Ze života zrakově postižených

 Tento text je takovým vhledem do zkušeností, strastí, předsudků či nešvarů, které souvisí se životem se zrakovým znevýhodněním. Jsou to poznatky, se kterými se ve větší či menší míře potkala velká většina lidí s tímto postižením.


Linda sedí v závěsném houpacím křesle. Fotka je černobílá

Vodicí pes

Za posledních pár dní jsem se setkala s tím, že se lidé nesprávně chovali vůči psovodovi a jeho svěřenci. Měla jsem psa, který byl hodně choulostivý na trávení. Moje kamarádka měla psa těžkého alergika, tak nemusím říkat, co by se mohlo stát, když by mu lidi tajně v domnění, že ten „slepý“ člověk to stejně nevidí, dávali do tlamy na přilepšenou náhodné jídlo. I mně se stávalo, že mi lidi tajně krmili psa v tramvaji. Když jsem se ohradila, tak mě nařkli z toho, že předstírám, že nevidím a že tomu psovi neuškodí, když dostane kousek salámu. Absolutně nechápu, jak si kdokoli může dovolit dávat jídlo cizímu psovi. Přece bez dovolení cizí psy nehladíme, nekontaktujeme, a už vůbec nekrmíme.  To, že je vodicí pes roztomilý a pán vás pravděpodobně nevidí, není povolení dovolit si k psu, co vás napadne.  


Zrovna tak, když si chcete vodicího psa hladit, tak se zeptejte. Hodně nevidomých nechce, aby byl pes hlazen, když pracuje, tj. když má na sobě postroj. Pokud pes běhá bez postoje, venčí se, tak si klidně psa hladit můžete. Samozřejmě za situace, že požádáte o svolení majitele.


Jak komunikovat se pánem a jeho vodicím psem se dozvíte na tomto odkaze: Komunikace s člověkem, kterého vede vodicí pes + dovednosti vodicího psa (blindicka.com)


Slyším věci padat

Lidé, kteří nemají zrakovou kontrolu, velmi často snadno najdou předmět, který jim upadne. Již jsem se setkala s tím, že ho musím přece vidět, když neomylně sáhnu přesně na místo, kam onen předmět upadl. Opravdu ho nevidím, ale když se stane, že mi padá věc na zem, tak se soustředím na zvuk, kam dopadne, směr, kam padá a toto mi velmi pomůže zaměřit místo dopadu. Prostě fixuji dopadovou dráhu. Tohle není nic, s čím by se člověk narodil. Také nevidomé děti musí tuto dovednost od mala trénovat. Místo očí se naplno učíme využívat sluch


Předstírání nepřítomnosti

Nejsem sama, komu se opakovaně stalo, že osoba myslela, že když nebude odpovídat na pozdravy a vyzvání, že jako nevidící si řeknu, že je místnost prázdná a odejdu. Není tomu tak. Situace: Přišla jsem do obchůdku s tím, že jsem potřebovala poradit s vyhledáním jedné provozovny. Pozdravila jsem, čekala na odpověď. Řekla jsem, že bych potřebovala radu… Nicméně odpověď jsem nedostala. Můžu s určitostí říci, že tam osoba, možná osoby, byla. Jednak jsem slyšela dech, a navíc je prostor vyplněn přítomností. 


Někteří nevidomí od narození mají rozvinutý smysl pro echolokaci, orientují se pak jako netopýři – nasloucháme ozvěnám odraženého zvuku. Stačí, aby si louskali třeba na prsty, a orientují se tak v prostoru. Tato metoda se dá naučit, ale určitě ji neovládají všichni ti, co nevidí. Nicméně nějaký způsob, jak vnímat zaplněnost prostoru, když nevidíte, má po delším životě bez zrakové kontroly velká část lidí se zrakovým postižením. 


Nepochopení zrakového postižení

Velmi častým prohřeškem v komunikaci se zrakově postiženým je zpochybňování jeho zrakové vady, jeho postižení. Toho, koho se to týká, to pak velmi mrzí. Neboť se musí neustále obhajovat a dokazovat, že opravdu na dané činnosti nemá dostatečnou zrakovou ostrost. Pro intaktní veřejnost je velkou záhadou „praktická nevidomost“. Často slýcháme tvrzení ve smyslu, ale ty nejsi nevidomá, proč se tak nazýváš, když ještě něco vidíš? Praktická nevidomost není úplná nevidomost. U praktické slepoty má člověk zachované malé množství zrakové ostrosti, které se projevuje např. světlocitem, viděním obrysů či výrazných barev…Nejedná se však o nic konkrétního, ani nelze tyto zbytky zraku efektivně využívat ať k sebeobsluze či k samostatnému pohybu. Proto lidé s praktickou slepotou nosí bílé hole, chodí s vodicím psem, využívají mluvící kompenzační pomůcky a čtou bodovým písmem


Neupínat se na zázraky

Ti, kteří stále ještě vstřebávají svůj hendikep, ještě jej nepřijali, stále s ním nějakým způsobem pracují, často hledají různé zázraky, na které se zbytečně upínají. Ať se jedná o různé zázračné oční kapky, ezoterické techniky či futuristické technologie. Jsem pro to, aby člověk vyzkoušel vše, co by mu mohlo pomoci, ale v rámci zdravé sebereflexe, racionality a logiky. Určitě není záhodné vyzkoušet bezhlavě vše, co se nabízí, pokud by nám to mohlo nějakým způsobem ublížit ať fyzicky, tak psychicky. Tím, že si člověk bude stále stavět vzdušné zámky, může promarnit velkou část svého času, který mohl věnovat efektivní činnosti na svůj seberozvoj, např. v rámci zpracování svého hendikepu. Sama jsem věřila, že další a další operace přinesou zlepšení a že bude můj stav alespoň takový jako před rokem 2001. Jenže se tak nestalo, ba naopak, od té doby se stav ještě mnohem více zhoršil. Neupínám se na nic, co by mohlo být, ale pracuji s tím, co je aktuálně. 


Komentáře