Ráda bych v tomto textu přinesla popis pocitů, které může zažívat matka se zrakovou vadou. Je důležité tyto postřehy sdílet a vzájemně se podpořit, cítí-li to nějaký rodič se zrakovým postižením podobně. Jde o zpochybnění kompetencí rodiče, avšak ne vědomě, ale pro mě zásadně.
Přehnaná péče
Nestává se mi, že by někdo otevřeně pochyboval o mojí roli, a to matky s těžkou zrakovou vadou. Ačkoli připomínky a různé pochyby se samozřejmě objevovaly, a děje se tak stále. Komentáře pod příspěvky na sociálních sítích jsou takových nevyžádaných postřehů plné, ale přijde mi, že se pohled společnosti zlehka lepší. Chci tomu věřit, tak snad i více věří společnost tomu, že i člověk s těžkým zrakovým postižením je jejím platným členem se všemi potřebnými kompetencemi.
Jak bylo řečeno, jako nevidomá matka často nezažívám otevřený útok na své rodičovství. Mnohem častěji přichází něco hůř uchopitelného. Je tím přehnaná péče, opatrovatelství, o které jsem nežádala. Někdo vezme dítě za ruku dřív, než stihnu říct „počkej“. Někdo odpoví místo mě. Někdo rozhodne, co je bezpečnější, rychlejší, rozumnější. A já stojím vedle – fyzicky přítomná, ale symbolicky odsunutá. Vím, že mi někdo vědomě neubližuje. Jde o to mi pomoci. Často jde o příbuzné, lidi, kteří mě mají rádi. A přesto se v tom skrývá něco ponižujícího. Protože rodičovství není jen výkon. Je to autorita, odpovědnost, vztah. A když někdo bez vyžádání přebírá moje kompetence, nepřebírá jen úkol, bere mi mou roli.
Proč je to problém?
Protože dítě sleduje dynamiku. Vidí (a já to cítím), kdo rozhoduje, kdo zasahuje, kdo zachraňuje. Pokud jiný dospělý opakovaně vstupuje mezi mě a dítě v situacích, které zvládám, vysílá tím signál: maminka to nezvládne sama. A to je pro mě dvojí rána. Jednak osobní, zpochybnění mé schopnosti. Ale jde i o narušení přirozené hierarchie mezi rodičem a dítětem Ponižující to může být právě proto, že to nebývá otevřená debata o konkrétní pomoci. Je to předpoklad. Vidící člověk si spojí slepotu s nedostatečností. A tak preventivně jedná. Jenže tím mě staví do role někoho, kdo je permanentně kontrolován, kdo je pod dohledem, kdo musí dokazovat základní věci, které jiným matkám nikdo nezpochybňuje.
Pohnutky vidícího
Vidící to často dělají ze strachu, strachu o dítě. Vidící si promítá vlastní zkušenost – svět je pro něj vizuální, a tak si nedokáže představit, jak lze bez zraku adekvátně reagovat. Nevidí strategie člověka se zrakovým postižením, nevidí každodenní přípravy, schopnost identifikovat situaci jinými smysly. Vidí jen absenci zraku. A tak má pocit a potřebu hned zasahovat, vše rychle řešit, nabízet alternativy, jednat za rodiče, aniž by přemýšlel nad tím, zda je to vítané a správné. Někdy to může být i potřeba být užitečný. Pomoc může být způsob, jak si potvrdit vlastní hodnotu. Jenže pomoc, která není vyžádaná a která překračuje hranice, přestává být pomocí. Stává se přebíráním kompetencí.
Možná je v tom i takový předsudek, který je dosti zakořeněný, a to že společnost dlouho stavěla lidi se zrakovým handicapem do role těch, o které je třeba pečovat. Ne těch, kteří pečují. Nevidomý jako příjemce pomoci, ne jako autorita (rodič, vedoucí pracovník aj.). A tak vidící mají potřebu zasahovat tam, kde to není potřebné, ale vlastně to může být i kontraproduktivní více, než si umíme představit.
Jenže každé takové převzetí kompetence mě staví do nepříjemné pozice i vůči dítěti. Buď budu mlčet – a přijmu oslabení své role. Nebo zasáhnu – a člověk tak riskuje konflikt před dítětem. Obě varianty jsou náročné. A obě stojí energii, kterou bych raději věnovala samotnému vztahu. Velmi často i pak člověk narazí, když se snaží vysvětlit své pocity při tomto počínání. Dozví se, že je přecitlivělý, že to moc dramatizuji a že vlastně o nic nejde… Že je to jen pomoc, která je žádoucí pro nevidícího i jeho dítě. Někdy mám pocit, že nevidomý z této diskuze vyjde jako nevděčný jedinec, který nemá úctu k poskytnuté pomoci.
Pro nevidomou ženu (muže), která vychovává vidící děti, je každodennost promyšlená, strukturovaná, často preciznější než u mnoha vidících rodičů. Každý krok je vědomý. Každé rozhodnutí je výsledkem zkušenosti. Paradoxně může nevyžádaný zásah situaci zhoršit. Když někdo bez upozornění vezme dítě za ruku nebo změní směr nevidomého, naruší orientaci, kterou má nevidomý rodič pod kontrolou. A pak neustálé vysvětlování, obhajování a korigování cizích zásahů vyčerpává víc než samotná péče o děti. A také pokud společnost opakovaně signalizuje nedůvěru, může to v člověku vyvolat zbytečné sebezkoumání, pochybování a obavy pokračovat v tom, co člověk objektivně dělá dobře. Třeba jen slepota neznamená ztrátu rodičovské kompetence. Znamená jiný způsob jejího naplňování. Pokud někdo skutečně chce pomoci, může se zeptat. Může respektovat, že odpovědnost nesu já. Může mi dát prostor být matkou, i když to navenek vypadá jinak, než je zvyklý. Nevidomé matky nechtějí být objektem obdivu, ale ani lítosti, chtějí prostě vykonávat svoji rodičovskou roli tak, jak mohou se svým zrakovým omezením.
Komentáře
Okomentovat