Neúcta či pohrdání lidmi s hendikepem?

Lidé reagují na různé podněty různě. Říká se, že co člověk nezná a nemá s tím zkušenost, tomu se směje, rozporuje to či má na to jediný a pravdivý názor. Stejně se to pravděpodobně promítá i při komunikaci s člověkem s bílou holí, tj. s někým, kdo má viditelný zrakový hendikep. Neúcta se projevuje hlavně v komunikaci.

Respekt a úcta

Každý nahlíží své okolí ze své sociální bubliny, proto mu odlišná skutečnost či jiné postoje druhých připadají pohoršující a nepřijatelné. Mělo by to být ale tak, že každý člověk je individualita se svými zkušenostmi, názory, sociálními a ekonomickými možnostmi. Proto je třeba tyto rozdíly respektovat. Jedná se i o to, že jeden je velký, další menší, silnější či hubený. Zrovna tak nejsme všichni zdrávi, máme různé typy hendikepů a omezení. Neměl by se tedy ale nikdo domnívat, že když je podle svého zcela zdráv, že je něco více než ten, který je nějak znevýhodněn. Již jsem se několikrát setkala s tím, že mi bylo řečeno, že dotyčný pracuje, odvádí daně, tím dělá i na mě, když pobírám invalidní důchod. Bylo to řečeno v tom smyslu, já se dřu a ty se doma flákáš na zadku. 

Opravdu jsem si nezvolila to, že jsem prakticky nevidomá. Ráda bych vykonávala pracovní proces přesně tak, jak by si dotyčný představoval, ale bohužel to není možné. Není však vůbec příjemné, když vám dává někdo najevo, že má ve společnosti mnohem platnější místo než vy, protože on chodí přece do práce. Jistě, z hlediska ekonomického a sociálního je to vcelku pravda, ale z hlediska lidského určitě nikoli. 

Tykání všem s hendikepem

Dalším takovým nešvarem, který pozoruji a který mi potvrdili i mí hendikepovaní přátelé je, že intaktní veřejnost ráda tyká lidem s hendikepem. Teď hovořím o zkušenostech lidí se zrakovým postižením. Mám několik takových příhod ve smyslu, že ke mně přišla paní říká: „Hele, to nevadí, že nevidíš, jsi moc pěkná a máš hezkýho psa…“ Další podobné výkřiky ve stylu: „Potřebuješ pomoc, můžeš jít, je zelená…“ Když jsem žila ještě s rodiči, což mi ale bylo už dost přes dvacet, a moje mamka mě doprovázela někam k lékaři, tak pokaždé, když lékař zjistil, že jsem s matkou, začal mi tykat… 

Ptám se, proč se tak děje? Myslí si lidé, že tím, že máme postižení, jsme nějak pro ně méněcenní? Tím, že na ně nevidíme, že je možné si k nám dovolit vše? Je to neúcta k lidem, kteří jsou nějakým způsobem nemocní, neúplní, že nemá smysl je respektovat? Je to nadřazený přístup někoho, kdo si myslí, že postižení nemají ve společnosti své místo? Domnívala jsem se, že snad ostatní nemají stejné zkušenosti, ale spletla jsem se. Dokonce jsem zjistila, že tento typ tykání dělají více muži, ale také směrem k mužům. I když moje zkušenosti jsou tak padesát na padesát.

Pokřikování není vhodné

Když jdu po ulici, tak je těch podnětů tolik, že nestíhám na všechny hlasy a ruchy reagovat. Proto na nějaké pokřikování ve stylu, hej ty, kam jdeš, jdi tam, jdeš blbě, dej pozor, nereaguji. Pokud se někdo mihne někde za mnou, pronese na půl pusy, nechceš pomoc nebo dávej bacha, tak není v mých silách odhadnout, jestli je to na mě či někoho jiného zvlášť, když hlas, co mi tyká, neznám. 

Komunikace a oslovení

Samozřejmě, že na ulici mě lidé nemohou oslovit jménem, když mi chtějí pomoci. Ale mohou přijít blíže a říci, zda nepotřebuji pomoci a položit mi ruku na paži či se mě dotknout, abych věděla, že je hovořeno ke mně. Navíc opravdu nemůžu reagovat na každý pokřik, který zaslechnu. Základem je tedy správné oslovení a kontakt s člověkem se zrakovým hendikepem. Pokud chcete takovému člověku pomoci, tak si ale ověřte, že vaše nabídka byla zaregistrovaná a dotyčný dostal prostor se k ní vyjádřit či že ji měl vůbec možnost zaregistrovat. Jelikož, když se soustředím na trasu prostorové orientace, tak nelze reagovat na vše tak, jak by člověk chtěl z hlediska bezpečnosti na trase. 

Pamatujte také na to, že člověk s hendikepem je stejný člověk jako vy. Má své pocity, zkušenosti, dovednosti a znalosti, zaslouží si stejný respekt a úctu jako každý jiný. Není tedy sebemenší důvod mu tykat, když se neznáte, oslovovat jej hej, ty či jinak hanlivě. 

A pokud se jako postižený setkáte s takovým způsobem chování, pak vězte, že je to vizitka toho, kdo se takto prezentuje. Nemějte v sobě pocit méněcennosti, i když vím, že takový střet s neomaleným člověkem zaručeně tyto pocity vyvolá. Snažte si to nebrat k srdci, i když sama vím, že reagovat na takové invektivy je dosti těžké a člověk není na to připraven, aby reagoval přiměřeně a s potřebným nadhledem.