Zrakové postižení představuje významné omezení v každodenním životě, které ovlivňuje nejen schopnost člověka vnímat okolní svět, ale často i způsob, jakým na něj okolí nahlíží. Ačkoli osvěta probíhá napříč hendikepy, stále přetrvává mnoho předsudků, stereotypů a nevhodných způsobů komunikace, které mohou osobu se zrakovým hendikepem zraňovat – byť jsou často proneseny bez zlého úmyslu.
Malá analýza
Ráda bych trochu analyzovala typy poznámek, které mohou být vůči nevidomým nebo slabozrakým lidem necitlivé, a to i v případech, kdy nejsou míněny jako urážlivé. Někdy takové poznámky mohou mít nemilé důsledky, aniž si to ten, který je pronesl, uvědomuje. Již jsem na toto téma psala několik textů i v podcastu BlindTalk s Martinou a Lindou jsme o těchto strastech hovořily, ale i tak mívám stále zkušenosti, že nevhodné poznámky se v komunikaci instantně objevují.
Kontext zrakového postižení ve společnosti
Zrakové postižení může mít různé formy – od částečné ztráty zraku až po úplnou slepotu. Postižení lidé často čelí překážkám nejen fyzickým, ale také sociálním. Ve veřejném prostoru jsou zvyklí na pomoc, ale zároveň očekávají respekt a přístup na rovnocenné úrovni. Komunikace s lidmi se zrakovým hendikepem by měla být založena na respektu, empatii a pochopení specifických potřeb, nikoli na soucitu či přehnané pozornosti.
Typy nevhodných poznámek a jejich charakter
Následující poznámky mohou být příklady běžné, ale nevhodné komunikace:
Tobě je to jedno, stejně to nevidíš.
Toto pronesení se často objevuje ve vtipu, ale i tak se někoho, kdo prožívá čerstvě ztrátu zraku, může opravdu dotknout. Tato poznámka zlehčuje postižení a může v člověku vzbudit pocit, že jeho zkušenost nebo emoce nejsou důležité. I když je často míněna žertem, může být vnímána jako necitlivá a degradující.
Jsi hrozně statečný, že takhle žiješ.
Toto prohlášení jsem já osobně a i moji přátelé či kolegové slyšeli asi nespočetněkrát. Ačkoli komplimenty mohou být dobře míněné, tato poznámka staví osobu se zrakovým hendikepem do role „hrdiny“, což může být vnímáno jako neupřímné či přehnané. Vytváří dojem, že žít s postižením je něco výjimečného, a ne běžná součást lidské rozmanitosti, protože postižený si své žití takto opravdu nevybral.
A jak si vůbec děláš kávu? To tě musí někdo vodit všude?
Často tyto poznámky jsou zdrojem pouhé zvědavosti tazatele, ale forma otázky může být zraňující nebo příliš invazivní. Místo přirozeného zájmu může působit jako zpochybňování samostatnosti daného člověka.
Věty typu: Kdybys viděl, jak to tady vypadá… ale vlastně to je jedno.
Tyto mohou působit jako zbytečné zdůrazňování rozdílu. Takové poznámky mohou navozovat pocit vyloučení a zbytečnosti.
Na tobě ale vůbec není poznat, že máš nějaký hendikep!
Tahle poznámka v nedávné komunikaci vůči mně byla inspirací psát tento text. Může to totiž působit jako skrytá neuctivost ve zdánlivém komplimentu. Tato poznámka se na první pohled může jevit jako kompliment nebo pokus o povzbuzení. Může být míněna dobře – ve smyslu, že daný člověk „nepůsobí jako někdo, kdo trpí“. Ve skutečnosti však v sobě nese několik problematických rovin, které mohou být pro osobu se zrakovým (nebo jiným) hendikepem zraňující nebo alespoň nepříjemná.
Tato poznámka může být vnímána jako zlehčování nebo dokonce zpochybnění existence postižení. Pro člověka, který musí každý den čelit konkrétním překážkám (např. s orientací v prostoru, prací s technikou, nebo sebeobsluhou), může být velmi frustrující slyšet, že jeho potíže nejsou vidět. Fyzická neviditelnost problému neznamená, že je méně reálný.
Dále tato poznámka podsouvá, že být „normální“ je něco žádoucího – a že čím méně člověk své postižení dává najevo, tím je to lepší. To může vytvářet nepříjemný tlak na to, aby postižený svou situaci maskoval nebo skrýval své potřeby. Každý by měl fungovat podle svých možností.
Mnohá postižení, včetně zrakového, nemusí být vždy viditelná na první pohled. Existují lidé, kteří mají zbytky zraku, různou míru zrakové ostrosti, či používají kompenzační pomůcky (jako je bílá hůl) jen v určitých situacích. Často nevhodné poznámky vypovídají také o nevědomosti veřejnosti o spektru zdravotního postižení, což je ale pochopitelné. Pokud člověk nemá zkušenost s postižením, tak má o něm a lidech s ním zkreslené či zcela mylné představy.
Reakce na poznámky záleží na konkrétním kontextu, vztahu a osobní povaze. Lidem lze v klidu vysvětlit, že je pravda, že moje postižení není na první pohled zjevné, ale přesto ovlivňuje spoustu oblastí mého života. Můžeme také asertivně říci, že víme, že to myslí daný člověk dobře, ale taková poznámka trochu zlehčuje to, co každodenně prožívám v životě s hendikepem. Můžeme dále dodat, že i když to není vidět, musíme používat speciální kompenzační pomůcky ke zvládání potřeb a kompenzaci zrakové vady. Cílem reakce nemusí být konfrontace, ale vzdělávání a nastavení hranic. Pokud je poznámka pronesena bez zlého úmyslu, je často možné s člověkem vést dialog a přispět k většímu pochopení.
Dopad na psychiku
Časté vystavování se nevhodným poznámkám, byť nemají urážlivý charakter, může dlouhodobě vést k pocitům osamělosti, nedocenění nebo až vnitřnímu odcizení. Takové zkušenosti mohou vést k obranným postojům, uzavřenosti nebo ztrátě důvěry vůči ostatním. Vědomá a ohleduplná komunikace vyžaduje nejen empatii, ale také schopnost pochopit, že každý hendikep má svůj jedinečný projev – a že vnější vzhled není měřítkem obtížnosti života daného člověka.
Pravidla komunikace
Respekt a rovnost: Komunikujte s člověkem jako s rovnocenným partnerem. Nezveličujte jeho postižení, ale ani ho nezamlčujte.
Nabídka pomoci: Pomoc nenutíme, ale nabízíme. Není vhodná totiž automatická akce bez souhlasu.
Nevyslovujte předsudky: Vyvarujte se generalizací typu: Všichni slepí to dělají takhle…
Respektujte individualitu: Každý člověk se zrakovým postižením má jiné potřeby a přístup.
Komentáře
Okomentovat