Lze se připravit na ztrátu zraku?

 V tomto textu bych ráda sdílela můj proces vyrovnání se se ztrátou zraku, i když nebyla náhlá, ale postupná. A přicházela jsem o zbytky zraku nikoli zrak zdravý a úplný. 

Na základní škole

Od malička, když jsem nejprve byla zcela slepá, jsem slýchala, že můj zrak je velmi křehký, že tak, jak vidím, na co jsem zvyklá, se může velmi rychle změnit, a to k horšímu. V této době jsem si neuměla představit, jak by se toto mohlo stát, když chodíme na pravidelné kontroly do pražského Motola, kde nikdy nic špatného neprorokovali a lékařka byla vždy milá a usměvavá… Upřímně, byla jsem dítě na prvním stupni základní školy, takže i kdyby něco špatného lékařka predikovala, tak by se to ke mně s velkou pravděpodobností nedoneslo, mluvila by o tom nejspíše pouze s mými rodiči. V tomto je dětské myšlení milosrdné, nad vážností situace neumí nebo nechce uvažovat. Žila jsem zkrátka přítomností. 

Nicméně, i pedagogové ve škole věděli o mé progresivní oční vadě od mých rodičů, a tak v šesté třídě jsem se začala učit Braillovo bodové písmo s tím, že do budoucna se mi může hodit, kdyby se mi zrak náhle zhoršil. Tuto skutečnost jsem však já slyšet nechtěla, ale umět něco, co každý nezná a neaplikuje, mě velice lákalo. Dnes jsem velmi ráda, že jsem se bodopis učila takto na základní škole, což pro všechny studenty automatické nebylo. Tehdy jsme tuto dovednost získali jen ti, kteří měli opravdu zásadní poškození zraku.

První zkouška 

První zásadní zkouška přijetí ztráty zraku mě potkala ve 14 letech, kdy jsem během pár hodin přišla o zrak na pravém oku. Dodnes nedokážu určit, kdy se stalo, že jsem přestala vidět. Ale naprosto přesně si uvědomuji, jak sedím za psacím stolem v dětském pokoji a přijde mi, že svět vnímám trochu jinak, než jsem byla zvyklá. Zakryla jsem si levé oko a nebylo kolem mě nic… Moje pravé oko bylo vždy o hodně slabší než oko levé. Využívala jsem jej minimálně. Viděla jsem na něj jen skromně. Často jsem absolvovala různá oční cvičení na jeho posílení, nosila jsem okluzor, ale také např. tmavou černou kontaktní čočku na oku levém, abych to pravé trénovala, a nepřetěžovala levé. 

Najednou to však bylo jiné… Na pravé oko jsem asi neviděla. Píšu „asi“, protože to byla varianta, která se přece nestane jen tak, aniž bych to nějak průběžně pozorovala. Domnívala jsem se, že když budu ztrácet zrak, že to bude postupná změna nikoli, že se to stane náhle bez varování. Říkala jsem mojí mámě, že asi hůř vidím, že je to nějaké divné. Velmi záhy jsme zjistily, že nevidím na oku vůbec. Začal tedy kolotoč očních vyšetření, nikdo nedokázal určit, proč tak náhlý zvrat. Absolvovala jsem různá vyšetření v Plzni, posléze byl nutný převoz do Motola, poté na Karlovo náměstí do Prahy. Tam mi bylo řečeno, že pravé oko již nic nezachrání, a navíc mi byl zjištěn velmi vysoký nitrooční tlak, který nastartoval další cestu postupné ztráty zraku. Lékaři však podotkli, že vzhledem k očním komplikacím od narození není stav jedinečný, ale byl očekávatelný. Jen se nedalo říci, kdy nastane. Což ve 14 letech nebylo ani uklidňující ani povzbuzující. Vůbec přístup doktorů byl velmi chladný a necitlivý.  

Jak jsem to zpracovala? 

V tomto případě jsem žádné významné trudnomyslnosti nepropadla. Pouze při hospitalizaci mě napadaly myšlenky ve smyslu, kolik mám tedy času, než podobný scénář nastane i na oku levém? Pravda je, že moje okolí kolem mě chodilo po špičkách. Když jsem se vrátila do školy, tak všem bylo divné, že jsem zpět po poměrně krátké době po hospitalizaci. Bylo to v řádu asi tří týdnů od zjištění slepoty. Kamarádi i učitelé byli všichni tak milí, ochotní až lítostiví, nějak jsem nechápala proč. Až později jsem byla schopná vyhodnotit, že přijít o zrak v pubertě ze dne na den je dost velká psychická zátěž pro mladého člověka. Já to ale takhle necítila, dnes za to děkuji vesmíru. 

Jenže to, že jsem se vrátila tak brzy po události mezi vrstevníky, mi pomohlo nejvíce. Nahlas jsme o tom, co se mi stalo, nemluvili. Pro ně jsem to byla stále stejná já. Pořád jsme byli veselí, užívali si života a pubertálních časů přesně tak, jak jsme mohli a zvládali. Proces přijetí toho, že do konce života budu používat pouze jedno oko, byl tedy pro mě takový plynulý a pozvolný. Pamatuji si, že jsem o situaci nejvíce přemýšlela večer v posteli před spaním, kdy se člověku honí myšlenky nad vším, co se v životě děje. Jak jsem ale zmínila v textu, věděla jsem, že můj stav není stabilizovaný, že něco takového přijít může, ale připravena jsem na to rozhodně nebyla. I když mě na to vlastně stále upomínali lékaři i vyučující, ale ten zlom byl tak náhlý, že i tak to byl ohromný šok pro mě i celé mé okolí. Každý z mých blízkých doufal ve skrytu duše, že tato situace nenastane dlouhá léta. 

Autonehoda

Jak se mi změnil život po prodělané autonehodě již víme z jednoho mých raných článků. Po tom, co jsem se vzpamatovala z následků silného otřesu mozku po sražení vozem, jsem začala zjišťovat, že vidím mnohem hůř než před nehodou. Oko neustále těkalo, zavíralo se, nevydržela jsem číst text ani pár minut… Bylo to však třeba měsíc po tom, co jsem málem zemřela, tak jsme si doma říkali, že po prodělané kontuzi mozku je to normální, že musím dát tělu čas, aby se zregenerovalo. Tento závěr zněl logicky, ale byla to spíše taková berlička, aby člověk nemusel přemýšlet nad tím, že důvod není rekonvalescence po nehodě, ale její následky. 

Až když se mi začaly objevovat v zorném poli různé tečky, pavučinky a další podivnosti, které tam nepatří, bylo třeba si přiznat, že je nutné vyhledat očního lékaře. Na dotaz, proč jsem k němu nešla hned po nehodě, ráda odpovím tak, že jsem nemohla dlouhou dobu ani stát, sedět, těžko jsem došla po bytě. Přesun k dalšímu lékaři v tomto stavu byl nepředstavitelný, ale nutný. 

Lékař velmi rychle zjistil, že mi padá oční sítnice, což po tom, co jsem zažila, není divu. Následovala tedy operace, která dopadla dobře. Oko ji zvládlo, sítnice byla přišita, držela, stálo v propouštěcí zprávě. V té době mi bylo skoro dvacet let. Nejvíce jsem se bála narkózy nikoli výsledku operace. Vůbec by mě nenapadlo, že by se nemusela podařit. Operace trvala několik hodin. Když mi na druhý den sundali obvazy, tak jsem viděla. Všechny ty projevy padající sítnice zmizely, byla jsem pro zatím spokojená. 

Jenže velmi rychle jsem zjistila, že můj stav vidění není takový, jaký býval celé roky předtím. Brýle, které jsem nosila, jsem již využít nemohla, a to už nikdy. Prý dostanu třeba někdy nějaké nové, až se oko zahojí. To znělo logicky, avšak k nošení brýlí a následné korekci již nikdy nedošlo.

Nevěděla jsem však, co s tímto stavem mám dělat? Neviděla jsem v tu dobu na hodně věcí, které jsem k životu potřebovala. Nepřečetla si nic, ani obří nápisy na dveřích. Lidé byly pouze tyčky, stíny či obrysy, všechna světla zářila více než kdy jindy. Při přesunu z místa na místo jsem hledala body, kterých se chytnu, neboť jsem si neviděla pod nohy ani na cestu před sebou

A tak jsem si vytvořila opět milosrdnou lež, která mi velmi pomohla přežít dobu strávenou v nemocnici. Opět a zase v nemocnici, sotva mě pustili z JIP, už jsem ležela na oční klinice. Řekla jsem si, že než mě pustí domů, tak se oko zahojí, a budu zase vidět tak jako dříve.

Jenže ono se tak nestalo. Oční lékaři byli spokojení, jak se operace vydařila, oko se krásně hojilo, jenže já stále neviděla tak, jak jsem byla zvyklá. Najednou jsem šla domů a tam to bylo o to víc složitější. Nešlo mi najednou nic, neviděla jsem na PC, nemohla jsem psát rukou na papír, nepřečetla jsem si program v televizi, ani s lupou, co jsem používala během studia na gymnáziu, nápisy na produktech mi byly cizí, mobilní telefon ležel nepovšimnut. Ale co více, nemohla jsem jít sama ven pohybovat se všude tam, kde chci být. Ztráta této samostatnosti pro mě byla asi nejtěžší. Ani do potravin pro rohlíky jsem nedošla. Byla jsem zvyklá od mládí všude chodit samostatně, i když jsem viděla mizerně, vždy jsem si poradila. Najednou to nešlo. 

Hned na následující kontrole jsem se optala lékaře, jak dlouho to bude ještě trvat, než uvidím?  Nejprve nepochopil, jak to myslím, však mi oko pěkně opravili, a zrak jsem neztratila. Ale já chtěla být jako předtím vším prožitým. Lékař mi odpověděl velmi rychle bez obalu tak, jak to bylo, vyložil karty na stůl. Bylo to sice jako blesk z čistého nebe, ale bylo třeba to říci a slyšet to. Následně začít informace zpracovávat. Řekl, že už nikdy neuvidím tak, jak bych chtěla. A také zdůraznil, že moje oko má toho hodně za sebou, že pravděpodobně tohle není konečný stav ani poslední operace…

Auto nehodu jsem si zažila v roce 2001, od té doby jsem absolvovala desítky operací, kdy už je všechny nespočítám. Vždy po zákroku se zrak zhoršil tím, jak se oko stále operovalo a vyndávalo z důlku. I dnes probíhají stálé procesy, které mi znekvalitňují vidění, teď je na vině rohovka a procesy na ní. 

Přijetí změny stavu

Tentokrát proces vyrovnání se s tím, co se změnilo, co se stalo, a co je třeba pochopit, zpracovat a přijmout, probíhal úplně jinak než v roce 1995, kdy mi bylo 14 let. Byl to nával negativních emocí, slz a pocitů nezdaru, zmaru a neštěstí. V roce 1995 jsem věděla, že mám ještě jedno funkční oko, které mě však v roce 2001 zradilo a třetí možnost jaksi už nebyla… 

Přicházely existenční otázky, co budu dělat, jak budu žít, jak budu pracovat, jak budu studovat, a jak se to vlastně dá vše dělat a zvládat bez zrakové kontroly? Lékař mě varoval před tím, abych se neupínala na pokroky medicíny, které určitě přijdou, ale ne v takovém rozsahu, abych zázračně prozřela. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že měl pravdu. Jistě proběhla fáze vzteku na lékaře, který mi nerozumí a určitě za vše může on. 

Čekat stále kontrolu od kontroly na něco, co pravděpodobně nikdy nepřijde, nemá cenu. Co mi pomohlo? Pro mě byla terapie něco dělat. Hlavně nesedět v koutě a litovat se. Chtělo se to zabavit. Bylo jedno čím. Já začala chodit s rodiči na zdravotní procházky, ačkoli jsem předtím rodinné procházení vypouštěla ze svých aktivit. Hodně jsem zkoušela dělat staré věci novými způsoby. V domácnosti jsem se zabavila tím, že jsem hledala možnosti, jak získat informace či jsem zkoušela udělat činnosti sama, než přijde domů někdo z rodiny. Zkoušení nového mě velmi bavilo, i když často z toho byl debakl, ale to k učení se novému přece patří. Čas mi tak rychleji utíkal. Dny a týdny plynuly. Hodně jsem si zvykla číst (poslouchat) knihy, opravdu ve velkém množství, což mi vydrželo dodnes. Pořídila jsem nový počítač, chodila studovat na Západočeskou univerzitu, seznámila se snovými lidmi. A i když stále probíhal rok, kdy se staly všechny tyto události, tak se hrany obrušovaly stále více. Nemyslela jsem tolik na proběhlé. Měla jsem nové podněty, nové zkušenosti a nové šance něco tvořit, dělat a učit se. A tak jsem postupovala stále dál a dál od těch všech událostí roku 2001, až si je připomínám snad jen 12. 1., kdy je mé výročí od nehody. 

Univerzální návod, jak se vyrovnat s nástrahami osudu, neexistuje. Mně pomohla trpělivost a pevná vůle, nechtěla jsem se vzdát bez boje a odhodlání. Toto vše je však dáno povahou a vůlí k životu. Ale možná i dalším by mohlo pomoci zaměstnat hlavu i ruce nějakou činností, aby člověk nevymýšlel různé kontraproduktivní teorie. Mně vždy pomáhalo soustředit se na svůj rozvoj, posléze nabytá znalost a zkušenost mě motivovala k dalšímu kroku na cestě k samostatnosti. A jestli mě mrzí to, že nevidím jako před dvaceti lety? Ano, samozřejmě. Jenže je to záležitost, která už zmizela v čase, nemůžu změnit minulost, tak je škoda se jí zabývat v myšlenkách v přítomnosti. Momentálně pracuji s tím, co mám, co je a co se děje. To můžu ovlivnit, podílet se na tom, případně to změnit. Co již proběhlo, nezměním, ani do budoucnosti nevidím, těžko se tedy upínat na to, co nevím, zda se někdy vůbec stane. 

O této své životní zkušenosti se ztrátou zraku jsem také hovořila v Českém rozhlase Plzeň v listopadu 2023, můžete si poslechnout na odkaze: https://plzen.rozhlas.cz/tyfloservis-pomaha-uz-vice-nez-30-let-nevidomym-a-slabozrakym-lidem-9126037