Známé a neznámé prostředí pro zrakově postiženého

  V textu bych ráda připomněla důležitost rozlišení toho, zda někdo, kdo má problémy se zrakem, pracuje či se pohybuje v jemu známém prostředí či je zrovna vržen na zcela nové místo, se kterým neměl možnost se seznámit. 

Známé prostředí

Tomuto tématu se věnuji v samostatném článku, protože v uplynulé době jsem opět obdržela pár připomínek či konstatování, že na mně není nic vidět, že by člověk nepoznal, že nevidím. Určitě se dá toto konstatování pojmout jako kompliment s tím, že jsem se pěkně adaptovala na svůj hendikep. A že neustále pracuji na zdokonalování svých schopností k samostatnosti a soběstačnosti.
 

Někteří však nezapomenou připojit dodatek, že přece není možné, že bych neviděla tak, jak to popisuji. Což už mi příjemné není, když si někdo dovolí pochybovat o tom, jaké já mám zrakové možnosti, a jak zvládám pracovat se svým postižením. Proto si popíšeme detailně, jak je to s orientací v prostorách důvěrně známých a zcela nových.

Žije-li člověk na jednom konkrétním místě, bydlí v bytě, domečku či kdekoli, kde má možnost, tak zpravidla zná své místo k bydlení velmi detailně zvlášť, když je to člověk, který nepracuje zrakem. Pro zrakově postiženého je důležité, aby jeho prostor byl přívětivý a bezpečný k jeho obrazu. To znamená, že si jej nevidomý uspořádá dle svých potřeb a preferencí. Ví, jak je rozmístěný nábytek, ví, na jakých místech stojí např. dekorativní předměty, zná vzdálenosti od jednotlivých kusů nábytku v rámci domácnosti. Měl by znát, jaké věci najde ve své kuchyni, koupelně či pracovním prostoru. Nezávislý pozorovatel pak může nabýt dojmu, že není možné, aby jedinec používal pouze hmat a sluch, že určitě musí využívat i nějaký zbytek zraku, když se pohybuje takto jistě a hbitě v rámci daného prostoru. 

Pravdou je, že většinou se nevidomí na svých známých místech pohybují sebevědomě. Já sama vím, kam sáhnout, abych našla, co potřebuji v rámci kuchyně. Podám si velmi rychle a jistě to, co sháním. Vytáhnu pánev ze skříně, sáhnu do šuplíku, vyndám vařečku, bryskně vyberu koření. Z lednice si podám nezbytné suroviny…Všechny tyto úkony probíhají velmi rychle a navazují na sebe. Chápu, že to na někoho neznalého problematiky zrakového postižení může působit neuvěřitelně. 

Není to ale tak, že by se každý, kdo špatně vidí, rodil či získal takovou schopnost adaptace na prostředí. To, že je člověk v rámci možností samostatný a nezávislý ve svém prostředí, má však svá pravidla, které je třeba v domácnosti nevidomého respektovat.  Také se člověk se zrakovým hendikepem učí a osvojuje postupy a metody, které posléze aplikuje na činnosti, které vykonává. 

Nevidomý ví, kde jsou jeho věci uloženy, jak jsou uspořádány, kam patří. Nevidomý sám si zvolil svůj osobní systém, který je třeba ctít. Když zůstávají věci stále na svém místě, pak již není těžké najít a podat si konkrétní předmět. Stejný systém a uspořádání se týká nejen předmětů denní potřeby, ale i umístění nábytku v celém prostoru, který nevidomý obývá. Dodnes mám jizvu na koleni po velkém nárazu do židle, která byla zkrátka jinde, než bývala běžně. 

Lidé si zřídka uvědomují, že přemístěním předmětů či nábytku mohou způsobit nejen zranění, ale i škodu, řekněme psychickou, jelikož je velmi vyčerpávající hledat něco, o čem jste přesvědčení, že leží na daném místě, kde to teď není zvlášť, když je to věc, kterou v onom momentě nevidomý velmi potřebuje. Nedávno jsem usilovně hledala hodinky, které sice byly na místě, kam je běžně pokládám, ale byly posunuty cca o deset centimetrů jinam, což mi dalo opravdu velkou práci zjistit, že tam jsou. Byla jsem přesvědčena, že jsem je dala na jejich pevné místo, nebyly tam. Šla jsem je hledat různě po bytě, ale netušila jsem, kam jsem je bezmyšlenkovitě dala. Posléze jsem je našla zcela náhodně, protože jsem šla na původní jejich místo pro jiný předmět, a ony byly o kus dál, než by měly být. Samozřejmě mi to po celou dobu vrtalo v hlavě, kam jsem hodinky odložila, že jsem tak lehkovážná, když je teď nemůžu najít. Bez hodinek se člověk obejde, ale kdyby to bylo něco důležitého, tak by mě mrzelo, že jsem nedávala větší pozor, kam věc kladu. 

Aby se tedy zrakově postižený cítil bezpečně a jistě ve svém prostředí, vyžaduje to i od těch, kteří s ním žijí, také jistou dávku tolerance a přijetí zásad života bez zrakové kontroly. 

Cizí prostředí

Víme tedy, že v osobně známém prostoru, ať je to domácnost, zaměstnání, ale i trasy v rámci prostorové orientace, se zrakově postižení pohybují zpravidla stabilně, až to může nezávislé pozorovatele znejistit. Zatímco tam, kde to známe, tak se můžeme pohybovat i bez pomoci bílé hole, to je např. doma, v zaměstnání nebo u přátel. Avšak na místě novém se signalizační či orientační hůl může hodit i někomu, kdo je např. slabozraký či má zbytky zraku. Hůl pak využije i v interiéru. V domácím prostředí jsem schopná vykrýt všechny možné bariéry, které v bytě jsou, aniž bych se jich musela dotknout. Znám ten prostor, a tak mohu být rychlá a svižná. Prostor si umím představit, vím, kde je průchod, kde dveře, na jakou stranu se otevírají, kde jsou ostré hrany stolu aj. Nemyslete si však, že nikdy do ničeho nenarazím či nezpůsobím si nehodu nebo zranění, ale většinou je tomu vlastní zbrklostí a neopatrností. 

V prostředí, které je nové, je počínání zcela opačné. Jednak je potřeba čas, aby se nevidomý s novým místem důkladně seznámil, ale také je potřeba součinnost vidících za účelem, aby mu s tímto pomohli. Ať se jedná o popis prostředí či provedení po něm. Je žádoucí, aby si mohl nevidomý vše precizně ohmatat a zapamatovat. Na to, aby si člověk důkladně osvojil daný prostor, bude však třeba hodně času a více návštěv konkrétního místa. 

Když jsem nastoupila do zaměstnání, tak jsem po částech procházela prostor, zjišťovala, kde se co nachází, kde co najdu. Rozmístění interiéru nezabralo tak dlouhou dobu, ale detaily jednotlivých položek v něm pak již ano. Ještě dnes, i po osmi letech, občas najdu něco, co mě překvapí.
 

Pokud místo zrakově postižený navštíví jednorázově, nemá možnost prozkoumat a prohlédnout jej detailně, musí se často spokojit s informacemi z hole, s tím, co odposlouchal z prostředí, co zvládl zjistit zbytky zraku, má-li je, či popisem od provázející osoby. 

A tak se stane, že z jistého, rychle se pohybujícího člověka v rámci jednoho prostoru, je náhle nejistý, tápající jedinec, působící zmateně, který by náhle ocenil pomoc jiné osoby. Nejedná se o nic výjimečného, ale pouze o změnu prostředí, která může být pro někoho, kdo nepracuje zrakem, velmi stresující a nekomfortní. 

Člověk, který využívá zrak, se rozhlédne po svém okolí. Hned je mu známo, jak je prostor členěný, ani ho nenapadne, že by mu tento proces mělo způsobit nepohodlí. U nevidomého je situace opačná, informace, které by potřeboval, takto rychle nikdy nezíská. Je tedy třeba pamatovat na tato pravidla, než člověk začne analyzovat a vypouštět nepodložené soudy, které by mohli dotyčnou osobu ranit.