Text přináší obavy, postřehy a zkušenosti zrakově postižených. Určitě to nejsou obecnosti, které by šlo aplikovat na každého zrakově postiženého, ale podobné či totožné obavy zrakově hendikepovaní mívají či v životě zažili.
Objevující se obavy
Jak bylo psáno, nechci textem zobecňovat zkušenost všech zrakově postižených lidí. Každý člověk je jiný a každý může podobné situace prožívat jinak. Přesto se některé situace opakují a myslím si, že stojí za to o nich mluvit.
Objevují se například obavy spojené s návštěvou nemocnice. Člověk se zrakovým postižením jde na vyšetření, které se týká jeho zdravotního stavu nesouvisejícího se zrakovým hendikepem. Má samozřejmě své vlastní obavy – neví, co se bude dít, jaký bude výsledek nebo jak bude probíhat samotné vyšetření. Pokud jde například o nějaký invazivní zákrok, soustředí se přirozeně na to, co čeká jeho samotného.
Zrakově postižený člověk však často řeší ještě něco dalšího. Ve stejné míře, někdy dokonce ve větší, přemýšlí nad tím, jak na něj budou v neznámém prostředí reagovat ostatní lidé. Jak se v prostoru zorientuje. Kdo ho případně dovede na vyšetření. Jak se dostane na toaletu. Co když bude potřebovat pomoc a nebude si o ni umět říct? Ne všichni zdravotničtí pracovníci jsou připraveni na příchod zrakově postiženého člověka. Ne vždy vědí, jak s ním komunikovat, jak s ním jednat, jak ho provést po vyšetřovně nebo jak ho doprovodit na místo, kam potřebuje. Neříkám tím, že se tak chovají všichni zdravotníci. Takové zobecnění by nebylo fér. Stává se však, že část personálu si v podobné situaci neví rady.
Pro člověka, který je navíc introvertní, teprve si zvyká na svou zrakovou vadu nebo ještě nemá svou roli zrakově postiženého člověka úplně zažitou, může být taková situace velmi stresující. Nemusí být ještě schopen sám sebe prosadit, vysvětlit, co potřebuje, nebo se sám sebejistě zastat. A právě potom může být pro něj návštěva zdravotnického zařízení větší zátěží, než by musela být. Nejen kvůli samotnému zdravotnímu problému, se kterým tam přišel, ale také kvůli obavám z reakcí okolí.
Podcenění
Někdy se navíc stává, že schopnosti zrakově postiženého člověka jsou podceňovány. A přestože to často není myšleno špatně, lidé mohou sklouznout k soucitnému způsobu komunikace, který působí, jako by nemluvili s dospělým člověkem, ale s dítětem. Přitom je komunikace se zrakově postiženým člověkem v mnoha situacích poměrně jednoduchá. Pokud je potřeba člověka usadit, stačí například položit jeho ruku na opěradlo židle a říct mu, že se může posadit. Pokud se má někam podepsat, je možné jeho ruku přiložit na místo, kde se má podepsat. Není potřeba kolem toho vytvářet velké prodlevy ani složité situace. A potom už je možné normálně komunikovat, jako s kýmkoliv jiným.
Příchod s dítětem
Problém nastává ve chvíli, kdy se do komunikace začne vkrádat soucit, nejistota nebo představa, že zrakově postižený člověk si sám nic nezařídí. Někdy situace vyústí až k pohrdlivým komentářům…
„Ježíš, nevidomá žena a má ještě dítě. Jak to všechno zvládne?“
Přitom taková žena může být zcela orientovaná ve svých záležitostech, v čase i prostoru a může si své věci bez problémů vyřizovat sama. Může pouze v některých situacích potřebovat pomoc, například při usazení, při nějakém konkrétním úkonu nebo při vyřízení určitého byrokratického procesu. To ale neznamená, že není schopná se o sebe postarat.
Již zmíněné obavy mohou být ještě výraznější v situaci, kdy je zrakově postižená žena právě matkou. Najednou nemá zodpovědnost pouze sama za sebe. Má také zodpovědnost za své dítě. Pokud přichází například do zdravotnického zařízení nebo někam vyřizovat úřední záležitosti, musí komunikovat nejen o svých vlastních potřebách, ale také o potřebách svého dítěte. A právě tady mohou vznikat další předsudky.
Přitom zrakově postižená matka může své dítě zcela běžně opečovávat. Potřebuje ale vědět, co se s dítětem děje, zvlášť pokud sama na danou situaci nevidí. Proto je tak důležitá komunikace. Nejde jen o to něco udělat. Je potřeba říct, co člověk (zdravotník, úředník) právě dělá, jak to bude probíhat, co bude následovat a případně jak dlouho to bude trvat. Pokud zdravotník nebo úředník něco zapisuje do počítače, může jednoduše říct, co právě vyřizuje. Pokud provádí nějaký úkon, může ho popsat. Pokud něco dělá dítěti, je důležité, aby o tom zrakově postižená matka věděla. Aby měla přehled o tom, co se s jejím dítětem děje, mohla položit doplňující otázku, na něco se zeptat, případně dítěti danou situaci vysvětlit, a náležitě se o něj postarat.
Základní věc: Komunikace
Je důležité zmínit, že v takových situacích může nastat frustrace na obou stranách. Zrakově postižený člověk může mít pocit, že si s ním personál neví rady. Přitom přišel do nemocnice kvůli úplně jinému zdravotnímu problému, než je jeho zrakové postižení. Najednou ale musí řešit ještě to, jak bude okolí reagovat na skutečnost, že nevidí. Frustrovaný může být zároveň i personál. Najednou má před sebou člověka, se kterým neví, jak má pracovat. Možná se ve škole nebo během svého vzdělávání pracovníci učili, jak komunikovat se zrakově postiženým člověkem, ale tuto znalost už dávno nepoužili nebo si ji nepamatují.
A potom se nelze divit tomu, že se zrakově postižený člověk může podobným návštěvám institucí začít vyhýbat. Nemusí se přitom vyhýbat samotnému procesu vyřizování svých záležitostí proto, že by ho nezvládl. Může se kontaktu vyhýbat kvůli reakcím lidí, se kterými se při tomto procesu setká. A nemusí jít pouze o zdravotnická zařízení. Mohou to být úřady, magistrátní budovy, různé odbory nebo jiná místa, kde člověk potřebuje něco vyřídit. Člověk může být zcela schopný svůj problém vyřešit, ale zároveň mít obavu z toho, jak se k němu budou ostatní lidé chovat.
Co tedy potřebujeme?
Podle mě především základní pravidla komunikace se zrakově postiženými lidmi. Takových pravidel je na internetu i na mém blogu dnes dostupné velké množství. Existuje například oblíbené desatero kontaktu se zrakově postiženým člověkem. Není ale podle mě nutné, aby měl každý člověk v hlavě přesně všech deset bodů. Mnohem důležitější je komunikovat přirozeně a logicky. Pokud si člověk není jistý, může jednoduše říct:
„Já teď nevím, jak s vámi mám jednat. Pojďme si o tom promluvit. Řekněte mi, co potřebujete, a já to ráda udělám.“
Nebo:
„Řekněte mi, kam vás mám dovést a kam si chcete sednout.“
„Řekněte mi, jak vám mám pomoct s podpisem.“
„Řekněte mi, jak to můžeme udělat, abychom společně zvládli vyšetření.“
Taková komunikace je podle mě mnohem důležitější než snaha všechno předem dokonale znát a posléze neumět aplikovat. Důležité je také nezveličovat problém. Zrakově postižený člověk nemusí potřebovat žádné zvláštní zacházení. Potřebuje především respekt, přímou komunikaci a možnost říct, co potřebuje. A hlavně s ním jednat jako se sobě rovným.
Proč o těchto obavách mluvím
Možná tyto situace prožívám příliš intenzivně. Možná je někdy příliš analyzuji nebo nad nimi příliš přemýšlím. Ne všichni zrakově postižení lidé budou mít stejné pocity a rozhodně nechci tvrdit, že toto je zkušenost všech. Přesto si myslím, že má smysl o těchto pocitech mluvit. Nejen proto, aby jim rozuměli lidé bez zrakového postižení, ale také proto, aby se za ně sami zrakově postižení nemuseli stydět. Možná zjistí, že v tom nejsou sami, že i někdo další přemýšlí před návštěvou nemocnice nad tím, kdo ho dovede na vyšetření, že někdo jiný má obavu z toho, jak bude reagovat úředník, že někdo další přemýšlí nad tím, jestli si dokáže říct o pomoc. Protože když člověk žije se zrakovým postižením, neřeší pouze svůj zdravotní stav a záležitosti kolem sebe. Často řeší také to, jak na něj budou lidé ve veřejném prostoru reagovat. A právě to může být někdy další, zcela samostatná zátěž.
Osvěta
Myslím si, že se to dá ovlivnit školením, osvětou a především neustálým sdílením těchto informací. Měly by se dostávat k lidem, kteří pracují s veřejností – ve zdravotnických zařízeních, sociálních zařízeních, na úřadech a na dalších místech, kde dochází ke kontaktu mezi lidmi. Všichni lidé nejsou zdraví. Velká část populace má nějaký zdravotní problém, ať už fyzický, psychický nebo jiný. Je proto přirozené, že se lidé při své práci budou setkávat také s lidmi se zdravotním postižením či dalšími omezeními a jedinečnostmi. Je potřeba, aby na takové situace uměli zaměstnanci reagovat. Ale také aby uměli reagovat zrakově postižení lidé mezi sebou, lidé bez handicapu mezi sebou, a především aby komunikace mezi všemi byla vzájemná, vstřícná a přívětivá.¨
Přímá, respektující a přívětivá.
Protože pokud se člověk nedokáže napojit na potřeby zrakově postiženého člověka, nemusí dobře proběhnout ani komunikace, ani samotný výkon, který má být proveden. Porozumění lidské stránce proto podle mě hraje zásadní roli. A někdy k němu stačí překvapivě málo, a to zeptat se, poslouchat, komunikovat a jednat s člověkem jako se sobě rovným.
Komentáře
Okomentovat