Mohou být zbytky zraku kontraproduktivní?

Podle klasifikace WHO rozlišujeme pět stupňů zrakových vad, a to od střední slabozrakosti až po úplnou slepotu. Pokud nejsou lidé tedy zcela nevidomí, tak v nějaké míře mají zachovanou zrakovou ostrost, a tak něco vidí. Je to však vždy pro hendikepovaného výhodou?

Praktická slepota

Budeme-li se bavit o střední slabozrakosti, silné slabozrakosti či těžce slabém zraku, pak jistě tento zrakově postižení své zrakové možnosti využívá na maximum, jak to jde nejen ke své sebeobsluze, ale i např. k práci s textem. Tento člověk pak může využívat různé optické pomůcky na práci s dokumenty, velmi často mu stačí zvětšený černotisk na čtení dle jeho potřeb. Také velmi často nevyužívá ke své orientaci bílou hůl.  Je třeba však myslet na to, že potřeby jsou individuální, a tak toto nelze aplikovat úplně na všechny se zmíněnou škálou klasifikace zrakových vad.

U praktické slepoty jsou potřeby odlišné na celé škále možností. Veřejnost špatně vnímá tuto klasifikaci s tím, proč je tam psané slovo slepota, když člověk ještě něco vidí. Často totiž slepota představuje úplnou tmu. 

I tedy praktická slepota má nějaký rozsah. To znamená, že někteří při této diagnóze se pohybují bez pomoci bílé hole, mohou psát rukou, ale také číst text očima. Jiní potřebují při praktické slepotě bílou hůl, vodicího psa či průvodce. Používají pomůcky s hlasovým výstupem a zbytek zraku, který mají, ke své sebeobsluze nevyužívají nebo zkrátka využít nemohou. 

Tenká hranice

Panuje tedy přesvědčení, že když člověk disponuje jakýmkoli zbytkem zraku, že je to pro něj nesporně výhodné. Jsou však situace, kdy tento nemůže svůj zbytek zraku využít tak efektivně, jak by potřeboval k dokončení svých každodenních činností. V konečném výsledku mu totiž jeho zbytek zraku není k užitku, tak jak si původně představoval. 

Tento rozpor se projevuje hlavně při přechodu od vizuálního k hlasovému. Instinktivně se snažíme ještě zbytky zraku využívat ke všemu, co jde. A tak např. při využívání informačních technologií máme sice zapnutý hlasový výstup, ale snažíme se informace na displeji zařízení získat zrakem např. za pomocí různých lup, kdy luštíme obsah obrazovky, což nám ve finále moc nejde, jelikož přečtení zvětšeného trvá delší dobu, proces je mnohem více časově náročný. Zrakové možnosti nejsou natolik silné, abychom díky nim získaly potřebné informace, a proto v konečném důsledku nezjistíme vše, co bychom potřebovali, jsme unavení a vyčerpaní z namáhání očí a bez valného výsledku.
 

V tomto případě je tedy mnohem efektivnější soustředit se na zpracování informací sluchem, a to vnímat to, co nám říká hlasový výstup. Je totiž složité luštit obsah obrazovky pomocí lupy, a ještě se snažit pochytit to, co říká hlasová syntéza. Je samozřejmě přirozené, že se člověk nechce vzdát využívání zraku zvlášť, když ještě disponuje nějakým zbytkem, avšak je třeba si stanovit priority, kdy je pro mě využití zraku přínosem a kdy je třeba již využívat další metody a postupy k efektivnímu zisku informací či provádění práce. Určitě každý z nás chce využívat své pomůcky ke kompenzaci své vady, a tak je třeba je umět v tu pravou chvíli použít, aby nám byly přínosem. Je náročné si určit ten pravý čas, že již musím odstoupit od možností zvětšení jak textu, tak i obsahu obrazovky, a přistoupit pouze na zpracování informací. Pokud však pociťuji za současných postupů, že mě práce vyčerpává, cítím se unaveně, a ještě neudělám tolik, kolik by bylo třeba, pak je na místě zvážit, zda není ten správný čas zkusit něco nového, s čím by se mi pracovalo pohodlněji. 

Já sama jsem od narození prakticky nevidomá, kdy jsem si prošla od fáze samostatné chůze bez bílé hole i bez průvodce, až po kurz prostorové orientace a samostatného pohybu, samostatné chůze s bílou holí a vodicím psem. Četla jsem zvětšený černotisk, psala rukou, využívala ruční lupu v trojnásobném zvětšení. Posléze přišla na řadu lupa kamerová, která nabízí zvětšení mnohonásobné – některé až 72x. Mám doma velkou sbírku optických pomůcek od těch nejjednodušších – ruční lupy s malým zvětšením, které jsem využívala na zvětšený text, lupy s osvětlením, až po stolní či přenosné kamerové lupy. Dnes již nic z tohoto nevyužiji. Mým pomůckám kraluje hlasový výstup. Ale přechod od výhradního využívání hlasového výstupu byl pozvolný, nějakou dobu jsem opravdu zkoušela kombinovat obojí. Něco jsem zkoušela rozluštit okem, když byl text delší, tak jsem zapínala hlasový výstup. Ve finále mi více práce zabrala analýza toho, jakou část budu číst očima, zda už není lepší vše zpracovat hlasovým výstupem a jakou pomůcku na čtení použít, abych vůbec něco přečetla. Kolikrát moje analýza zabrala více času než samotné provedení práce, které stejně neplynulo tak, jak jsem chtěla. Podobně tomu je i při využívání bílé hole Již víme, že přijetí hole není automatické a často je nošení hole vnímáno jako stigma. 

Chůze s bílou holí

Je-li člověk zcela nevidomý, a pohybuje se samostatně, tak zpravidla hůl využívá pravidelně. Má-li člověk zbytek zraku, pak hůl využije klidně nárazově, při potřebě. Hodně prakticky nevidomých hůl vytahuje, cítí-li se již bez ní nekomfortně, změní-li se podmínky prostředí – změna světla – přicházející šero, slunce nízko nad obzorem, absence světla nebo potřeba se označit při vstupu na komunikaci, aby tak dal člověk najevo účastníkům provozu, že ten, kdo přechází, má zrakové znevýhodnění. 

Někdy je nošení hole tak nepředstavitelné, že lidé dávají všanc svoji bezpečnost a doufají, že se jim v exteriéru nic nestane, a že přece znají cestu, kam jdou, a tak jim nic nehrozí.  I když se člověk pohybuje v relativně známém či klidném prostředí, taková prostorová orientace vyžaduje velkou dávku soustředění, napínání všech smyslů, snahu využít svých zbytků zraku… Člověk chce vše vykoukat, snaží se zachytit všechny možné změny, všechny odlišnosti, které by na trase mohly být. Taková mobilita je pak velmi stresující a vyčerpávající. V případě, že by člověk využil bílou hůl, mohl by se pohybovat efektivně, nemusel by se tolik soustředit, být tolik vyčerpaný a vystresovaný. I samotný pohyb by mohl být plynulejší a rychlejší. Hůl by také zajistila bezpečnost svému nositeli tím, že upozorňuje okolí na přítomnost zrakového postižení u daného jedince. Okolí toto akceptuje a přizpůsobuje se tomuto stavu. Zatímco, když člověk holí označený není, pak na něj lidé ohled brát nemohou, účastníci provozu nemají ponětí, že potácející se osoba má zrakové postižení. Okolí netuší, že náhlá strnulost, nesoustředěnost, roztěkanost nepramení z duševní nerovnováhy, ale soustředění se na okolí pomocí zbytků zraku a přizpůsobování se novým podmínkám. Přítomnost hole v ruce by leccos vysvětlila lidem v našem okolí.  

Ať se jedná o přechod od zraku ke sluchu, tj. přijetí toho, že vše budu zpracovávat za pomoci hlasového výstupu či přijetí hole jako kompenzační pomůcky k možnosti samostatného pohybu, je proces individuální. U každého jedince trvá jinak a má různé fázi či stupně akceptace. Někdo nad tím takto vůbec nepřemýšlí, ví, že hlasová syntéza či hůl jsou pro něj možností k samostatnějšímu a soběstačnějšímu životu, a tak je přijmou hned bez dalších analýz. Jiní nedokážou přijmout to, že jejich zrak už je natolik slabý, že jeho využívání je spíše kontraproduktivní, nechtějí se vzdát anonymity, která je spojená s tím, že člověk nepoužívá bílou hůl. Použití hole totiž anonymitu stírá, člověk je středem pozornosti, okolí vidí, že má problém se zrakem, který dříve snad neměl… Spekulace o tom, co si myslí okolí a druzí, jsou natolik silné, že nedovolují člověku hůl do ruky vzít. Ať jsou důvody jakékoli, je třeba je respektovat. Brát ohled na člověka v jeho celku s jeho potřebami, názory, ale i démony. Každý z nás má jiné možnosti, jiné podmínky a jiné prostředky, a tak potřebuje na zpracování všech informací odlišně dlouhý čas. Ale i tak, i když má člověk dost informací i inspirativní okolí, tak nemusí k přijetí hole či jiných kompenzačních technik dospět. Toto rozhodnutí je však třeba respektovat a v žádném případě nikoho za něj nesoudit.