Základní škola – moje pevné základy

    V posledních dnech hodně médii rezonovalo uzavření speciálních škol v důsledku pandemie koronaviru. V této souvislosti jsem měla možnost natáčet s Českou televizí, Českým rozhlasem Plzeň, ale také CNN Prima news. Všechny tyto reportáže se týkaly toho, jak právě restrikce kolem šíření nemoci COVID-19 znesnadňují život zrakově postiženým.

Linda čte u stolu v knihovně


    Důraz se kladl právě na problémy spojené s distanční výukou pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Zmiňované televizní štáby v této souvislosti navštívily i základní školu pro žáky se zrakovým postižením a vadami řeči v plzeňské Lazaretní ulici.

    Tuto školu jsem i já navštěvovala. Dnes bych vám ráda řekla jak to, že jsem chodila právě do této speciální školy, bylo a vlastně je pro mě velmi důležité. Vím, že posledních pár let rezonují společností pojmy jako integrace a inkluze, tyto pojmy se neustále vymezují, neustále se o nich hovoří, vytváří se hranice mezi těmito pojmy, určují  se pravidla jednoho či druhého. 


    Já při svém studiu zažila také část tohoto pojmosloví – to znamená, že jsem základní školu studovala na speciální škole, na gymnáziu jsem byla v integraci. Obě tyto zkušenosti pro mě byly důležité. Nějakým způsobem mě utvářely. A pokud svůj život vyhodnocuji, tak si myslím, že tato kombinace pro mě byla to nejlepší, co jsem já a moji rodiče mohli zvolit.


    Určitě tím nechci říct, že bez speciální školy to nejde, že nejdůležitější na světě je integrace. Chci tím říct, že pro každého jsou potřeby individuální, a tak někdo tráví svůj studijní život pouze na speciálních školách, další zvládne studium v integraci, další zvládne kombinaci obojího. Je tedy pouze jen na osobnosti člověka, jeho rodičích, blízkých a výchovných či pedagogických poradcích ve speciálních pedagogických centrech, jak potřeby daného jedince vyhodnotí. O této problematice jsem ale dnes hovořit nechtěla.


    Chtěla jsem tak trochu zavzpomínat, jak pro mě bylo zásadní to, že jsem mohla navštěvovat naši plzeňskou školu pro žáky se zrakovým postižením. Když jsem začínala chodit do první třídy, tak naši školu tvořily dvě části. První a druhý stupeň, jak už to bývá. Akorát že v našem případě tyto dva stupně byly od sebe oddělené budovami, a to v naprosto odlišných ulicích a v naprosto odlišných areálech.


    Protože máme v Plzni také speciální školu pro žáky se sluchovým postižením, a tenkrát škola pro zrakově postižené neměla svojí tak velkou budovu, kam by se vešly všichni žáci, tak jsme společně pobývali právě ve škole pro žáky se sluchovým postižením. Toto byla pro mě opravdu zajímavá zkušenost, protože na půdě jedné školy byly děti, které neviděli, a zároveň děti, které neslyšely. 


    Zdá se, že jsme spolu nemohli nikterak komunikovat a jen se tak míjeli. Jak já si pamatuju, nebylo tomu tak. Nijak aktivně jsme se sice nestýkali, ale když jsme se potkávali na chodbách, tak jsme se zdravili, a jak já si pamatuju a cítím, tak jsme se vzájemně respektovali a vycházeli spolu. 


    A musím se svěřit s tím, že škola v Mohylově ulici, kde jsme na prvním stupni sídlili, má pro mě dodnes nějaké magické kouzlo. Velmi často se mi o těchto prostorách školy zdává. Škola má už dnes trošku jiný charakter, prostory, které jsme dříve obývali, ať je to tělocvična, šatny, či plavecký bazén, tyto dnes slouží komerčním účelům. Ale přesto na ni strašně ráda vzpomínám a doufám, že se tam někdy budu moct podívat jako návštěvník a osvěžit si báječné chvíle, které jsem tam zažila. 

    

    Strávila jsem tam svůj první školní den, poznala jsem tam své první kamarády, kteří měli také zrakové postižení jako já. Do té doby jsem neznala nikoho, jako jsem byla já sama – s oční vadou. V první třídě jsme byli čtyři - já, Jirka, druhý Jirka a Zdeněk. Bylo to neuvěřitelné. Čtyři děti ve třídě. A měli jsme výbornou paní učitelku Janu, na kterou dnes s velkým respektem, a zároveň trošku smutkem či lítostí vzpomínám. Naší třídní učitelce se v průběhu let stala nešťastná nehoda na jízdním kole. Dodnes si nese zdravotní následky. Byla skvělá učitelka, trpělivá – prostě výjimečná. Také, když jsem byla malá, první či druhá třída, chtěla jsem být paní učitelkou. Ona mi byla právě velkým vzorem, chtěla jsem být jako ona. 


    Jak jsem již zmínila, škola v Mohylově ulici, byla velmi prostorná, byla zde budova s třídami, kde probíhala výuka, byla zde veliká jídelna, ale také další budova, kde sídlil internát, neméně rozlehlá. Také zde bylo velké administrativní křídlo s kancelářemi, a dokonce poměrně pěkný sál, který mi tenkrát připomínal menší kinosál. Až na to, že sedadla nebyla koženková, ale spíš taková plyšová. Za což bych samozřejmě po tolika letech dnes ruku do ohně nedala. Myslím tím ten potah těch sedadel.


    Škola měla také ohromnou vstupní halu, kde na nás čekali vždy rodiče. Hale dominovala velká palma v ohromném květníku. Dodnes si ji pamatuji. Je třeba se také zmínit o druhém stupni naší základní školy. Ten se nacházel o pár ulic níže od této zmiňované školy pro sluchově hendikepované. Byla to budova s krásnou velkou zahradou, kam jsme společně chodili na pozemky. Pěstovali různé plodiny a také se například účastnili společného třídního focení. Zahradu jsem měla moc ráda. V budově se tedy nacházel druhý stupeň tříd, včetně internátu. Nemůžu vám říct proč, ale tato budova na mě působila jaksi negativně. Měla jsem v ní špatný pocit a vždy jsem se těšila, až půjdu domů. Občas se totiž stávalo, že naše třídní paní učitelka byla nemocná, a tak jsme výuku trávili s jinou třídou právě v této budově. Byla jsem tam opravdu nerada, ale racionálně nemůžu říct, proč se tak dělo.


    Pokaždé, když jsme tam byli, tak jsem si říkala, že za pár let tam budu pravidelně chodit taky. Nač jsem se opravdu netěšila. Jenže vesmír mě asi vyslyšel a náš úžasný pan ředitel pro nás zařídil školu zcela novou a společnou pro všechny třídy včetně mateřské školky. Na jednom pozemku tedy byla budova prvního a druhého stupně, mateřské školy, byla tam také jídelna a i prostor, kam se mohli sázet květiny a obdělávat rostliny. Veliká budova internátu byla o ulici výše, několik desítek metrů od školy. V tomto rozložení, dnes i včetně prostorné tělocvičny, se škola nachází dodnes v plzeňské Lazaretní ulici.


    Dodnes si pamatuji, jaké to bylo, když jsme do nové školy přišli poprvé. Já právě začala chodit na druhý stupeň, to je do šesté třídy. Na seznámení se s novými prostorami šli s námi první den i naši rodiče. Ačkoliv jsme byli už velcí, a doprovod jsme nepotřebovali, ale bylo skvělé, když se naši rodiče mohli podívat tam, kam další roky budeme chodit. A bylo se čím chlubit a nač koukat.


    Třídy a celý prostor voněl novotou. Cítila jsem se tam skvěle, mohli jsme být všichni pohromadě a když chtěl někdo přejít z prvního stupně na druhý, tak akorát použil spojovací chodbu, kterou jsme jako děti, přirozeně, měli všichni rádi, a chtěli jsme stále courat sem a tam. Později byla celá chodba vyzdobená výkresy z hodin výtvarné výchovy. Ještě před pár lety jsem tam našla i své dílko, a to páreček brontosaurů v trávě. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem ho kreslila. Měla jsem totiž období dinosaurů, kdy jsem četla a studovala vše, co se dalo zjistit o období, kdy žili.  Znala jsem fáze druhohor a všechny druhy a podruhy dinosaurů. Škoda, že si lidský mozek nepamatuje vše, co kdy pojmul. On si to možná pamatuje, ale my nevíme, jak se k tomu dostat.


    A proč to všechno píšu? Protože, jak na prvním stupni, ale hlavně na druhém stupni, v naší škole jsem se cítila prostě šťastně. Bylo to pro mě období, kdy jsem neměla starosti, a když pak starosti přišly s oslepnutím pravého oka, tak za pomoci mých kamarádů a učitelů jsem to naprosto skvěle zvládla. Věděla jsem, že na mě myslí a že mě mají rádi. Když si to vybavuji dnes zpětně, tak mám pocit, že jsme se nebáli ničeho. Nikomu z nás nepřišlo divné, že jeden vidí tak a druhý zas onak. Prostě jsme si pomáhali a společně prožívali vše, co prožívá asi každý zdravý jedinec na základní škole. 


    Učitelé dokázali ocenit, když nám něco šlo, samozřejmě dokázali také pokárat, když nám něco nešlo. Určitě to nebylo tak, že by nám bylo něco prominuto, protože na to nevidíme. Naopak jsme dostávali různé výzvy – jako noční bojovka na škole v přírodě v Kovčíně, které jsme museli překonávat. Rozhodně jsme se toho nebáli. 


    Pan ředitel objednal autobus, vyvezl nás do Itálie, Španělska a Chorvatska. Nevím, zda to pro pedagogy byla velká výzva, zda je u toho provázel velký stres, ale každopádně to na nich nebylo znát. Měli plny autobus dětí s různým stupněm postižení zraku či jinou vadou, ale naprosto s přehledem nám dokázali udělat skvělý program v zahraničí. Tyto školy v přírodě jsme si náramně užívali, Pro nás jako pro děti to byl ohromný zážitek. Díky základní škole jsem se vlastně prvně dostala k moři. Dodnes si pamatuji na vzrušení, když jsem prvně viděla moře. Ráda z těchto výletů čerpám vzpomínky. I když jsem na jedné škole v přírodě v Itálii dostala angínu, a učitelé mě v noci chodili budit, aby mi dávali penicilin, tak jsem se cítila v bezpečí a spokojená, že jsem u moře.  


    Jako dítě samozřejmě nevím, na kolik to bylo pro pedagogy fyzicky a psychicky náročné. Nevím, kolik úsilí to stálo, abychom mohli všichni jet společně k moři, ale každopádně si myslím, že nám všem to dalo zážitky a zkušenosti do života k nezaplacení. V té době jsme také neměli přehršle kompenzačních pomůcek. Technickou vymožeností byl příchod stolních kamerových lup, kterých však také byl nedostatek kvůli jejich finanční náročnosti. Rozhodně to nebylo tak, že by snad měl každý svojí na pracovním stole. K dispozici byly lupy do ruky, a to bylo tak vše, co si pamatuji. Samozřejmě existoval Pichtův psací stroj, tabulka a bodátko na psaní Braillova bodového písma. 


    Za mého studia na základní škole nestudoval s námi nikdo, kdo by byl zcela nevidomý. A tak Pichtův psací stroj a další pomůcky se využívali pouze na výuku Braillova bodového písma, a to navíc ještě pro jednotlivce, ne všichni jsme se učili „Brailla“. Ale i s tím, co jsme měli, jsme si vystačili. 


    Absolutně nemám pocit, že by mi tenkrát něco chybělo, a jak říká můj kamarád Honza, je třeba mít dobré základy, aby bylo na čem stavět. A přesně tak to vnímám i já sama. To, co jsem se naučila na základní škole, tak z toho jsem čerpala při dalším studiu na gymnáziu. Jmenujme třeba paní učitelku Hrdou, která byla opravdový ras ve výuce českého jazyka. Nutno říci, že díky její výuce byla moje doktorská práce oceněna jako jedna z nejlepších stylisticky a gramaticky napsaných na katedře Etnologie Západočeské univerzity. A nezapomenu také zmínit skvělou učitelku matematiky paní Krupařovou. Tenkrát bych samozřejmě o učitelce matematiky neřekla, že je skvělá. Ale díky ní jsem mohla zvládnout náročné učivo matematiky na gymnáziu. Kdybych neměla tyto základy, tak netuším, jak by to dopadlo. Tedy tuším – špatně. 

    

    Tímto článkem chci tedy poděkovat srdečně všem těm, o kterých článek je, že tenkrát byly takoví, jak si je pamatuju a že jsem jim za to nesmírně vděčná – nejvíce panu řediteli Vošahlíkovi, který má navždy místo na vždy místo v mém srdci. A vám všem přeju pevné základy ve všem, co děláte.


  


Komentáře

  1. Milá Lindo, dostali jsme odkaz na tuto Vaši vzpomínku na ZŠ. Paní učitelka Jana z 1. stupně byla moc potěšená, jak hezky o ní píšete. Pozdravuje Vás a vzpomíná na Vás. Rádi budeme Váš blog dál sledovat. Ať se Vám daří. Jana N. mladší (novaj@volny.cz)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Jano,
      moc děkuji za krásný vzkaz, opravdu jste mne potěšily. Srdečně zdravím a vzpomínám... Linda

      Vymazat

Okomentovat