Často v mých textech řeším vztah k bílé holi. Samostatný pohyb bez kontroly zraku a přítomnost bílé hole jde ruku v ruce. Někdy však zrakově postižení řeší nejprve obavy ze samostatného pohybu v exteriéru, a posléze až bílou hůl, jejíž nošení jim nečiní problém, avšak vydat se samostatně ven ano.
Mnoho podnětů
Ztrácí-li člověk zrak v průběhu života, pak se neustále musí adaptovat na nově vzniklé situace, a tak si stále zvyká na nové vjemy, podněty a překážky, které je třeba s ubývajícím zrakem řešit. Týká se to jednak sebeobslužných činností, práce s textem, péče o sebe sama, oděv či rodinu, ale právě i přibývajících podnětů v rámci exteriéru, které je třeba vyhodnotit jinak než zrakem.
Já sama jsem vždy viděla hodně špatně. Přijíždějící auta jsem byla schopna identifikovat až při bližší vzdálenosti, ale doplňovala jsem tyto informace i o sluchový vjem, a tak jsem byla schopná dostatečně situaci vyhodnotit, zda je možné přejít. Můj oční stav byl poměrně dlouho stabilizovaný, a tak jsem měla dost času na to, abych svou mobilitu venku vychytala tak, aby pro mě byla bezpečná a dostala jsem se tam, kam potřebuji.
I když jsem se pohybovala bez hole, tak jsem nejednou řešila to, že si nejsem jistá, zda mohu bezpečně přejít, a tak jsem si raději zašla pár set metrů na místo, kde jsem přešla bezpečně a, pro mě, jistě. Kolikrát jsem hledala nějaké místo, ale neuměla jsem najít správný vchod či cestu, a tak jsem raději odešla. Byla místa, kde byl velký hluk, vznikl nový výkop, který tam dříve nebyl, předělali vstup, umístili, pro mě, orientační body jinam, a tak jsem se náhle ocitla v nejistotě, a raději jsem šla vyhledat jinou cestu, jiný směr, jak bych dospěla na určité místo.
Všechny tyto situace byly pro mě jakýmsi druhem stresu, jelikož jsem se musela neustále soustředit a snažit se vymýšlet alternativy samostatného postupu do cíle. Jak jsem se již zmínila, občas se mi nepodařilo cíl najít, s čímž jsem se hodně trápila. Případy, které popisuji, se staly v době nepřítomnosti chytrých zařízení, bez možnosti připojení k internetu, dokonce bez možnosti zavolat si mobilním telefonem, alespoň hlasově, o pomoc. Připomeňme si, že v době, kterou shrnuji, jsem stále ještě využívala své zrakové možnosti k přesunu z místa na místo.
Obavy z nebezpečí
To, co jsem již popsala, právě také řeší ti, kteří se odhodlávají k tomu, že samostatně vyrazí do terénu za pomoci bílé hole. Obavy, nejistota a strach jsou však, alespoň podle mě, na místě. Pokud takový člověk převážnou část svého života přijímal informace zrakem, a ví, kolik podnětů je třeba v terénu pohlídat a zpracovat, pak právem cítí obavy z toho, že by vše toto musel pojmout hmatem (s holí), sluchem, ale např. I čichem k získání dalších užitečných informací ze svého okolí. Pracovat jinými smysly než zrakem se najednou zdá nemožné a nepřekonatelné.
Otázky
Vynořují se otázky, jak najdu zastávku tramvaje, jak nastoupím, jak se usadím, jak najdu dveře, jak si udržím směr, jak půjdu plynule, abych se nepotácel, jak budu držet tu hůl, abych se na ni nenapíchl, jak poznám informace, co mi z hole přichází, jak identifikuji schody dolů, co když z nich spadnu, co když zapadnu někam jinam, co když se ztratím, jak a kdo mi pomůže? Takových otázek je velké množství, když se pak vysloví najednou, tak mohou působit depresivně a nepřekonatelně.
Odpovědi na tyto, a ještě další otázky lze získat při návštěvě krajských středisek Tyfloservisu, o.p.s., kde pracují zkušení instruktoři prostorové orientace nevidomých a slabozrakých, kteří vše důkladně vysvětlí a pomohou objasnit to, co člověka trápí. Ať se jedná o nácvik držení bílé hole, o techniky bílé hole, ale i dotazy ohledně výběru a struktury trasy.
Bílá hůl má mj. funkci orientační, pomáhá tak právě v orientaci, mobilitě a samostatnému pohybu. Úspěšnost zvládnutí prostorové orientace a samostatného pohybu v praxi významně ovlivňuje psychický rozvoj zrakově znevýhodněného člověka. Absence znalosti prostorové orientace pak může být problémem v oblasti sociálních kontaktů, sebereflexe a samostatnosti.
Při pohybu osob se zrakovým postižením hovoříme tedy o pojmech jako je orientace, pohyb a mobilita. Orientací rozumíme znalost toho, kde se člověk nachází, kam jde a jak se do cíle dostane. Osoby se zrakovým postižením využívají ke své orientaci jiné možnosti nežli zrak, a to ostatní své smysly či např. paměť, aby určili vztah objektů v daném prostředí. Pohyb je pak schopnost hybnosti v prostoru, a to bezpečně a účinně. Díky mobilitě se pak můžeme přesouvat z místa na místo.
Zrakově postižení se orientují pomocí vodících linií, což jsou prvky, které usnadňují pohyb lidem s tímto postižením. Linie jsou přirozené, tj. stěnou budovy či oplocením. Umělá vodící linie pak nahrazuje tu přirozenou, je např. tvořena reliéfní dlažbou. Problémem pro plynulý pohyb nevidomých jsou pak předměty umístěné ve vodících liniích. Člověk, který absolvuje kurz prostorové orientace a samostatného pohybu v Tyfloservisu má trasy naučené podle sestaveného itineráře právě od školeného instruktora.
Různé změny na trase
Ti, kteří mají ještě nějaké zbytky zraku, avšak zraková vada je progresivní, řeší zase např. to, že za denního světla se pohybují v rámci svých zrakových schopností plynně, ale změní-li se světelné podmínky, pak už nejsou ve své orientaci a pohybu jistí, a vědí, že by jim mohlo hrozit nebezpečí. Bojí se náhlého úbytku světla, bojí se přechodu dne do večera, bojí se oslnění, mají obavy z přechodu ze světla do tmy, ale i naopak. Jsou si vědomí svých limitů, které je postupně začínají více omezovat, ale převládá strach z toho, že v určitých situacích bude třeba bílou hůl vytáhnout a začít s ní pracovat. Zde pak přichází již známý problém s tím, co tomu řekne okolí, když náhle vyndají hůl, když ještě před pár minutami nebyla třeba. Tito jedinci mají obavu z nařčení ze simulanství, z dehonestace okolím a nepochopení jejich zdravotního stavu. Mají respekt z toho, že přechod z vizuálního na odezvu z bílé hole a informace sluchové prostě nezvládnou.
Pro mnohé je tento stav takový životní rozkol, jelikož si uvědomují, že zrak již nedostačuje k bezpečnému chození ve venkovním prostoru, že sami sebe ohrožují na zdraví, ale mohou ohrozit i další účastníky silničního provozu. Ale také je pro ně velmi těžké přijmout jiné postupy a jiná řešení své situace. Pořád si říkají, že třeba to ještě nějaký čas půjde tak, jak to je aktuálně.
Je to náročný vnitřní boj. Opět záleží na nátuře člověka, na jeho síle, na jeho postojích, racionalitě, emocionalitě, odhodlání, prostě na všech podmínkách, které utváří jeho osobnost, ale i na vnějších vlivech, ve kterých žije. Určitě není vhodné nikoho nutit do procesů, ve kterých se bude cítit nekomfortně, ale spíše nabízet možnosti řešení a předkládat varianty, které by tento jedinec mohl využít k dalšímu seberozvoji a zlepšení své situace.
Inspirovat, ale nenutit
Zdá se mi více efektní, když postupujeme po malých krůčcích k cíli, než když chceme na ráz zodpovědět všechny položené otázky. Míra informací může mít spíše destruktivní efekt nežli inspirující. Řešení takto důležitých kroků v životě si vyžaduje určitý čas a prostor na to, aby člověk získal potřebný sumář informací, měl dostatek času k jejich vstřebání, ale také k tomu, aby zaujal na danou věc své stanovisko.
Určitě neporovnávejme jednoho s druhým, nepředhazujme úspěchy ostatních, nemusí to přinést kýžený výsledek. Samostatný pohyb je náročnou disciplínou v životě zrakově postižených. Kurz je časově náročný, jistě je k němu třeba fyzická a psychická zdatnost. Na druhou stranu je cestou k větší samostatnosti a soběstačnosti jedince.
Ale, zda jej člověk absolvuje, zda bude v této sféře samostatný, je pouze volba jeho samého a nikoho jiného. Soudit někoho za jeho rozhodnutí nám nepřísluší, ačkoli my sami si myslíme, že schopnosti a možnosti na zvládnutí této dovednosti má.
Komentáře
Okomentovat