Dehonestace zrakově postiženého

 V tomto textu bych chtěla upozornit na některé nevhodné komentáře či dotazy vůči někomu, kdo má těžký zrakový hendikep. Poznámky, které zde popíšu, jsou nevhodné, některé původně asi tak míněny nebyly, ale v konečném důsledku se do komunikace mezi lidmi nehodí. 

Linda stojí v kostele, za ní je řada lavic. Fotka je černobílá



Máš divný oči…

Nejednou se mi stalo, že mi zcela cizí lidé psali na sociálních sítích, zda moje profilová fotka je skutečná či figurína, jelikož mám fakt divné oči, že vypadám strašidelně… Opravdu netuším, proč má cizí člověk potřebu komentovat fotku jiného člověka, kterého nezná. Fotka mu sice může připadat jakkoli divná, ale to ho k takovému kroku neopravňuje. To, že ten člověk má výhrady k tomu, jak vypadám, je skutečně problém pouze jeho a ne můj. I tak mě to ale vždy rozladí. 

Stává se to, že lidé mají za každou cenu potřebu komentovat vzhled očí. Tím, že řeknou, že ti nevidomí mají taková nemocná očička, tak ta zdrobnělina opravdu nezlehčí nevhodnost proneseného tvrzení. Je ovšem pravda, že lidé, kteří jsou nevidomí, mají slepé oči, pak tyto jsou velmi často zašedlé, kalné, zapadlé. Je to tím, že oko, které je nefunkční prostě atrofuje. I oko, které má ještě zbytky zraku, může být kalné a působící jako rybí. Je to způsobeno např. špatným stavem rohovky či probíhajícím zákalem. Těm, kteří vizuální kontrolu mají, mohou takové oči připadat nepřirozené a nevzhledné. Ale ve světě je hodně podob hendikepů a není jediný důvod je nějak negativně komentovat a upozorňovat na to samotné znevýhodněné. Ostatně ti sami vědí velmi dobře, s jakým hendikepem se potýkají. Někteří zrakově postižení nosí černé brýle, aby své oči zakryli. Ale ne všichni mohou nosit takové brýle, jelikož mají slepé např. jen jedno oko, a tak využívají na druhém zbytek zraku, proto by jim černé brýle byly spíše na škodu.  


Taková nemotorná…

Dalším typem nevhodných komentářů je potřeba komentovat motoriku. Věc se má tak, že pohyb člověka se zrakovým postižením může v některých situacích působit nekoordinovaně, zmateně či nejistě. Je to způsobeno tím, že pokud se člověk vyskytne v neznámém prostředí, je na trase, kterou nezná, pak je nejistý, jelikož nemá představu o místě, kde se nachází, a tak má přirozeně obavy z neznámého, z kroků v novém prostředí. Protože trasy, co zná, má naučené, ví, co očekávat. V novém prostředí tomu tak není, a tak není pohyb po takovém místě sebejistý. Není tedy ale odůvodnění komentovat to slovy, zda není člověk opilý či jinak indisponovaný. 

I když člověk trasu zná, může se stát, že na ní narazí na nové podněty, musí se soustředit na další jiné úkony, a tak se může najednou jevit zmatený a neklidný. Spíše je tedy na místě nabídnout pomoc, aby člověk mohl nabýt znovu jistoty a bezpečného pohybu či orientace. 


Jak se pohybují zrakově postižení?

Lidé, kteří mají vážné potíže se zrakem, využívají k prostorové orientaci a samostatnému pohybu bílé holevodicího psa či průvodce. Zvládnutí samostatného pohybu je jedním z kroků na cestě k soběstačnosti a samostatnosti zrakově postižených. S tímto od roku 1991 pomáhá projekt Tyfloservis, o.p.s., který dále nabízí podporu, informace a nácvik dovedností těm, kteří i s vážným postižením zraku hledají cestu k samostatnému životu. 

Bílá hůl má mj. funkci orientační, pomáhá tak právě v orientaci, mobilitě a samostatnému pohybu. Úspěšnost zvládnutí prostorové orientace a samostatného pohybu v praxi významně ovlivňuje psychický rozvoj zrakově znevýhodněného člověka. Absence znalosti prostorové orientace pak může být problémem v oblasti sociálních kontaktů, sebereflexe a samostatnosti. 

Při pohybu osob se zrakovým postižením hovoříme tedy o pojmech jako je orientace, pohyb a mobilita. Orientací rozumíme znalost toho, kde se člověk nachází, kam jde a jak se do cíle dostane. Osoby se zrakovým postižením využívají ke své orientaci jiné možnosti nežli zrak, a to ostatní své smysly či např. paměť, aby určili vztah objektů v daném prostředí. Pohyb je pak schopnost hybnosti v prostoru, a to bezpečně a účinně. Díky mobilitě se pak můžeme přesouvat z místa na místo. 

Zrakově postižení se orientují pomocí vodících linií, což jsou prvky, které usnadňují pohyb lidem s tímto postižením. Linie jsou přirozené, tj. stěnou budovy či oplocením. Umělá vodící linie pak nahrazuje tu přirozenou, je např. tvořena reliéfní dlažbou.


Zvláštní pohyby

Hodně nevidomých, když se vyskytují v rušném prostředí, tak různě naklání hlavu, otáčí ji sem a tam. Není to projevem nějakého neduhu či zlozvyku, ale zkrátka pouze tento člověk chce z prostředí získat co nejvíce informací. Jelikož nemůže zrakem, tak otáčí hlavou po okolí, aby zachytil sluchem co nejvíce relevantních informací. Věřím, že pro nezasvěceného to může vypadat neobvykle, proto je třeba si i tyto záležitosti ze světa beze zraku osvětlovat a uvědomovat. 


Nešvary při komunikaci

Na tomto místě bych ještě ráda zmínila dva nešvary, které se velmi často objevují při konverzaci vidícího s někým, kdo má omezené zrakové možnosti. 

1. Hovořit směrem k nevidomému, aniž by věděl, že je to na něj – tento neduh je velmi častý. Představme si situaci: Sejde se skupina lidí, povídají si. Zrakově postižený poslouchá, reaguje, v momentě, kdy je položena otázka ve stylu, dáš si ještě kávu? Zrakově postižený nereaguje, jelikož neví, zda je to na něj. Je úplně jedno, že tázající na zrakově postiženého upírá prosebný pohled. Máte-li na někoho, kdo špatně vidí, otázku, směrujte ji konkrétně na něj jmenovitě. Nevíte-li jeho jméno, stačí k němu přistoupit, dotknout se jeho paže a otázku položit. Protože to, že tázající pronese uraženě, ptám se tě znova, zda chceš kávu, ničemu nepomůže. 

2. Zrakově postižený položí otázku a čeká na odpověď, ačkoli ji objektivně již dostal – situace se má tak, že se zeptám někoho na něco, otázka uzavřená, tudíž odpověď ano/ne. Lidé na tyto otázky mají často tendenci odpovídat přikývnutím či zavrtěním hlavy. Což někomu, kdo nevidí, v dopátrání se odpovědi nepomůže. Klidně hlavu k odpovědi využijte, ale doplňte gesto i o slovní odpověď. Ať zrakově postižený nemusí dále pátrat, jaká je tedy odpověď na jeho otázku s vysvětlováním, že na danou osobu opravdu nevidí, natož pak na to, že osoba kroutila hlavou v nesouhlasu či souhlasu. 

Věřím, že text pomohl objasnit pár situací ze života zrakově postižených. Pomůže snad lépe pochopit, co se dá bez kontroly zraku zažívat, ale přinesl snad i užitečné rady, které se při setkání s někým se zrakovým znevýhodněním dají aplikovat. 


Komentáře