Lidé mají často pocit, že dokážou odhadnout míru postižení podle toho, co vidí na první pohled. A tak udělají rychlé závěry bez předchozího porozumění a vhledu do problematiky. A tak právě tady vzniká mnoho nedorozumění.
.PNG)
První pohled
Stává se, že nevidomý člověk jde svižným tempem, drží se zpříma, pohybuje se jistě a elegantně. Zvenčí to může působit dojmem, že přece něco musí vidět. Jenže skutečnost bývá úplně jiná. Sama jsem zažila situace, kdy jsem šla velmi svižně s bílou holí, a zároveň venčila svého vodicího psa. Vodicí pes se při venčení pohybuje na volno, protože na postroji ho samozřejmě venčit nelze, tedy ne tak, aby byl efektivně vyvenčen. I když v dnešní době se venčí i na postrojích, ale sundání postroje u mého psa znamenal, že má volno a může se libovolně pohybovat a venčit. Nehlídala jsem ho zrakem. Hlídala jsem ho sluchem. Měl na sobě rolničku, díky které jsem přesně věděla, kde se nachází. To ale ze mě přece nedělá člověka, který vidí. Ačkoli jsem právě poznámek tímto směrem v průběhu života obdržela několik.
To, že se dokážu bezpečně pohybovat, není důkazem zachovaného zraku. Je to soubor dovedností, které vznikaly dlouhé roky. Jsou výsledkem výuky prostorové orientace, každodenního tréninku, zkušeností a nepřetržité práce na sobě. Často se říká, že když člověk přijde o jeden smysl, příroda mu automaticky posílí ostatní. Jenže tak jednoduché to není.
Trénink
To, že člověk nevidí, ještě neznamená, že automaticky výborně slyší. Sluch se musí naučit používat úplně jiným způsobem. Je potřeba ho dlouhá léta trénovat. Člověk se učí vnímat informace, kterých si většina vidících lidí vůbec nevšímá nebo minimálně. Postupně se jedinec učí rozpoznávat, odkud přichází zvuk, jak se odráží od okolních budov, jak velký prostor kolem něj je, jak zní otevřené prostranství a jak úzká ulice. Dokáže podle zvuku odhadnout, ze které strany přijíždí automobil, kde vede tramvajový pás nebo jak se mění prostředí kolem něj, když např. prší nebo je mlha. To všechno jsou informace získané sluchem, nikoliv zrakem. Právě proto může nevidomý člověk působit velmi jistě. Ne proto, že by viděl, ale proto, že se naučil využívat jiné informace a zvládne je zasadit do kontextu situace a prostoru.
Další situace
Představme si skupinku lidí. Přijdou rodiče se dvěma nebo třemi dětmi. Děti si začnou spolu hrát a moje dítě se k nim přidá. Já slyším hlasy dospělých i dětí. Z tónu hlasu, jeho výšky, způsobu řeči i z průběhu rozhovoru dokážu rozlišit, že přišla žena, muž a děti. Dokážu přibližně odhadnout, které dítě je mladší nebo starší. Když potom řeknu svému dítěti například: „Hraješ si s holčičkou?“ a ono odpoví, že ano, může to na přítomné vidící lidi působit dojmem, že jsem situaci sledovala očima. Jenže nesledovala. Všechny informace jsem získala sluchem. Z jednotlivých hlasů, jejich počtu, směru, výšky a souvislostí jsem si vytvořila obraz celé situace. Nepotřebovala jsem k tomu vizuální informaci. Pravda, to, že člověk nemá vizuální kontrolu může někdy vést k trapným okamžikům, kdy špatně podle hlasu odhadneme pohlaví či věk, ale to již k životu bez zraku zkrátka patří.
Lidé mají pocit, že když někdo dokáže takto přesně reagovat na dění kolem sebe, nemůže být přece úplně nevidomý nebo mít vážné problémy se zrakem. A tak lidé začnou pochybovat o samotném zrakovém postižení člověka. Objeví se myšlenky, že si možná něco vymýšlí nebo že své postižení zveličuje.
Roky práce
Nikdo nevidí roky práce, které takovým dovednostem předcházely. Nikdo nevidí desítky či stovky hodin výuky prostorové orientace, každodenního tréninku ani neustálého soustředění. Vidí jen výsledek. Stačilo by však místo rychlého hodnocení se jednoduše zeptat: „Můžu se zeptat? Působíte velmi jistě. Skoro to vypadá, jako byste viděla. Jak je možné, že se tak dobře orientujete?“ Na relevantní otázku bych velmi ráda odpověděla. Protože právě vysvětlení pomáhá bourat předsudky. Osvěta vzniká tehdy, když se lidé ptají a chtějí porozumět, získat nové informace a rozšířit si obzory. To, co člověk na první pohled vidí, totiž nemusí vůbec odpovídat skutečnosti.
Nechci intaktní veřejnost soudit za to, že neví, jak funguje život bez zraku. Smyslem mých textů, a nejen jejich, je vysvětlovat, jaké mechanismy nevidomí (zrakově postižení) lidé při orientaci skutečně používají, jaké pomůcky preferují či jak se adaptují na nové životní podmínky. Stejně tak ale nechceme být souzeni ani zpochybňováni. Zpochybňovat něčí závažné postižení jen proto, že si osvojil dovednosti, které mu umožňují žít samostatněji, není adekvátní. To, co zvenčí vypadá jako samozřejmost nebo dokonce jako důkaz, že člověk „přece něco vidí“, je ve skutečnosti výsledkem dlouholetého úsilí. A tak jistý pohyb není důkazem zrakových možností, často je naopak důkazem obrovské práce, kterou člověk odvedl proto, aby mohl navzdory své nevidomosti žít co nejvíce samostatně a soběstačně.
Komentáře
Okomentovat