Přestože veřejnost často vnímá ztrátu zraku jako zásadní největší problém, který by člověka mohl potkat, samotní zrakově postižení často vnímají jako mnohem tíživější to, co jim způsobuje okolí. Mohou to být společenské bariéry, předsudky, osamělost a ztráta samostatnosti. Přináším pár příkladů, co tíží mě a další postižené po ztrátě zraku.
Sociální izolace a osamělost
Mnozí lidé se zrakovým postižením zažívají pocit osamění – a to i tehdy, když žijí mezi lidmi. Těžkosti s navazováním a udržováním vztahů jsou často způsobeny nejen tím, že nevidí mimiku nebo gesta, ale i tím, že okolí neví, jak s nimi přirozeně komunikovat. Nezřídka se stává, že přátelé z dětství nebo kolegové z práce se postupně začnou vyhýbat kontaktu, jednoduše proto, že nevědí, jak na nevidomého reagovat či co říkat. Lidé se zrakovým postižením pak mají pocit, že jsou stranou běžného společenského života, což může vést k depresím a pocitu vyloučení.
S tímto i úzce souvisí horší navazování partnerských vztahů. Posléze přichází frustrace z toho, že si člověk nemůže najít vhodný protějšek a lásku. I u zdravých lidí, zdá se mi, je to problém. U nevidomých je to také způsobeno nemožností se samostatně někam dopravit, ale hlavně předsudky a obavami stran zdravé populace.
Obtížná mobilita
Velkou výzvou je pro mnohé každodenní pohyb v prostoru – zejména ve městech. Ti, kteří přišli o zrak později, se často neodhodlají k samostatnému pohybu. Ti, co sami chodí s bílou holí, však narážejí na překážky v podobě nevhodných komentářů, neslušných poznámek, neochotě uhnout z vodící linie, přeskakování hole či její zničení. Nevidomí lidé často také čelí chybějícím zvukovým signálům na přechodech, neoznačeným překážkám, koloběžkám odloženým na chodníku nebo nesrozumitelnému značení. Každý krok v neznámém prostředí může znamenat stres, a mnozí lidé se proto vyhýbají cestování nebo procházkám sami. Přesun z místa na místo není samozřejmostí a stává se něčím, co si vyžaduje plánování, odvahu a často i pomoc druhých.
Zaměstnání a finance
Ačkoliv existuje mnoho profesí, které lze vykonávat i se zrakovým postižením, nevidomí se často potýkají s tím, že jim zaměstnavatelé nedávají šanci. Setkávají se s nedůvěrou, obavami z nutnosti úprav pracovního prostředí, nebo předsudky typu, proč by nevidomí pracoval a že vidící to udělá stejně lépe. Nezaměstnanost je proto u nevidomých vysoká, protože velmi často nedostanou ani možnost při pohovoru vysvětlit a předvést své možnosti a způsob práce. Narůstá pak frustrace, obzvlášť pokud je člověk nucen spoléhat se na sociální dávky nebo rodinné příslušníky. Sociální dávky pak často nepokryjí potřebu všeho, co by nevidomý ve svém životě uvítal např. lepší zubní ošetření či možnost častější asistence od sociálních služeb.
Přístup k informacím a digitální bariéry
Lidé se zrakovým postižením často narážejí na to, že běžně dostupné informace jsou pro ně nedostupné – např. letáky, nápisy v obchodech, menu v restauraci nebo i některé webové stránky. Přestože existují technologie, které pomáhají s převodem tištěné předlohy či informacemi z čárových či QR kódů, mnohé digitální produkty nejsou přístupné. Zrakově postižení tak často nemají rovný přístup k informacím.
Psychika
Ztráta zraku – ať už náhlá nebo postupná – je zásadní životní změnou, která ovlivní nejen každodenní fungování, ale i vnímání sebe sama. Lidé často zažívají období smutku, frustrace, úzkosti a hledání nového smyslu. Mám pocit, že takové propady zažívá každý v životě při ztrácení i po ztrátě zraku, ale málokdo má sílu se o svoje frustrace podělit s okolím. Přijetí nové reality může trvat roky a je náročné bez podpory přátel a blízkých.
Předsudky
Společnost často vnímá zrakově postižené buď jako hrdiny, nebo jako oběti. Mezi těmito extrémy ale chybí normální lidský přístup. Můžeme se setkat s přehnanou pomocí, ačkoli není potřeba, ani se nikdo nezeptal, zda potřebujeme pomoc či přehlížením v podobě interakce místo s nevidomým, tak s jeho doprovodem. Tyto drobnosti, které se opakují denně, jsou pak zdrojem nepohodlí a naštvanosti. Nevidomí lidé také často musí dokazovat, že jsou kompetentní – v práci, ve škole, i v rodině.
Skladování potravin
Mimo sociální a psychologické starosti, mohou mít nevidomí i praktické obavy. Já sama mám vždy strach, že sním něco, co je již po expiraci, a to mám vidícího manžela. Ale možnost okamžité kontroly expirace zboží prostě bez zrakové kontroly nelze. Je třeba k tomu využít třeba videohovory přes Be My Eyes či jinou asistenci někoho, kdo vidí. Pokud člověk však žije sám, pak se snadno stane, že produkty zplesniví. Velmi často změna stavu jídla není patrná po čichu a hmatu a projeví se až nevolností. A člověk si nechce opravdu způsobit otravu jídlem. Nemluvě o nepříjemnostech v podobě různých živočichů, kteří jsou dalším stádiem zkažených potravin. I tohle patří mezi noční můry nevidomých.
Velkou tíhu tak často nepředstavuje fyzická bariéra, ale bariéra sociální a psychologická. Co nejvíc pomáhá? Mít možnost být plnohodnotným členem společnosti, být slyšen a respektován jako jedinečný člověk – ne jako „někdo se speciálními potřebami“, ale jako někdo, kdo má schopnosti, sny i své místo ve společnosti.
Komentáře
Okomentovat