Zhoršení orientace zrakově postiženého

V tomto textu si rozebereme pár situací, kdy se může náhle zhoršit možnost orientace někoho, kdo má problém se zrakem. Takové situace mohou přijít náhle, a tak mohou překvapit nejen samotného zrakově postiženého, ale i jeho okolí či doprovod. 

Orientace, pohyb a mobilita

Lidé, kteří mají vážné potíže se zrakem, využívají k prostorové orientaci a samostatnému pohybu bílé hole, vodicího psa či průvodce. Zvládnutí samostatného pohybu je jedním z kroků na cestě k soběstačnosti a samostatnosti zrakově postižených. S tímto od roku 1991 pomáhá projekt Tyfloservis, o.p.s., který dále nabízí podporu, informace a nácvik dovedností těm, kteří i s vážným postižením zraku hledají cestu k samostatnému životu. 

Bílá hůl má mj. funkci orientační, pomáhá tak právě v orientaci, mobilitě a samostatnému pohybu. Úspěšnost zvládnutí prostorové orientace a samostatného pohybu v praxi významně ovlivňuje psychický rozvoj zrakově znevýhodněného člověka. Absence znalosti prostorové orientace pak může být problémem v oblasti sociálních kontaktů, sebereflexe a samostatnosti. 

Při pohybu osob se zrakovým postižením hovoříme tedy o pojmech jako je orientace, pohyb a mobilita. Orientací rozumíme znalost toho, kde se člověk nachází, kam jde a jak se do cíle dostane. Osoby se zrakovým postižením využívají ke své orientaci jiné možnosti nežli zrak, a to své ostatní smysly či např. paměť, aby určili vztah objektů v daném prostředí. Pohyb je pak schopnost hybnosti v prostoru, a to bezpečně a účinně. Díky mobilitě se pak můžeme přesouvat z místa na místo. 

Zrakově postižení se orientují pomocí vodících linií, což jsou prvky, které usnadňují pohyb lidem s tímto postižením. Linie jsou přirozené, tj. stěnou budovy či oplocením. Umělá vodící linie pak nahrazuje tu přirozenou, je např. tvořena reliéfní dlažbou.

Zhoršení světelných podmínek

I zdravému oku chvilku trvá, než se přizpůsobí změně světelných podmínek. Když je pak oko nějak oslabeno v případě, že má-li člověk nějakou zrakovou vadu, pak tato adaptace trvá déle či vůbec nemusí nastat. Přijde-li tedy zrakově postižený z jasného osvětleného prostředí do temnějšího tmavého prostoru, pak může být dezorientovaný a nejistý ve svém pohybu. Může být náhle oslepen a trvá mu nějaký čas, než se na změnu stavu prostředí adaptuje. Není také vyloučeno, že při takové změně bude potřebovat asistenci – pomoc vidícího. 

Pro mě je například problém jasné počasí, když už je slunce nad obzorem, zapadá, stíny objektů se prodlužují, a tak vrhají dlouhé tmavé obrazce na zem. A tak nedokážu rozlišit, co je stín, co hmotný předmět či živý člověk. Zapadající slunce mě oslňuje, ale bez tmavých brýlí být nemohu, sluneční svit mě příliš bolí do oka. Přes zabarvené brýle však ale již nemám takové zrakové schopnosti, které bych mohla ke své orientaci využít. Pokud je slunce výše na obloze, pak takovým velkým pocitem dezorientace netrpím, opravdu tedy záleží na aktuálních podmínkách ročního období, času a počasí. 

Podobný problém může pociťovat většina zrakově znevýhodněných např. v lese, kde se střídá stín a sluneční svit, svítící slunce prosvituje mezi stromy, které hází pouze dlouhé stíny, což je velmi nepříjemné na vnímání a rozlišování toho, co je místo, kam nedopadá světlo a co jsou fyzické stromy. Při delším pobytu v lese může být tento stav vyčerpávající, jelikož se člověk musí neustále soustředit na zpracování informací.

Světlo a tma

Nekomfortní světelné podmínky však mohou nastat nejen v exteriéru, ale týká se to i prostor vnitřních. Někomu vadí přílišné umělé světlo, které ho může oslňovat. Další ke svému pohodlí potřebuje světla dostatek. I záliba v množství světla může být odvislá od toho, zda daný člověk preferuje světlo teplé či studené. Teplota světla je od spektra přes červenou, žlutou až po bílou a modrou.  Teplotu světla pak značíme v kelvinech. Čím více kelvinů barva má, tím je studenější. Červené, ale i modré světlo najdeme v přírodních zdrojích (západ slunce, obloha), ale zrovna tak i v různých elektronických zařízeních a přístrojích v domácnosti, zkrátka zdroje umělé. 

Počasí

Samozřejmě i nešvary počasí mohou být kontraindikací k samostatnému pohybu těžce zrakově postižených. Orientaci tedy stěžuje jak déšť, tak např. i sníh. Déšť znemožňuje řádně vyhodnotit vjemy sluchem, protože díky padajícímu dešti je vše zkreslené a nejasné. Je pak možné, že nebude dobře slyšet přijíždějící vůz či že špatně odhadneme jeho vzdálenost. Sníh pak zakryje veškeré orientační linie a body, člověk jdoucí s holí či holí a vodicím psem pak na své trase ztrácí záchytné body, díky kterým se orientuje. I vítr znemožňuje soustředit se na informace přijímané sluchem, je pak třeba vyčkat, než vítr trochu poleví, abychom mohli určit, zda je přecházení bezpečné, zda nejede nějaký automobil, i když za silného větru je toto velmi těžké sluchem určit. 

Zrovna tak je komplikací přechod z denního světla na tmu. Přechod mezi dnem a nocí může působit v orientaci velké potíže. Někteří zrakově postižení chodí vcelku jistě za denního světla, avšak pohybu za tmy se obávají a vyhýbají se mu. 

Je tedy patrné, že různé situace mohou ovlivnit zrakové schopnosti a možnosti daného postiženého, které jsou již i tak omezené. Proto se nerozpakujte, chovejte se přirozeně a zkuste zrakově postiženému pomoci. Pomoc nabídněte, ale nevnucujte ji. Nebude-li vaše pomoc přijata, neberte si to osobně. Mnoho zrakově postižených ale rádo nabízenou pomoc přijme např. v rušném provozu či při nefunkčním akustickém prvku na semaforu. Nabídněte nevidomému, aby se zavěsil do vaší paže, může tak jít krok za vámi, a reagovat tak na vaše pohyby. 

Zdroj:

Teplota světla: https://www.alza.cz/teplota-svetla-proc-je-dulezita