Když má člověk zrakový hendikep, tak je často mnohem náročnější naučit se komunikovat s okolím, prosadit své potřeby a zachovat si důstojnost v situacích, kdy za člověka automaticky přebírají slovo druzí. Ve svém životě se opakovaně setkávám se situacemi, kdy člověk se zrakovým postižením potřebuje pomoc nejen s orientací, ale také s tím, jak si nastavit hranice, jak požádat o pomoc a jak dát okolí najevo, že chce být vnímán jako rovnocenný partner v komunikaci.
A zase ten doprovod…
Jedna z velmi častých situací nastává při návštěvě lékaře, úřadu, obchodu nebo jiného veřejného místa. Člověk se zrakovým postižením přijde v doprovodu jiné osoby – může jít o manžela, manželku, rodiče, kamaráda, asistenta nebo někoho jiného – a okolí začne automaticky komunikovat právě s doprovodem.
„Co paní potřebuje?“
„Podepíše se paní?“
„Ať se tady paní posadí.“
Pro člověka se zrakovým postižením může být taková situace velmi nepříjemná. Nejenže je přítomen, ale najednou se o něm mluví, jako by tam vůbec nebyl. Je důležité vědět, že doprovod není automaticky komunikačním prostředníkem. To, že člověk nevidí, neznamená, že nerozumí, nemůže odpovídat nebo nemá právo dostávat informace přímo. Pokud se podobná situace opakuje, může pomoci jednoduchá a klidná věta:
„Prosím, mluvte přímo se mnou. Jsem tady a informace se týkají mě.“
„Doprovod mi pomáhá s orientací, ale prosím, informace mi sdělujte přímo.“
Není potřeba se omlouvat. Není potřeba být nepříjemný. Jde pouze o nastavení přirozené hranice. Doprovod není automaticky člověk, který rozhoduje nebo všechno vyřizuje. Navíc to může být člověk, který je placený sociální pracovník a s klientem se v rámci průvodcovství setkali úplně prvně.
Ještě problematičtější může být situace ve zdravotnickém zařízení. Personál může například pozvat doprovod do ordinace, sdělovat mu instrukce k další návštěvě, předávat mu informace o odběrech, léčbě, pomůckách nebo potřebných dokumentech. Pokud jsou všechny informace předány doprovodu a člověk se zrakovým postižením je následně doma odkázán na to, co si doprovod zapamatoval, vzniká zbytečná závislost. Pokud se na tom dohodli však všichni zúčastnění, tak je to v pořádku, jinak je třeba se vymezit:
„Informace týkající se mého zdravotního stavu prosím sdělujte především mně. Pokud budu potřebovat pomoc, požádám doprovod.“
Stejně tak je vhodné požadovat, aby dokumenty, pokyny a další písemné materiály byly předány přímo člověku, kterého se týkají. Personál má často tendence dávat dokumenty a spisy do rukou doprovodu, aniž by o tom informoval samotného pacienta. Pokud si je člověk nemůže přečíst, neznamená to, že mu nemají být předány. Může následně požádat někoho důvěryhodného, aby mu je přečetl nebo pomohl s jejich zpracováním. V neposlední řadě využije své kompenzační nástroje k tomu, aby si nechal text rozpoznat.
Žádost o pomoc
Pro mnoho lidí, kteří o zrak přijdou později, může být překvapivě těžké vyslovit jednoduchou větu:
Člověk se může stydět, může mít pocit, že obtěžuje. Může se bát, že bude působit bezmocně nebo neschopně. Ve skutečnosti jde o úplně obyčejnou informaci, která druhému člověku umožní správně reagovat. Při vstupu do neznámého prostoru může člověk například říct:
„Jsem nevidomý/nevidomá. Prosím, řekněte mi, kde je židle.“
„Potřebuji se zorientovat v prostoru. Můžete mi prosím říct, kde je lehátko?“
A pokud je potřeba odložit bílou hůl nebo kabelku kvůli vyšetření:
„Potřebuji si odložit hůl. Můžete mi prosím říct, kam ji mohu bezpečně dát?“
Důležité je nebát se pomoc vyžádat. Požádat o pomoc není selhání samostatnosti. Nestalo se mi, že by někdo odmítl či pochyboval o relevanci žádosti. Ano, jisté rozpaky v tom, jak k nevidomému přistupovat, nastaly, ale s návodným postupem se vždy vše zvládlo. Člověk si musí umět říci, lidsky napovědět, a hlavně z toho nedělat vědu.
Bílá hůl patří i do ordinace
Člověk, který chodí s doprovodem, někdy svou bílou hůl automaticky předává doprovázející osobě. Bílá hůl není pouze pomůcka pro samostatnou cestu z jednoho místa na druhé. Je nástrojem orientace. Pomáhá zjistit, co se nachází před člověkem, kde jsou překážky, zda je prostor volný nebo kde se nachází například židle či vyšetřovací lehátko. Proto má smysl mít bílou hůl u sebe i tehdy, když jde člověk s doprovodem. Doprovod může člověku pomoci, ale nenahrazuje automaticky všechny funkce bílé hole. Pokud člověk potřebuje hůl během vyšetření odložit, je vhodné se nejprve ujistit, kdo mu následně pomůže s orientací. Jednoduchá domluva předchází nejistotě, co se posléze bude se zrakově postižením dít, když nebude po ruce mít svůj kompenzační nástroj.
Zkušenost ukazuje, že samotná technická dovednost často není jediným problémem. Člověk může dobře zvládat orientaci s bílou holí, ale přesto se bát ji používat na veřejnosti. Může mít pocit, že na něj lidé koukají. Může se obávat, že bude vypadat jinak. Může mít pocit, že by měl být „co nejméně nápadný“. Ztráty anonymity se nelze vyhnout. Jenže bílá hůl není něco, za co by se člověk měl stydět. Je to pomůcka, která zvyšuje bezpečí a umožňuje větší samostatnost. A právě samostatnost nemusí znamenat, že člověk všechno zvládne bez pomoci. Znamená především, že má možnost rozhodovat o tom, kdy pomoc potřebuje a jakou pomoc přijme.
Nevhodné otázky o zrakovém postižení
Další nepříjemnou situací jsou otázky úplně cizích lidí:
„A vy jste oslepl kvůli cukrovce?“
„To máte od narození?“
„A co se vám vlastně stalo?“
„Máte nějakou genetickou nemoc?“
Někteří lidé se ptají ze zvědavosti, jiní možná z upřímného zájmu. To ale neznamená, že člověk se zrakovým postižením musí svůj zdravotní stav každému vysvětlovat a obhajovat. Je naprosto v pořádku asertivně odpovědět:
„To je moje soukromá informace a nechci o ní mluvit.“
„O příčině svého postižení s cizími lidmi nemluvím.“
Každý člověk má nějakou historii, nějaké zdravotní potíže nebo osobní záležitosti. To, že je zrakové postižení viditelné prostřednictvím bílé hole, ještě neznamená, že se tím automaticky stává veřejným tématem.
Příliš sdílný doprovod
Může se stát, že člověk se zrakovým postižením nechce o své diagnóze mluvit, ale jeho doprovod začne cizím lidem vysvětlovat, proč nevidí, jaké má další diagnózy nebo jak ke ztrátě zraku došlo. A může to být klidně rodinný příslušník či přítel, který má pocit, že je v čekárně třeba na vše odpovědět, aby řeč nestála a aby si spolupacienti nemysleli, že je morous, když neodpoví. Pokud člověku takové jednání vadí, je důležité si uvědomit, že nejde o problém, který vyřeší asertivní odpověď cizímu člověku. Je potřeba nastavit hranici především uvnitř vztahu s doprovázející osobou.
Může pomoci například:
„Prosím, moje diagnózy před cizími lidmi nerozebírej. Pokud se někdo zeptá, odpovím sama, pokud odpovědět budu chtít.“
Takové hranice mohou být v rodinných vztazích obtížné. Pokud se nedaří domluvit, může být vhodné hledat podporu psychologa nebo jiného odborníka, který se může věnovat partnerské či rodinné komunikaci. To je už pak otázka vzájemného respektu a důvěry.
U lékaře máte právo se ptát
Velmi častým problémem není jen komunikace lékaře s doprovodem, ale také vlastní nejistota člověka se zrakovým postižením. Někteří lidé mají pocit, že se ptají na „hloupé“ otázky. Bojí se, že budou působit neinformovaně. Mají pocit, že lékař si o nich bude myslet něco špatného, navíc v souvislosti s jejich hendikepem. Jenže pokud člověk něčemu nerozumí, má právo se zeptat bez ohledu na vlastní hendikep.
„Můžete mi to prosím vysvětlit ještě jednou?“
„Co přesně mám udělat doma?“
„Kdy mám přijít na další kontrolu?“
„Jaké jsou možnosti léčby?“
Zrakové postižení nijak nesnižuje právo člověka získat informace o vlastním zdravotním stavu. Stejně tak není důvod předpokládat, že nevidomý člověk něčemu nerozumí jen proto, že nevidí.
Méněcennost
Největším nepřítelem může být někdy pocit vlastní méněcennosti. Pokud člověk dlouhodobě zažívá, že za něj mluví ostatní, že jsou jeho otázky zpochybňovány nebo že je automaticky považován za někoho, kdo potřebuje rozhodování druhých, může postupně začít pochybovat sám o sobě. Člověk si není jistý, a tak raději mlčí. A proto okolí začne rozhodovat za něj, a tak jedinec má ještě menší jistotu, a příště se ozve o to méně. Proto je důležité trénovat sebeobhajobu stejně jako prostorovou orientaci. Často nemožnost sebeobhajoby schováváme za povahové vlastnosti ve smyslu, že je jeden takový rázný, tak mu to jde lépe, ale jiný je spíše introvert, a tak mu komunikace nejde. I komunikační dovednosti, asertivita a vymezení hranic lze naučit a trénovat jako jiné životní dovednosti. Nejde o to stát se přes noc sebevědomým člověkem, který se nikdy nebojí. Jde o malé kroky a cíle, na kterých usilovně daný člověk pracuje.
Asertivita neznamená být nepříjemný
Tohle považuji za důležité zdůraznit. Asertivita není hádka. Není to křik ani útočné chování. Asertivní člověk pouze jasně řekne, co potřebuje.
„Prosím, mluvte přímo se mnou.“
„Potřebuji, abyste mi to vysvětlil.“
„Nechci, aby se o mém zdravotním stavu mluvilo před cizími lidmi.“
„Doprovod mi pomáhá s orientací, ale informace prosím sdělujte mně.“
„Potřebuji pomoc při vstupu do ordinace.“
To jsou úplně legitimní požadavky. A čím více je člověk používá, tím přirozenější mu postupně mohou připadat.
Veřejnost a personál
Odpovědnost samozřejmě neleží pouze na člověku se zrakovým postižením. Velkou roli má také okolí. Pokud přijde nevidomý člověk s doprovodem, je správné obracet se především na něj (na nevidomého). Pokud potřebujete něco vědět, zeptejte se jeho. Pokud mu něco vysvětlujete, vysvětlujte to jemu. Pokud potřebujete pomoc doprovodu, můžete ho samozřejmě požádat, ale neměli byste automaticky předpokládat, že doprovod za člověka se zrakovým postižením rozhoduje. A především – nepředpokládejme, že člověk se zrakovým postižením nerozumí tomu, co se kolem něj děje. Nevidět neznamená nebýt přítomen. Samostatnost člověka se zrakovým postižením neznamená, že nikdy nikoho nepotřebuje. Znamená, že má možnost rozhodovat o svém životě, vyjadřovat své potřeby a využívat pomoc způsobem, který mu dává smysl. Může jít část cesty sám a část cesty s průvodcem. Může využít sociální službu. Může požádat zdravotníka o pomoc s orientací. Může si nechat přečíst dokument. A přitom stále zůstává samostatným člověkem. Dobře nastavená pomoc může být naopak nástrojem, který samostatnost umožňuje a podporuje.
Ztráta zraku by neměla jedinci vzít možnost rozhodovat o vlastním životě, vyjadřovat své potřeby a být respektovaným partnerem v komunikaci. Někdy je potřeba naučit se nejen chodit s bílou holí, ale také říct:
„Mluvte prosím se mnou.“
„Potřebuji pomoc.“
„Tomu nerozumím, vysvětlete mi to prosím.“
„Tohle o mně před cizími lidmi říkat nechci.“
„Rozhodnutí se týká mě.“
Právě tyto zdánlivě malé věty mohou postupně měnit způsob, jakým člověk se zrakovým postižením komunikuje se svým okolím – a především způsob, jakým začne vnímat sám sebe. Ze zkušenosti vím, že změna nebývá okamžitá. Člověk, který byl dlouho zvyklý nechat za sebe mluvit druhé, se nenaučí sebeobhajobě během jednoho dne. Stejně jako se trénuje prostorová orientace a práce s bílou holí, je možné trénovat také komunikaci, sebevědomí a schopnost vymezit vlastní hranice.
Komentáře
Okomentovat