Když nevidomý odmítne pomoc: Není to nevděk, ale nutnost

Často se posluchači mých přednášek ptají, jak mají nevidomým v terénu pomoci.  Ale i zažívají to, že jejich pomoc byla odmítnuta a oni již podruhé pomoc nenabídli, či je odmítnutí urazilo. Pojďme si tento proces objasnit.

Teď pomůžu!

Možná jste to už zažili. Potkáte člověka s bílou holí nebo vodicím psem, řeknete si, že pomůžete, a tak nabídnete pomoc, ale ta je odmítnuta. Někdy je odmítnutí dokonce přísné, rázné až neurvalé.  A v tu chvíli vás to mrzí. V hlavě vám projede myšlenka, že nevidomý je nevděčný, že vy se snažíte a on si dovolí pomoc nepřijmout…

Odmítnutí pomoci u zrakově postiženého člověka totiž velmi často není o vás, o veřejnosti. Je o onom hendikepovaném jedinci. O jeho soustředění, samostatnosti a kontrole nad situací. Pohyb bez zraku není automatický. Není to něco, co prostě jde samo, co se stane samo. Je to dovednost, která stojí obrovské množství energie a sebezapření.

Nevidomý člověk musí:

Neustále vnímat okolí jinými smysly – zpracovávat jimi všechny informace, které však nejsou vizuální. Je třeba je řádně zpracovat, vyhodnotit a na výsledky reagovat obratem.

Je nutné držet si v hlavě mapu prostoru. Každá trasa je složena dílčími úseky, které v hlavě ubíhají a chodec s bílou holí se drží svého itineráře, který je pevně daný. 

Jedinec se musí soustředit na každý krok, zvuk, vjem i překážku. Je nutné sledovat veškeré podněty, které přichází z okolí – tedy zvuk, ale i čichové vjemy kolem nás. 

Když do toho někdo vstoupí nečekaně, může to celý náročný proces narušit. I dobře míněná pomoc může ve výsledku zkomplikovat situaci víc, než pomoci.

Důvody odmítnutí

Důvodů je víc a všechny jsou relevantní. Situaci má nevidomý pod kontrolou. Ví, kam jde a jak se tam dostat. Potřebuje si věci udělat sám, protože samostatnost se udržuje jen tím, že ji prověřujeme a pilujeme.

Když je člověk na trase své orientace, tak je v režimu naprostého soustředění. Náhlé přerušení může znamenat ztrátu orientace. V takovém případě by pomoc nebyla efektivní. Odmítnutí tedy neznamená, že nevidomý nechce vaši pomoc, ale že teď to zvládne sám. 

Není třeba zahořknout

Je přirozené chtít pomoct. A je to moc dobře. Já stále jsem nastavená tak, že nabídka pomoci mě dojímá a vážím si toho, že lidé vůči svému okolí nejsou lhostejní, ale to neznamená, že nabízenou pomoc vždy přijmu. Protože pomoc není služba, kterou druhý musí automaticky přijmout.

Když někdo pomoc odmítne, tak to není nevděk. Není to kritika toho, kdo pomoc nabídl. Je to jen informace o tom, že v tu chvíli pomoc není potřeba.

A jak na to?

Zeptejte se daného jedince, nechytejte ho za hůl ani vodič od psa. 

Prosté: „Můžu nějak pomoct?“, je ideální začátek konverzace. Respektujte však následnou odpověď, ať už je kladná či záporná. 

Zachovejte klid, odmítnutí není osobní. Nabídněte pomoc klidně příště znovu, protože situace a okolnosti se mění. Lidé mají často pocit, že člověk s hendikepem je zranitelný, a tak je jeho povinnost přijímat kdykoli a cokoli se mu nabízí, co je však velký omyl. Nevidomý je člověk se svými city, potřebami, zkušenostmi, obavami a možnostmi jako každý jiný, a tak chce být přijímán a respektován s tímto vším stejně jako člověk bez hendikepu. 

To, že dnes někdo pomoc odmítne, neznamená, že ji nebude potřebovat zítra. Každý z nás se někdy ocitne v situaci, kdy pomoc potřebuje. A právě proto má smysl ji nabízet dál bez očekávání, bez dotčenosti, protože nejde o to být za každou cenu veleben a přijat jako nositel pomoci, jde o to být k dispozici, až to bude potřebné a žádoucí. Je třeba napsat, že je zcela dobrovolné a na každém z nás, zda se rozhodne pomoci, tak je zcela dobrovolné pomoc přijmout či nepřijmout. Za každá tato rozhodnutí by člověk neměl být kritizován ani souzen.