O obavách a předsudcích nevidomých při kontaktu s vidícími lidmi

Zrakově hendikepovaní lidé čelí mnoha výzvám, které se pro vidícího člověka mohou zdát nepředstavitelné. Tyto výzvy nejsou jen psychologické, ale i např. sociální. Jedním z aspektů, s kterými se musí nevidomí denně potýkat, je interakce s vidícími lidmi. Tato interakce je často zatížena obavami, strastmi a předsudky, které mohou ovlivňovat kvalitu života zrakově postižených. 

Nepochopení a předsudky

Často si lidé s postižením myslí, že nepochopení v komunikaci či předsudečné jednání směrem k nim se děje tak nějak schválně a díky neochotě intaktní veřejnosti pochopit a snažit se s hendikepovaným interagovat tak, jak by se mělo. 

Lidé mají zkušenosti s nepříjemnými poznámkami, dotěrnými otázkami či nepodloženými tvrzeními, které je v důsledku často mrzí a přináší jim diskomfort. Z toho pak může vznikat obava z kontaktu s lidmi bez postižení, co a jak bude zase probíhat a zda nenastane opět nepříjemná situace pro hendikepovaného. Jednou z hlavních obav, kterou nevidomí při kontaktu s vidícími lidmi mají, je strach z nepochopení nebo nevhodného chování. Nevidomí často čelí situacím, kdy je vidící lidé nevědomky přehlížejí, nebo se k nim chovají s přehnanou ochranou či lítostí. To může vést k pocitu izolace nebo pocitu, že nejsou plnohodnotnými členy společnosti. Další častou obavou je, že vidící lidé nebudou respektovat jejich autonomii a schopnosti, a budou je podceňovat.

Kromě toho se nevidomí mohou obávat, že budou na obtíž či navíc ve vidícím kolektivu kvůli své neschopnosti číst neverbální signály, jako jsou výrazy obličeje nebo gesta. Tento strach může vést k nejistotě při interakcích, což může způsobit, že se zrakově postižení budou vyhýbat sociálním situacím, které by pro ně jinak mohly být obohacující.

Stále se píše o obavách nevidomých, jelikož díky postižení jsou zranitelní a křehcí. Ale obavy mají i ti, kteří s minoritní skupinou přijdou do kontaktu, a očekává se tak vzájemná interakce. Vždy jsem se snažila přinášet návody, jak jednat s lidmi, co špatně vidí proto, aby vzájemná komunikace byla přirozená a co nejméně napjatá. Nechci určitě poukazovat a očerňovat intaktní jedince, protože je chyba předpokládat, že přece musí automaticky vědět, jak jednat s lidmi s postižením. 

Velmi často tedy chyby v komunikaci pramení z neznalosti, z nepředstavitelnosti, špatných informací či představ. Věřím, že to nebývá úmysl, ale pouhý nedostatek relevantních zkušeností. Někdy lidé dříve mluví, než myslí. Někdy něco plácnou, protože cítí potřebu, že by měli něco říci. V konečném důsledku z toho pak vyplyne nepříjemná situace pro oba zúčastněné. Určitě jsou i situace, kdy je člověk neomalený, ale ten se jistě tak chová ke všem nejen směrem k postiženému. 

Někdy osoba, která jedná s nevidomým pronese větu, která je zcela nesmyslná a postiženému těžko pochopitelná. Např. když přijde člověk s bílou holí, se ho zeptá, zda má řidičský průkaz… Ano, může to působit urážlivě a nemístně, ale nezůstávejme pouze ve své bublině a zkusme pochopit, že má třeba ta žena v popisu práce se na to ptát každého bez rozdílu, třeba již měla před hendikepovaným tolik lidí, že jede automaticky, aniž by se zastavila a prohlédla si osobu před sebou. Snažme myslet na to, že nám okolí nechce ublížit a že i pro okolí jsou možná takové situace také vypjaté a neznámé. 

Strasti, kterým čelí nevidomí

I tak ale uvedu možné starosti, s kterými se mohou zrakově postižení potýkat, aby se jejich život dal lépe pochopit. A možná může sloužit i jako návod k případné pomoci. 

Strasti nevidomých při kontaktu s vidícími lidmi jsou často spojeny s praktickými problémy každodenního života. Může jít například o obtížné navigování v prostředí, kde nejsou dostupné vhodné pomůcky nebo asistence, což může vést k nechtěným střetům. Nevidomí také často musí čelit technickým problémům, například s přístupností informací, které jsou vidícímu člověku snadno dostupné. Další obavou je pocit závislosti na pomoci druhých. Postižení se často setkávají s nedostatkem soukromí, protože jsou nuceni požádat o pomoc i v situacích, které by za normálních okolností rádi zvládli sami. Tato závislost může být demoralizující a vést k pocitu ztráty důstojnosti.

Pár předsudků

Nevidomí lidé se často setkávají s předsudky, které vycházejí z nevědomosti nebo mylných představ vidících lidí. Jedním z nejčastějších předsudků je, že nevidomý člověk není schopen vykonávat určité činnosti nebo se zapojit do společenského života na stejné úrovni jako vidící. Tento předsudek může vést k diskriminaci v zaměstnání, vzdělávání nebo v přístupu k veřejným službám.

Dalším častým předsudkem je vnímání nevidomých jako lidí, kteří jsou neustále v nouzi a potřebují soucit. Tento přístup může být ponižující, protože upírá možnost být vnímáni jako nezávislí a kompetentní jedinci. Předsudky mohou také vést k sociální izolaci, protože vidící lidé se mohou cítit nejistí nebo nepohodlní v interakci s nevidomými, což může vést k tomu, že se jim vyhýbají.

Interakce nevidomých s vidícími lidmi je zatížena mnoha obavami, strastmi a předsudky, které mohou negativně ovlivňovat kvalitu života zrakově postižených osob. Ale jak již víme, obavy nejsou pouze na straně postiženého, ale i „zdravého“ jedince. Je důležité, aby se společnost snažila tyto bariéry odstraňovat prostřednictvím vzdělávání, zlepšování přístupnosti a podporování respektu a porozumění mezi vidícími a nevidomými lidmi. Pouze tak lze dosáhnout skutečně inkluzivní společnosti, kde mají všichni lidé, bez ohledu na svůj zrakový handicap, stejné příležitosti a práva.