Ráda bych v tomto textu zmínila opět pár specifik, která se týkají samostatného pohybu těžce zrakově postižených. Jedná se o takový soubor postřehů a dotazů, které jsem nasbírala na poslední přednášce pro veřejnost.

Bílé hole
Pravděpodobně velká část veřejnosti ví, že symbolem nevidomých je bílá hůl. Avšak to, že holí je několik typů, už ví málokdo. Máme tedy hole orientační, signalizační a opěrné. Pro pohyb těžce zrakově postižených slouží dlouhá orientační bílá hůl. To je ta, kterou nevidomý prohledává prostor před sebou, a tak získává informace z hole, aby měl představu o tom, co se před ním nachází.
Hůl signalizační je tenčí a kratší. Signalizuje to, že člověk špatně vidí. Dává tak okolí najevo, že má člověk problém se zrakem, Okolí je o této skutečnosti díky ní informováno, a tak může náležitě k dané osobě přistupovat. Tato hůl se nosí např. i při chůzi s průvodcem či vodicím psem. Pro tento účel, tedy pouze signalizace ne orientace, je její délka i tloušťka dostačující a vyhovující.
Můžete také potkat i osobu, která ponese hůl, jenž na sobě bude mít pruhy bílo-červené. Tyto pruhy nejsou na holi kvůli tomu, aby byla viditelnější, např. ve sněhu, ale signalizují kombinované postižení člověka - a to hluchoslepotu.
Nošení hole
Označení bílou holí nejsou pouze ti, kteří jsou zcela nevidomí. Rozlišujeme pět kategorií zrakového postižení, kde jsou zrakově hendikepovaní se střední slabozrakostí až po úplnou ztrátu zraku. Každá zraková vada má svá specifika, je to však postižení, a tak vyžaduje různé nároky na kompenzaci a různé pomůcky či přístupy k dané osobě. Je tedy zcela možné, že potkáte člověka s bílou holí, který usedne do vozu MHD a začne si číst očima. Je to zcela v pořádku. Tento člověk má takovou zrakovou vadu, že mu umožňuje na blízko rozpoznat text, ale na pohyb v exteriéru je zrak nedostačující.
Tento člověk se pak ale velmi často setkává s nepochopením a útoky na svou osobu, proč používá hůl, když vidí a čte si texty. Tyto situace jsou pak pro jedince velmi nepříjemné a frustrující. Tento člověk pracuje se svým hendikepem přesně tak, jak mu hendikep umožní. Snaží se své zbytky zraku využít na maximum Avšak pro svou bezpečnost a samostatnost se jal k pohybu využívat bílou hůl. Její přijetí není vždy jednoduché a velmi často tomu předchází zdlouhavý proces naplněný různými pochybami a otázkami. Posléze člověk absolvuje neméně náročný kurz prostorové orientace, kterou zdárně složí, nabyde dojmu větší soběstačnosti, kdy tedy posléze je jeho sebevědomí sraženo lidmi, kteří nemají ani ponětí o životě se zrakovým postižením, a i tak mají potřebu vše rozporovat a zpochybňovat.
Ono velmi často sám člověk v sobě hledá důvody, proč o holi vůbec neuvažovat. Říká si, že přece ještě něco vidí, že mu to k chození samostatně stačí, a tak nač by ji potřeboval, chodí přece tam, kde to zná, tam se mu nic nestane. Jenže např. s odstupem času či nabitými zkušenostmi jedinec zjistí, že hůl již dávno potřeboval a mohl si tak ušetřit stresující situace, různé plánování a improvizace v prostoru, když si nebyl jist, kudy jde a zda je prostor bezpečný. Hůl by mi v tomto výrazně ušetřila nervy a přinesla určitý komfort v pohybu. Jenže každá cesta je jinak dlouhá, a to v životě, ale i na cestách, a tak si na tato zjištění musí každý přijít individuálně.
Co se týká mě samotné, také jsem dlouhou dobu neměla vůbec ponětí, že se svým zrakovým postižením bych hůl mohla nosit, vlastně možná i měla. Všichni v mém okolí, včetně očního lékaře, žili v tom, že nějakým způsobem jsem schopná se samostatně pohybovat, na nějakou vzdálenost něco vidím, a tak je to v pořádku. Už jen to, že jsem nikdy neviděla do tváří lidí, když jsem je míjela, nebyla jsem schopná poznat na malou vzdálenost, kdo to je, jim nebylo divné. Přijíždějící auto jsem detekovala také až v určité blízkosti, mám pocit, že jsem jej dříve slyšela, než viděla, pak si doplnila celkový vjem a vyhodnotila, zda můžu přecházet či vstoupit do vozovky. Často jsem čekala příliš dlouho, anebo naopak jsem vstupovala brzy, neb jsem nevyhodnotila situaci správně k bezpečnému přejití. Kdybych měla, byť signalizační hůl, tak bych dala znamení na přecházení nevidomé osoby přes přechod, a účastníci provozu by byli ztotožněni s tím, že přechází osoba, která nevidí.
Nejedná se ale pouze o bezpečný pohyb, ale i o určitou interakci s ostatními. Jelikož, když jsem se pohybovala bez hole, často jsem do někoho či něčeho vrazila, posléze jsem sklidila posměchy či nějaké nevhodné komentáře na moji osobu, což by se také minimalizovalo, kdybych byla bývala holí označena. Také bych si ušetřila časté postávání a sledování, když se mělo přecházet. V době mého dospívání nebyly semafory osazeny akustickým upozorněním, a tak když bylo jasné počasí, svítilo slunce, byl sloup semaforu moc daleko, dlouhý přechod, jsem prostě barvu na něm neviděla. A tak jsem čekala a vyhlížela, zda někdo půjde. Řadila se za lidi, abych s nimi mohla přejít. Takto by mi třeba spolučekající sdělili, že je možné přejít, pokud by zaregistrovali přítomnost hole.
Vodicí pes
I u vodicího psa panují stále nejasnosti v jeho dovednostech a schopnostech. Pořád mysleme na to, že vodicí pes je stále pes a je třeba na to myslet. Není to zázračný živočich, který spasí prostorovou orientaci nevidomého. Pes je především kompenzační pomůcka, mezi které se řadí. Jeho aktuální pořizovací cena, začátek roku 2025, je více jak 300 000 Kč. Na psa lze žádat i o příspěvek na zvláštní pomůcku na příslušném Úřadu práce. Pes musí ovládat soubor 34 povelů, a to je dáno zákonem.
Tohle jsou obecné základní informace, které často veřejnost překvapí, ať se jedná o cenu psa či o to, že se s ním nevyřeší všechny obavy spojené se samostatným pohybem.
Mezi nejčastější mýty však stále patří to, že se lidé diví, že pes nepozná barvu na semaforu a ani číslo dopravního prostředku. Tohle pes opravdu nedokáže. Vše zmíněné je v kompetenci psovoda, který musí být zcela orientován na trase, kterou jde. Musí znát její části, orientační linie i body, aby na ní mohl efektivně reagovat. K tomu, aby člověk přešel světelnou křižovatku slouží akustický zvuk na semaforu, je-li tímto semafor osazen. Pokud není, musí nevidomý sám vyhodnotit, zda je vhodné přejít či o pomoc požádat kolemjdoucí.
Co se týče spoje MHD, tak k tomu je výborným pomocníkem elektronická pomůcka, a to vysílač VPN, který vyšle signál do povelové soustavy vozu a maják na voze ohlásí číslo spoje a jeho směr.
Věk dožití, ale i aktivní služby takového vodicího psa je individuální stejně jako u jiného zvířete. Některý pes skončí s voděním v deseti letech, jiný to zvládne do 12. Avšak průměrný věk dožití je 13 let. Plemena jako jsou retrívři jsou náchylná k určitým zdravotním potížím. Jedná se hlavně o dysplazii kyčelních a loketních kloubů, na kterou jsou hned v raném věku testováni, aby se vědělo, zda tento pes může být zařazen do výcviku. Dysplazie je dána vývojovým zatížením plemene nikoli že by to bylo způsobeno tím, že majitelé přejídají své psy a ti pak musí nosit svoji váhu navíc.
Toto bylo pár střípků z přednášky, které zazněly a které posluchače zajímaly či překvapily tím, že skutečnost je jiná, než se domnívali.
Komentáře
Okomentovat