V následujícím textu bych se ráda zamyslela nad tím, jaký význam má pro mě – jako pro zrakově znevýhodněnou – čtení. A to čtení nejen knih jako takových, ale vlastně v mém případě poslech audionahrávek.
Můžu říct, že láska ke knihám mě provázala od mala. Zdědila jsem to asi po mém otci, který je stále vášnivý čtenář. Již od mala jsem různě po bytě nacházela knihy různých žánrů, různých názvů i autorů. Jelikož jsem četla stále svým zrakem za kompenzace silných dioptrických brýlí, tak si dodnes pamatuji přebaly knih, které můj otec četl. Vidím to jako dnes Poplach v kovářské uličce, Nonstop, Duna či Lovci mamutů. Ano, jak říkám, můj táta má široký záběr a já to mám po něm.
Takže v mém dětství dominoval Kocour Modroočko, Děti z Bullerbynu, Josífek a ryby, Krása nesmírná, ale koho jsem nejvíce milovala, byl Vítek. Vítek měl krásná velká písmenka, to se četlo jedna radost. Nosila jsem si knihy i ven, kde jsem si sama četla na čerstvém vzduchu.
Jenže s přibývajícím věkem se mi zrak horšil a čtení mi působilo spíše trápení a únavu nežli potěšení. I tak jsem v té době milovala klasiku jako Bylo nás pět či romantické dívčí čtení od Lenky Lanczové. K románům autorky jsem se ráda vrátila i v nekonečně dlouhých chvílích strávených po nemocnicích, kdy byly pro mě neskutečnou mírou odtržení od reality. Ráda bych zmínila spolužačku Lucku ze základní školy, která mi z románů Lenky Lanczové předčítala. Sama vlastnila snad všechny výtisky, které byly tehdy k dispozici.
Na gymnáziu se zrak stále horšil, učiva bylo velké množství, a tak jsem byla ráda, že zrakem pojmu, co je třeba. Na volnočasové čtení nezbýval čas a ani elán. Jak se blížil maturitní ročník, tak bylo třeba pomalu odškrtávat ze seznamu povinné literatury. Tehdy jsem opravdu podlehla kouzlu knihy. Začala jsem pravidelně navštěvovat slepeckou knihovnu, která dodnes sídlí v Jagellonského ulici v Plzni. Nutno říci, že když si šel člověk vypůjčit čtivo, bylo třeba dorazit s prostorným batohem a dvěma igelitkami. Moje maminka pracovala kousek od knihovny, tak tam se mnou vždy zašla a společně jsme vláčely na zádech a v ruce magnetofonové pásky s nahrávkami. Ale mělo to své kouzlo, člověk si došel pro knihu, přivezl si ji domů a pak ji musel zase vrátit. V dnešní době se vše zkracuje, a tak stačí udělat pár kliků, klidně u toho můžete ležet, a už čtete. I když v době covidové má toto své nesmírné výhody, když jsou veřejné knihovny zavřené. Zrakově postižení mohou číst stále bez ohledu na pandemická opatření.
Zůstaňme tedy ještě na gymnáziu. Začala jsem hltat díla klasické i moderní literatury. Často jsem četla i do pozdních nočních hodin. Nebyli mi cizí Remarque, Hemingway či Rolland, u jehož románu Petr a Lucie jsem se dojímala. Ale nepohrdla jsem ani Markétou Lazarovou od Vladislava Vančury. Avšak nejvíce mi k srdci v té době přirost Alberto Moravia a jeho romány. Nebojím se říci, že kvůli nepřebernému množství knih, které jsem do maturity načetla, jsem zvládla maturovat z českého jazyka za dva a to, aniž bych se stihla připravit. Jelikož jsem byla těsně před maturitou propuštěna z nemocnice. O podrobnostech této mé životní etapy se dozvíte více zde: Jak mi autonehoda změnila život (blindicka.com)
Jak jsem již zmínila, neumím si představit, že dny, v součtu týdny či měsíce, co jsem trávila v nemocnici, bych měla prožívat bez kvalitního čtení. V nemocnici jsem četla neustále. Často i po nocích. Nemusela jsem tak přemýšlet nad tím, co bude, až se vrátím z nemocnice. Nad tím, že zase uvidím hůř, anebo neuvidím vůbec. Čas mi tak utíkal rychleji a byl snesitelnější. Když jsem balila nezbytnosti do nemocnice, nesmělo chybět zavazadlo s kazetami. Moji rodiče kromě pochutin přinášeli a odnášeli kazety do a z nemocnice.
V pozdějších letech jsem pak již nosila přehrávač a MP3 knihy v něm. Samozřejmě, když nebyla kniha ve verzi audioknihy, tak i digitální verze potěší. Pokud máte připojení k internetu, tak můžete stahovat knihy, jak máte náladu. Nelíbí se obsah? Nevadí. Za pár vteřin do svého zařízení stáhnete něco jiného. Možnosti čtení knih pro zrakově postižené najdete zde: Jak čtou knihy lidé se zrakovým hendikepem? (blindicka.com)
Když se mi obsah magnetofonové pásky moc nezamlouval, i tak jsem ho dočetla, jelikož jsem neměla z čeho vybírat. A to si představte, že čtete knihu, která je cca na deset šedesátiminutových kazet a zjistíte, že jedenáctá kazeta chybí a vy se nedozvíte, jak kniha dopadla. Poptáváte ztracenou kazetu po knihovnici, která hledá, ale nenachází… A nebo uprostřed čtení je 15 minut tak zmuchlaných, že nevíte, co se v ději odehrálo, a podobně tomu je skoro na každé z kazet v titulu, co čtete. Kdo pamatuje, ví, že bílé kazety značky Emgeton tohle rády dělaly.
Časem se začalo přecházet na formát MP3 na CD, které se dají také v knihovnách pro zrakově postižené půjčovat. Pro ty už jsem však tak hojně nechodila. Jelikož s převodem na CD začaly vznikat různé digitální knihovny, a tak jsem přešla na snadnější a rychlejší způsob stahování. Čtení audio/digi knih do detailu popisuje článek zde: Čtení audio/digi knih: existují různé varianty, znáte je všechny? (blindicka.com)
Dnes můžu říct, že jsem přečetla stovky knih různých žánrů – četla jsem horory, detektivky, historické romány, válečné romány, romantické, thrillery či fantasy. Avšak mému srdci je nejbližší žánr SCI-FI, a to díla od Briana Aldisse či Isaaca Asimova. Mimochodem tyto dva pány jsem často potkávala v tátově knihovně. Proto Nonstop a série o Nadaci jsou pro mě klasická díla sci-fi.
Ale koho zbožňuji nejvíce a romány tohoto autora hltám jedním dechem, je Frederick Forsyth, který píše převážně špionážní romány. Knihy jsou plné napětí s dokonalým a detailním popisem všech hrdinů, situací a míst, kde se děj odehrává. Klobouk dolů před jeho smyslem právě pro detail a popis, také velký obdiv patří překladatelům jeho děl, jelikož originál může být kvalitní, ale když není kvalitní překlad, tak pak je vše tzv. „ztraceno v překladu“.
Co je pro mě však vrchol literárního zážitku je, když je dílo pana Forsytha načteno Janem Hyhlíkem, jehož hlas je pro špionážní prostředí jako stvořený. A já tuto kombinaci prostě miluju. V loňském roce vyšel – zatím poslední – román Forsythův Liška, u kterého jsem se musela spokojit se Zuzanou ve Voice Dream Readeru, jelikož nedočkavost a očekávání po letech byly silnější.
Často dostávám otázku, bez čeho si neumím představit život jako člověk se zrakovým hendikepem? Odpověď je tedy nasnadě – je to možnost čtení knih či poslechu rozhlasových her či divadelních adaptací. Mluvené slovo je to, co by mi chybělo nejvíc ze všeho.
Komentáře
Okomentovat