhodit pýchu, a pokud potkáváte člověka, kterého chcete pozdravit, tak tak učiňte a nečekejte, až to udělá on, třeba by to rád udělal, ale jeho hendikep mu to neumožňuje, a pro vás to nemusí být na první pohled patrné. 

Další věcí je, že často potkáváme lidi, kteří vyloženě čekají na pozdrav. Vůbec si neuvědomují, nepamatují nebo si pamatovat nechtějí, že nevidím. A tak se často dozvím, že nás minul ten či onen, prošla ta či ona. Pozdrav ale nepřišel. Samozřejmě se nabízí to, že si řeknou, ona mě stejně nevidí, nechci říkat, kdo jsem, je to moc dlouhé, tak nezdravím.  V tom případě bych asi raději volila pozdrav nějaký než žádný. Alespoň ten můj doprovod může pozdrav opětovat a říci, kdo to byl. Jelikož, buďme spravedliví, ne, vždy jde se zastavit a říct, ahoj, jsem Pavel Novák a děsně pospíchám.

 

Pokud vypustíte jen tak pozdrav do pléna, tak zrakově postižený jej nemusí sice opětovat, jelikož si váš hlas hned nezařadí, či jej nebude pořádně slyšet, ale můžete tak mít ze sebe dobrý pocit, že jste zdravili. Tato situace se mi stává velmi často, někdo někde zdraví, velmi často to není na mě, ale já se naučila odpovídat, jelikož by mě mrzelo nepozdravit více než to, že zdravím, a vlastně nemám koho nebo, že zdravím naprosto cizího člověka. 

Já jsem tedy raději, když jdu s manželem a někdo nás pozdraví, manžel řekne, že zdravícího nezná a osobu mi popíše, než když manžel zná osobu od vidění, osoba na nás kouká, je poznat, že nás zná, ale nepozdraví. 

Extrémem jsou však také situace, kdy člověk ví, že se známe, ale setkání by proběhlo na frekventovaném místě, kde je větší počet lidí, a zdravícímu není příjemné, že ho lidé uvidí s člověkem, který je označen bílou holí či vodicím psem, a tak raději nepozdraví a zrakově postiženého obejde. Posléze napíše do messengeru rádoby omluvu, která má ospravedlnit jeho jednání. O takové známé snad ani člověk nestojí, aby je měl ve svém životě. 

Co bych tedy doporučila? Odhodit ostych, přistoupit k člověku, kterého chcete oslovit, upozornit, že kontakt bude zahájen, představit se a pak už komunikace bude plynout sama. A prosím nemyslete, že když se člověku se zrakovým hendikepem představíte jednou, že již podruhé to není třeba. Pro jistotu opakujte své jméno vždy, když se potkáte. Jste-li členy jedné domácnosti, kolegy v práci, dobří spolužáci, vídáte se pravidelně, tak to až tak není třeba, ale není to rozhodně na škodu. Jelikož jistota, s kým hovoříte je k nezaplacení na rozdíl od toho, když s někým patnáct minut hovoříte a stále nevíte, kdo to je. Rozhovor skončí, protějšek odejde a vy stále nevíte, s kým jste mluvili, i když vás ten druhý oslovoval jménem.