Je tomu 6 let, co jsem začala psát texty na můj blog. A stále ještě ve světě kolem nás nacházím inspiraci v interakcích s ostatními lidmi, kterou mohu mým čtenářům předávat a popisovat. Následující řádky se zaměřují na to, jak je těžké přiznat, že člověk na určité činnosti nevidí.
Konstatování skutečnosti
Já na to nevidím je konstatování, které se říká překvapivě těžko. Volá kurýr a říká, ať jdu dolů, že má pro mě balík. Na druhém konci telefonu nastane ticho. V hlavě se mi během několika vteřin odehraje známý vnitřní dialog. Mám říct, že jsem nevidomá a netrefím bezpečně k autu? Nebo se začnu omlouvat, vysvětlovat a hledat nějakou jinou odpověď, aby to neznělo divně? Srdce buší, co s tím mám dělat? Jistě dnes už jde říci, ať mi dá balík na výdejní místo a je to v pořádku. Ale jde spíše o ten proces, že by člověk mohl mít balík hned, kdyby přiznal, že…
Dnes řeknu zcela normálně a lidsky: „Můžu vás poprosit, já nevidím. Mohl byste přijít ke zvonkům?“ Jelikož opravdu nevidomý člověk nenajde na parkovišti auto dopravní společnosti. A věřte mi, za ta léta se mi nestalo, že by někdo z kurýrů zareagoval negativně, dokonce byli i tací, kteří mi balík vynesli až ke dveřím bytu. Jenže není jednoduché, aby každý, kdo např. zrovna ztrácí zrak, v té rychlosti přiznal a vyjevil se s tím, že má nějaké zdravotní omezení.
Lidé si často myslí, že když člověk používá bílou hůl, musí být smířený se svou vadou a bez problémů o ní mluvit. Jenže skutečnost bývá mnohem složitější. Přiznat si vlastní limity a ještě je sdělit cizím lidem není samozřejmost a není to vůbec snadné. Když jsem byla v pubertě, tak jsem vůbec nechtěla přiznávat, že na něco nevidím, ačkoli ty silné brýle, co jsem nosila, mluvily za vše. Pokud jsem nevěděla, kudy jít, byla rozkopaná ulice, raději jsem si hodně zašla tak, aby to bylo bezpečné, než bych se optala. Raději jsem nepoužila lupu a trápila se s písmeny delší dobu… Koktala jsem při čtení, než bych přiznala, že písmo je tak malé, že jej prostě nepřečtu. Však je to přirozené, všichni ví, že špatně vidím, jen já jsem jaksi tvrdohlavá, ale škodila jsem hlavně sama sobě.
Kolikrát jsem stála v pultovém obchodě a prodavač řekl, že je zboží vystavené na pultu, ať si vyberu, co potřebuji. A já vím, že nevidím, co tam leží. Přesto se někdy přistihnu, že se snažím tvářit, že situaci zvládám. Přibližuji se, nakláním hlavu, mhouřím oči, přestože je mi jasné, že neuvidím vůbec nic. A tak ukážu na věc, co si myslím, že by mohlo být ono. Máma se mě pak ptala, proč jsem přinesla zrovna toto, já hrdě odpověděla, ať se nezlobí, že jsem na to měla chuť. Samozřejmě, že jsem se netrefila a přinesla něco, co nejím, dokonce ani neznám. Ano, ani matce jsem neřekla, že jsem se styděla v obchodě zeptat a říci jim, zda mi to mohou popsat, že na to nevidím.
Proč?
Protože říct: „Nevidím na to, mohl byste mi to popsat?“ vyžaduje odvahu. Stejně tak v restauraci - jídelní lístek na tabuli, akční nabídka napsaná křídou, malá cedulka s cenou, jízdní řády MHD na označníku… Mluvíme teď o dobách, kdy technologie nebyly součástí každodenní rutiny. Člověk si musel vystačit se silnými dioptriemi a případně pusou, aby se na zbytek doptal.
Stačí říci…
Stačilo by říct: „Promiňte, nevidím na to.“ Jenže člověk váhá, stydí se, obává se reakce - nepochopení, pohrdání, zbytečných poznámek a dotazů. Ale také možná proto, že nechce zdržovat, nechce být na obtíž.
Lidé se zrakovým postižením totiž často zažívají věty jako:
„Ale vždyť vy nevypadáte, že nevidíte.“
„To nevidíte ani tohle?“
„Tak se podívejte pořádně.“
„K čemu máte ty brýle?“
„Tak velká písmena přece přečte každý.“
A podobné zkušenosti se postupně ukládají. Člověk se pak někdy snaží být co nejvíce samostatný a nenápadný. Nechce znovu vysvětlovat, obhajovat nebo poslouchat překvapené poznámky. Dalším důvodem je naše vlastní nastavení. Od dětství jsme vedeni k tomu, abychom byli schopní, samostatní a nic po druhých nechtěli. Takže si naše nastavení často neseme z prostředí primární rodiny. Jenže zrakové postižení znamená, že pomoc potřebujeme, a požádat o ni není slabost.
Ale raději…
Budeme několik minut hledat zvonek, který nevidíme. Budeme předstírat, že čteme ceduli. Budeme kývat hlavou, i když vůbec netušíme, co nám prodavač ukazuje. Budeme obcházet obchod, protože se stydíme zeptat, kde něco je. Budeme raději dlouhé minuty hledat místo, které stejně nenajdeme, protože se nezeptáme na cestu. A přitom stačí přiznat sám sobě, že jsou zkrátka situace, které zrakem nezvládneme, přiznáme je nahlas a zkusíme poptat okolí o pomoc. Velmi často je to mnohem jednodušší než následný pocit ze zmaru a neúspěchu, kolikrát marnost sama ze sebe.
Zjistila jsem, že většina lidí reaguje úplně normálně. Kurýr přijde ke dveřím. Prodavačka popíše, co je na pultu. Číšník přečte nabídku. Někdo nás navede správným směrem. Ano, někdy se objeví nepochopení. Někdy padne nevhodná poznámka. Ale mnohem častěji přijde obyčejná lidská ochota. Asi je tedy nejtěžší překonat právě ten první krok. Připustit si, že něco nevidím. Přestat se snažit působit, že všechno zvládnu sama. Dovolit si říct pravdu. Protože říct „nevidím“ není projev neschopnosti, ale je to projev odvahy a vlastní důstojnosti. A někdy také první krok k tomu, aby se z obyčejné situace nestal zbytečně stresující boj, ale jen běžná lidská interakce, ve které si lidé jednoduše vyjdou vstříc.
Komentáře
Okomentovat