Na téma těchto řádků mě přivedla zkušenost pár dní zpátky, kdy se očnímu lékaři „zdálo“, že se moje orientace zhoršila. A proč si to myslel? Jeden fakt je, že průhlednost mojí rohovky je horší a horší, tak to má zdravotní podklad, ale jsou v tom i důvody další, které vysvětlím.
Proč se lidé se zbytky zraku někdy náhle zhorší v orientaci? Jak to chápat a jaké to má vysvětlení?
Veřejnost má pocit, že vidění buď funguje, nebo nefunguje. Buď člověk vidí, nebo je nevidomý. Jenže realita je mnohem složitější. A právě lidé se zbytky zraku bývají okolím často nepochopeni nejvíc. Člověk se tak často potýká s poznámkami, že včera šla úplně normálně, minule trefil dveře bez problému, vždyť si přečetl číslo autobusu… A podobných nemístných konstatování je mnohem více. Lidé nechápou, proč je to jeden tak a další den jinak.
Jenže zrak není stabilní veličina. A u člověka se zrakovým postižením už vůbec ne. Mnoho lidí si neuvědomuje, že orientace člověka se zbytky zraku se může během dne výrazně měnit. Někdy doslova během několika minut. A není to hrané, přehnané ani výmluva a ani snaha upoutat pozornost.
Světlo a tma
Pro zdravého člověka znamená více světla většinou lepší vidění. U mnoha zrakových vad to ale neplatí. Ostré slunce (oslnění), odrazy od výloh, mokrý chodník, bílé stěny, LED osvětlení v obchodě nebo prudký přechod ze stínu do světla mohou člověka doslova oslepit. Ne úplně, ale natolik, že přestane rozeznávat překážky, schody nebo prostor kolem sebe, je dezorientovaný. A pak přijde situace, kterou okolí nechápe:
Člověk, který před chvílí působil jistě, najednou zpomalí, hledá orientační body, naráží nebo působí zmateně, někdy se motá.
Jenže on není zmatený. Jeho mozek se právě snaží přežít v prostředí, které mu přestalo dávat čitelné informace. Snaží se adaptovat, přizpůsobit se, což může trvat různě dlouhý časový úsek. Lidé se zbytky zraku často nefungují jen „očima“. Fungují hlavně hlavou.
Probíhá stálá analýza: odkud jde zvuk, kde je ten „vykouslý“ obrubník, kde asi budou dveře, jestli je to stín nebo překážka, jestli je ta šedá plocha schod nebo jen jiná dlažba. Tohle je velmi náročné a vyčerpávající. Zdravý člověk většinu prostoru vnímá automaticky. Nemusí přemýšlet nad každým krokem. Člověk se zbytky zraku ale často jede v permanentním režimu zvýšené koncentrace.
Únava
Ráno může být orientace relativně dobrá. Po několika hodinách v hlučném městě, pod ostrým světlem, mezi lidmi, množstvím dopravy přijde přetížení. Mozek už nestíhá zpracovávat informace tak rychle. Orientace se zhorší. Člověk začne být nejistý, vše se zpomalí. Kapacita zpracování už je vyčerpaná. Zbytky zraku totiž bývají velmi nestabilní. Další věc, kterou si lidé často neuvědomují, zbytky zraku nejsou stejné jako slabší dioptrie. Někdo vidí jen úzký tunel, jiný má výpadky v zorném poli, další nevidí kontrasty či barvy, špatně vnímá hloubku. Jiní vidí rozmazaně, mají problémy za šera, nebo naopak při ostrém světle.
A to všechno se může měnit podle únavy, stresu, nemoci, hormonálních změn, počasí, osvětlení, množství lidí kolem, hluku nebo třeba jen psychické zátěže. Proto někdo jeden den pozná známého na ulici a druhý den nepozná ani vlastní odbočku k domu.
Nepochopení
Mnoho lidí se zrakovým postižením nezažívá největší problém v samotném nevidění. Ale v reakcích okolí. Když člověk používá bílou hůl, ale občas se podívá do telefonu nebo snad i do textu v knize, lidé mají pocit, že simuluje, že není možné, aby měl tak vážnou vadu, jak tvrdí. Když jednou jde rychle a jindy pomalu, okolí si myslí, že přehrává. Já sama jsem rychlý chodec s bílou holí, s vodicím psem jsem byla ještě rychlejší, a zrovna den po tom, co se mi vyslovil lékař, jsem dostala poznámku, že chodím dost rychle, že se nechce člověku věřit, že nevidím.
Jsou dny, kdy zrakově postižený prostředí poznává dobře. A jsou dny, kdy je prostředí jen směs světel, stínů, hluku a chaosu. Lidé se zbytky zraku bývají často pod tlakem. Protože jejich postižení není pro okolí dost „viditelné“ a „čitelné“.
Dezorientace
Když člověk se zrakovým postižením na chvíli zastaví, hledá směr, působí nejistě nebo potřebuje víc času, není to selhání, je to soustředění a strategie hledání správné cesty. Je to běžná součást života se zbytky zraku. Mozek prostě potřebuje rekognoskovat prostor, znovu najít orientační body, adaptovat se na světlo (tmu) nebo si odpočinout od přetížení. Člověka se zbytky zraku může rozhodit lesk na podlaze, změna osvětlení, hlučná skupina lidí nebo překážka ve vodící linii.
To, že někdo něco vidí, ještě neznamená, že se ve světě orientuje snadno a bezpečně. A to, že dnes něco zvládl, neznamená, že to zítra zvládne stejně. Zrakové postižení je neustálé přizpůsobování se podmínkám, prostředí, únavě a vlastnímu tělu. Pomohlo by méně posuzování a více pochopení, protože někdy člověk nevypadá dezorientovaně proto, že by nevěděl, kam jde. Ale proto, že jeho mozek právě bojuje o to, aby se v tom prostoru vůbec zorientoval.
Komentáře
Okomentovat