Individualita hendikepu

Téma tohoto příspěvku se bude týkat zobecňování hendikepu. Já sama jsem se s tímto setkala např. v rámci řízení na Úřadu práce, kdy pracovnice komentovala můj výběr pomůcky se slovy, že mluví i jiné pomůcky. Jak tedy vidím já tento přístup, se dozvíte v následujících řádcích. 

Tvrzení úřednice, že hlasový výstup mají i jiné produkty, v tomto konkrétním případě telefony, je z mého pohledu velmi zcestný. Ono tedy bylo neprofesionální i její vysvětlení, že lidé chodí na Úřad práce, aby si pořídili iPhone a mohli se chlubit drahým přístrojem, jelikož iPhone chce přece každý. Nevěřila jsem svým uším. Vysvětlila jsem úřednici, že znám i jiné mobilní telefony s hlasovým výstupem, ale pro moje požadavky a nároky na pomůcku mi nejvíce vyhovuje právě iPhone. Pokud by chtěla vědět proč, tak jí mohu podat velmi rozsáhlé recenze produktů, a můžeme si o tom promluvit. 

Jelikož pracuji s kompenzačními pomůckami již dlouhé roky, také jsou mojí náplní práce, tak si umím funkce a možnosti pomůcek obhájit. Jenže lidé, co mají hendikep třeba krátce, nemají takové zkušenosti, či jen mají respekt z úředníka, mohou být z tohoto přístupu zaskočeni. A posléze si neumí pomůcku obhájit, i když si ji kvalitně odzkoušeli a vědí, že jim vyhovuje. Proto mě mrzí, že tyto tlaky pak vznikají a proces řízení ohledně příspěvku na zvláštní pomůcku může být deprimující a končit fiaskem. 

Byla bych velmi ráda, kdyby úřednice, většinou absolventky sociální práce, byli v tomto ohledu více empatické a vstřícné. Vybírám si pomůcky dle toho, aby mi sloužily a vydrželi oněch 60 měsíců požadovaných zákonem. Určitě tomu tak není u všech hendikepovaných. Ano, jsou i ti, kteří pomůcku pořizují jen proto, že na ní mají nárok, nebo že ji viděli v novinkách na prezentaci pomůcek dodavatelské firmy. Tohle mi nepřísluší však soudit. 

Kompenzační pomůcka je pro mě nástroj, který slouží ke kompenzaci mého hendikepu, pomáhá mi k samostatnosti a soběstačnosti. Když si pomůcky vybírám, tak je zkouším, a zvolím to, co splňuje moje nároky. Ať jsou to nároky sociální, materiální, pracovní, ale hlavně nároky stran zdravotního omezení.

Byla bych tedy velmi ráda, aby každý jednotlivec s hendikepem byl posuzován dle svých individuálních potřeb a požadavků. Neznamená tedy, že když člověku se stejnou diagnózou vyhovuje pomůcka typu A, že i mě bude tato pomůcka vyhovovat. A nikdo by neměl argumentovat tímto způsobem. Potřeby každého z nás jsou individuální, máme jiné koníčky, nároky, zkušenosti – pracovní, životní. Máme ale i jiný naturel, ale hlavně, i když máme stejnou diagnózu, náš zdravotní stav se může diametrálně lišit. Když vezmu v potaz, že by žili dva lidé s naprosto stejnou zrakovou vadou, úplně stejným vizem, tak jejich podmínky nejsou stejné. Je třeba dbát i na jejich sociální situaci – prostředí, kde a s kým žijí, ale také psychickou odolnost a náchylnost, v neposlední řadě to, jak chápou, přijímají a sžívají se se svým hendikepem, v neposlední řadě však také zručnost a způsobilost s danou pomůckou efektivně pracovat a obsluhovat ji. 

Já sama často píšu, že jsem momentálně zaměstnaná. Avšak tomu tak dříve nebylo a v rámci toho, že trpím ještě poměrně vážným autoimunitním onemocněním, tak si nemůžu pracovní pozice vybírat, kdyby tedy byly k dispozici, ale nemůžu ani absolvovat např. rekvalifikační masérský kurz. A to by si někdo mohl říci, proč ta mladá žena si ten kurz neudělá? Nemůžu si ho udělat, mám revmatoidní altritidu, což na první pohled není vidět, ale absolutně to vylučuje masírování. S tím souvisí i to, že nemůžu pracovat celých osm hodin, i když zrakový hendikep to nevylučuje, ale tento zdravotní ano. Bohužel můj zdravotní stav je posuzován pouze dle zrakového hendikepu, chronické autoimunitní onemocnění není posudkovými lékaři bráno v potaz. 

Často tedy lidé mají tendenci zobecňovat v rámci hendikepu – ona taky nevidí a chodí sama, on nevidí a učí na vysoké škole, ty ještě něco málo vidíš a sedíš doma. Rozhodně neznamená, že když jeden zrakově postižený zvládá prostorovou orientaci a samostatný pohyb, že jej budou zvládat všichni. Je mnoho šikovných a úspěšných lidí se zrakovým hendikepem, kteří mají respekt ze samostatného pohybu, a tak využívají jiné varianty pohybu zrakově postiženého – nejčastěji tedy služby průvodcovské.  Zrovna tak se to dá říci o nácviku Braillského bodopisu či smažení řízků v kuchyni. Jeden se naučí braillský kód velmi rychle, jde mu i čtení, druhý má s bodovým písmem problémy, ale zase exceluje právě v kuchyni. Proto je třeba respektovat rozhodnutí a možnosti daného jedince. 

Není tedy dobré si myslet, že když mohou někteří lidé se zdravotním postižením pracovat, že ti, co nepracují, práci nehledají a nesnaží se. Je třeba myslet na to, že mohou mít další zdravotní omezení, kombinaci hendikepu, stanovenou dobu, po kterou mohou denně pracovat, což je často překážkou. Také neznamená, že když jeden umí vařit, péct, pečovat o domácnost, že to zvládnou všichni se stejným hendikepem. 

Ráda používám, že pomůcky pomohou k samostatnosti a soběstačnosti. To je pravda, ale oba pojmy a jejich naplnění je u každého individuální. Pro jednoho je samostatnost si uvařit, vyprat či dojít k lékaři. Pro jiného to je, že si zvládne zalít čaj či ustlat postel. Neměl by být nikdo, kdo by míru toho, co zvládnete a umíte, soudil. 

Každý má totiž jiný způsob práce, jinou rychlost práce, jiné nároky a požadavky sám na sebe. Každý z nás má jiné cíle, jiná přání, má jiný světonázor a dle toho pak směřuje svůj život a požadavky na něj. 

Závěrem bych chtěla říci, abychom se vyvarovali soudů a zobecňování nejen stran hendikepu a dovedností u lidí se zdravotním znevýhodněním, ale vůbec soudu stran kohokoli.