Nejčastější těžkost v životě zrakově postižených

 

V tomto textu se podíváme na to, co uvádějí velmi často zrakově postižení, že je jejich největším problémem v životě s postižením. S tímto názorem se ztotožňuji i já. Je to totiž možnost volného pohybu. 


Linda v knihovně u regálu, drží knihu, Cilka leží na zemi a odpočívá



Prostorová orientace a samostatný pohyb

Již dříve jsem psala o tom, že samostatný pohyb je velmi náročným kurzem, který probíhá v rámci sociální rehabilitace v krajských střediscích Tyfloservisu. Kurz je náročný jak fyzicky, tak psychicky. I sami instruktoři musí projít velmi vyčerpávajícím několikatýdenním školením, aby mohli při samostatném pohybu zrakově postiženému pomáhat. Vybírá se typ bílé hole, učí se její techniky, posléze se přechází na učení trasy, kterou si klient určí jako tu, kterou aktuálně potřebuje nejvíce a je pro něj aktuálně frekventovaná. 


Kolik tras?

Často si intaktní veřejnost myslí, že se člověk ráno probudí vezme bílou hůl nebo vodicího psa, a jde přesně tam, kam si přeje. Všichni se zrakovým hendikepem bychom si to přáli. Myslím teď ty, kteří se nepohybují za pomoci zraku. Většinou to funguje tak, že má člověk naučený soubor tras – podle vodících linií a orientačních bodů, které chodí pravidelně, např. do školy, zaměstnání, k lékaři. Pokud se mu v životě vyskytne jiná trasa, kterou by se rád naučil, pak opět osloví instruktora a učí se trasu společně podle toho, jak ji instruktor vyhodnotil a klienta naučil. Proto tady není ta možnost jít kamkoli a kdykoli. Trasy se učí totiž podle přísných pravidel, a tak, když na trasu nemáte itinerář, tak ji samostatně nejdete, protože nevíte, co na trase máte sledovat a hlídat si tak, abyste bezpečně došli do cíle. 


Stateční a odvážní

Trasa naučená instruktorem je tedy bezpečná a sestavená přesně tak, jak si to samostatný pohyb těžce zrakově postižených a nevidomých vyžaduje – je to taková jistota. Většinou ti, kteří přišli o zrak v pozdějším věku, se drží těchto naučených tras a samostatně se do neznámého terénu nepouští. 

Jsou však i ti, kteří se již narodili bez zraku nebo se s jeho ztrátou velmi rychle sžili, ti pak do neznámého prostředí jdou klidně tzv. na blind. V době chytrých telefonůinformačních technologií či navigačních center je možné si samostatně trasu připravit, resp. získat o ní představu. Ovšem to, co připraví instruktor samostatného pohybu si člověk bez kontroly zraku nenastuduje. Je skupina těch, kteří si ani přípravu neudělají a prostě vyrazí s tím, že po cestě se vyptají těch, které potkají, jakým směrem se mají vydat. 


Předsudky

Ať chodí lidé podle naučených tras, ať se sami pouští do neznámého prostředí či jdou s průvodcem, když si na samostatný pohyb netroufají, pak všem těmto se může stát, že v rámci místa, kam jdou, hledají např. konkrétní dveře či místnost. S průvodcem je to snadnější, ten vidí a leccos vykouká, ale i ten se občas zeptá na radu někoho v okolí. Ale ti, co nevidí, potřebují poradit více. Bohužel jsem se setkala i s tím, že okolí pronášelo místo rady komentáře ve stylu, že když člověk nevidí, že by měl raději zůstat doma, jak to, že u sebe nemá někoho, kdo ho hlídá, jak to, že vůbec sám někam vychází… Zde bych opět chtěla požádat o respekt k člověku, přece každý z nás potřebuje někdy radu. Pokud nevíte, jak navigovat člověka se zrakovým postižením, tak je na místo, kam potřebuje doveďte či mu to povězte, tak jak to umíte, on se vás už doptá na to, co mu nebude jasné. 


Každý sám nechodí

Často se lidé ptají na to, když existuje kurz prostorové orientace, proč ho každý zrakově postižený neabsolvuje? Jak již bylo řečeno, kurz je náročný, a ne každý se cítí chodit bez kontroly zraku v exteriéru. K takovému rozhodnutí je třeba dospět. Pro ty, kteří z nějakého důvodu samostatně chodit nechtějí nebo nemohou, pak existuje Průvodcovská a předčitatelská služba provozovaná např. v TyfloCentrech. Za poplatek vás průvodce vyzvedne, podle zásad průvodcovství vás odvede tam, kam potřebujete, a zase zpět domů. Sama služeb využívám, když se na samostatný pohyb necítím.


Bez naprosté volnosti

Pravda je, že pokud máte velmi těžký zrakový hendikep, pak omezení v pohybu tu zkrátka je. Člověk si rozmyslí, kam půjde. Pokud tam vyrazí sám, aniž by to tam znal, pak jistě riskuje např. úraz nebo nehodu. I když se rozhodne trasu nastudovat dopředu, pak musí této činnosti věnovat čas předem. Na to, že se všude zeptáte a někdo vám pomůže, se nelze ale také stále spoléhat. 

Často lidé říkají, že jim chybí samostatné cestování po cizích zemích, prostě cestovat a být sám se sebou. Mně třeba chybí prostě vyrazit někam do přírody a brodit se lesy, lukami, poli a nechat na sebe působit energii. 

Nicméně každý hendikep má svá negativa, proto je to hendikep. Někomu vadí, že bez kontroly zraku nemůže řídit, někdo nemůže cestovat, někdo lituje to, že již nebude držet v ruce vazbu knihy a číst očima… Každopádně je zase spoustu jiných věcí, které i se zrakovým hendikepem dělat můžeme a buďme za to rádi. 

Ať se zrakově postižený pohybuje za pomoci průvodce, za pomoci naučených tras či svým alternativním způsobem, pak je to jeho volba a nikdo nemá právo tuto volbu zpochybňovat či nikterak podrobovat kritickému zhodnocení. 


Komentáře