Komunikační šumy mezi zrakově postiženými a intaktní veřejností

 Tento text přinese opět pár komunikačních záležitostí, které můžeme najít v rozhovorech někoho, kdo má zrakový hendikep a jiného bez zrakového postižení. Jedná se často o otázky, které nejsou primárně míněné ve zlém, ale mohou zrakově postiženého ranit. 

Žádný učený z nebe nespadl

Ve svých textech často upozorňuji na nešvary v komunikaci a nevhodných poznámkách vůči někomu, kdo špatně vidí. Nečiním to však z důvodů, že bych chtěla upozorňovat na chyby druhých s tím, že se neumějí chovat a že jsou nezdvořilí. Činím to z edukativních pohnutek, aby komunikace mezi postiženým a okolím probíhala plynule a diskutující se na obou stranách cítili komfortně. 

Sama si uvědomuji, že intaktní veřejnost nemůže vědět, jak se chovat k jedincům s jakýmkoli znevýhodněním. Pokud člověk nemá zkušenost s postižením z rodiny, od přátel či ze zaměstnání, pak přirozeně nezná pravidla komunikace, která jsou žádoucí. 

Asi nikdo z nás si ve volném čase nečte o pravidlech Braillova písma, jak se chovat k někomu, kdo je nevidomý, ani třeba jak přistupovat k člověku se sluchovým či motorickým hendikepem, pokud se ho to nějakým způsobem osobně nedotýká. Jistě si po večerech nelistujeme katalogy kompenzačních pomůcek a různých vyhlášek MPSV. Nicméně je v silách každého si občas přečíst populárně naučný článek, a tak si rozšířit obzory o lidech, kteří žijí mezi námi, mají nějaké postižení, které vyžaduje specifický přístup v jednání a chování směrem k nim. 

Proč to děláš, když na to nevidíš?

S manželem zbožňujeme rozhledny všeho druhu – kovové, uzavřené, dřevěné…A tak je objíždíme neustále dokola, zdoláváme a vychutnáváme, i když jsme na nějakém konkrétním místě již třeba popáté. Zrovna tak se nevyhýbám návštěvám galerií, muzeí, vernisáží a různých dalších expozic, i když primárně jsou tato místa založená na vizuálním prožitku. Často se mě někdo zeptá na to, proč lezu na tu rozhlednu, když ten výhled stejně nevidím… Stejné je to i u oněch expozic – pro někoho, kdo nevidí, jsou k dispozici jiné vjemy. Ať jsou to různé zvuky z okolí, ptáci, vítr, šum stromů, skřípění konstrukce, kroky na schodech…V muzeu či galerii je to pak popis doprovodu, rozhovory dalších návštěvníků, postřehy druhých, vůně, atmosféra, umělecká nálada a další prožitky postřehnutelné mimo vizuální vnímání. 

Mateřství

Nastávající maminky se zrakovým postižením dostávají otázky ve smyslu toho, že se o děťátko bude starat manžel, když je vidící či určitě bude mít maminka asistentku či jinou osobu k ruce, která bude pravidelně s dítětem pomáhat. Ty, které ještě matkami nejsou, pak slýchají, že je naprosto pochopitelné, že mít dítě nikdy mít nebudou, když nevidí… Nevidící žena však vnímá svůj život úplně jinak, zvládá bez zraku vařit, pracovat, starat se o domácnost, proč by tedy nemohla být matkou? Určitě nepopírám, že role rodiče je velká změna v životě každého z nás, že se vše překope od základu, a tak si hodně lidí neumí představit, že  by této životní výzvě čelili bez zrakové kontroly. 

V dnešní době máme k dispozici velké množství různých kompenzačních pomůcek do domácnosti, ať se to týká přípravy jídla, péče o tělo, péče o oděv, ale i péče o miminko. Je možné absolvovat kurz Sebeobsluhy či Péče o dítě v Tyfloservisu, o.p.s., kde je prostor se na spoustu úkonů spojené s pečováním o potomka připravit i bez kontroly zraku. Je žádoucí se naučit různé metody a postupy, jak v určitých situacích postupovat, také můžeme využít i různé asistivní technologie k sebeobsluze a pečování o dítě. 

Každý zrakově postižený si tak zvolí postupy, které mu budou vyhovovat tak, aby mohl pohodlně fungovat v rámci domácnosti i bez toho, aniž by na to musel vidět. Tyto úkony jsou pak individualizované, lze určitě mít soubor obecných pravidel, ale konečné provedení je vždy přizpůsobené tomu, kdo činnost provádí, aby činnost zvládl s ohledem na své možnosti a zdravotní stav. 

Slepota a bílá hůl

Stále panuje přesvědčení, že ten, kdo nosí bílou hůl, je zcela nevidomý. Pokud ještě člověk něco vidí, nosí hůl, pak je často považován za simulanta a vymýšlí si postižení. 

Bílé hole nosí i ti, kteří chvíli před tím koukali na obrazovku svého mobilního telefonu. Zrakové vady jsou tak rozmanité, že daný člověk může mít dobrou zrakovou ostrost na předměty na blízkou vzdálenost, ale na samostatný pohyb jeho vidění nestačí. Pro svou bezpečnost, ale i proto, aby informoval okolí o tom, že špatně vidí, chodí s pomocí bílé hole. Není tedy žádoucí pokřikovat na takového člověka na ulici, že je simulant či zkoušet to, zda uvidí překážku, kterou mu tam nastražíte…Zdá-li se vám to přitažené za vlasy, pak vězte, že i toto jsou zkušenosti samotných lidí se zrakovým postižením. 

Bílou hůl v terénu tedy nosí i člověk, který vidí, protože bez ní se necítí komfortně, bezpečně a zrak mu na orientaci v terénu nedostačuje. Někteří vytahují hůl za zhoršené viditelnosti – stmívání, přechod ze prudkého světla do tmy, oslnění, noční pohyb venku aj. Stane se tak, že jedinec může hůl nosit nárazově. Vždy není však pochyb o tom, že ji v danou chvíli potřebuje a není žádoucí nošení hole zpochybňovat. Člověk může nosit pouze hůl signalizační, kterou dá např. najevo, že bude přecházet vozovku či ke chůzi použije orientační dlouhou bílou hůl, vždy nám přítomnost hole dává na srozumění, že tento jedinec má problém se zrakem, nač je třeba brát ohled a respektovat jeho potřeby související s jeho postižením.